„Mladý náměstek ředitele dělal reorganizaci s tím, že dojde ke sloučení tří přírodovědných oddělení. Budou odcházet techničtí pracovníci, dokumentátoři. Zůstali jsme tam čtyři vysokoškoláci, tři muži a jedna žena. Pan náměstek rozhodl a řekl jim, že paní doktorka je mladá, ještě se dočká. Počítali s tím, že jim budu dělat sekretářku. Já jsem se rozzlobila. Už předtím mě přesvědčovali ke vstupu do strany. Odmítla jsem to s tím, že dojíždím a starám se o tetu se strýcem, kterému bylo skoro devadesát let, a měla jsem malé dítě. Říkala jsem: ‚Ne, rozhodně nepůjdu.‘ V té době už to byla výmluva, měla jsem svoje životní zkušenosti a už jsem tam nechtěla. Odmítla jsem to a myslím, že to byla trochu pomsta.“
„Nastoupila jsem v červnu. V červenci jsme seděli v Rokycanech v Lidovém domě s pracovníky odboru a naše ekonomka povídá: ‚Já vám musím něco říct. My jsme se rozhodli, že vás přijmeme do strany.‘ Já jsem říkala: ‚Ale soudružko Voříšková, na něco jste zapomněli. Zeptat se mě, jestli já bych chtěla.‘ Koukali na mě docela nevěřícně. Ona mi povídá: ‚Už je vám osmatřicet, máte nejvyšší čas.‘ Já jsem říkala: ‚Vydržela jsem to do téhle doby a myslím, že to vydržím i dál.‘ Tak z toho nic nebylo, na odboru se na mě trochu mračili, ale já jsem říkala, že do strany nevstoupím. Odnesla jsem to tím, že jsem nikdy nedostala žádnou odměnu, ale nikdy jsem nebyla zvyklá si moc vyskakovat, tak jsme to s manželem zvládali.“
„Žádala jsem si do Toužimi, na Klatovsko a na Rokycansko, ale nikde nepotřebovali učitelku. Na okresech to bylo tak, že pokud měli alespoň krátký úvazek na tuhle aprobaci, bralo se tzv. na paragraf. A tam už působilo, jestli měl někdo tu správnou legitimaci. Už na pedagogické fakultě v roce 1968 mě navrhl inženýr Juza, který nás měl na rostlinnou výrobu, a přesvědčoval mě, jestli bych vstoupila do strany. Říkala jsem: ‚Ne, do strany vstoupit nechci. Můžu pro sebe, rodinu i společnost pracovat a nepotřebuji pro to legitimaci. Jsem na to mladá, nemám žádné životní zkušenosti.‘ Tím to zhaslo a nic se nedělo.“
„Kolem 21. srpna vedoucí tábora poslouchal rádio. Šli jsme uložit děti a on si nás svolal. Říkal, děti nebudou držet hlídky, budete držet hlídky vy, kdyby se něco dělo. Tak jsme děti uložili a obcházeli tábor. V noci strašný hukot, helikoptéry, technika. Nevěděli jsme, co se děje. Hlavně jsme se starali, aby nám některé dítě neuteklo ze stanu a nestal se malér. Ráno jsme zjistili, že celý tábor je obležený vojskem, jsou tam vojáci v zákopech, na louce jsou helikoptéry a kolem lesní cesty stály tanky. Ráno už jsme věděli, že se stalo něco, co se stát nemělo. Pak jsme byli všichni v jídelně a přijel gazík. Důstojník měl řadu medailí, starší člověk. Říkal, že nám přijeli pomoci, že je tu kontrarevoluce, a říkal: ‚Já tu byl v roce 1945 při osvobození Prahy.‘ Domluvili jsme se, že se nedá nic dělat, tábor se musí zrušit. Důstojník dal vedoucímu propustku, objednal se autobus a děti jsme odvezli.“
RNDr. Mgr. Miroslava Šandová se narodila 20. dubna 1947 v Hostomicích pod Brdy do učitelské rodiny. Od čtyř let žila s rodiči a bratrem v malém rodinném domku u své babičky v Hořovicích. Zde chovali různá domácí zvířata, zejména králíky. Ve městě měl její dědeček Adolf Bendl cukrárnu, později znárodněnou. Jako studentka pedagogické fakulty se v roce 1968 zúčastnila v Plzni protestního studentského majálesu. Srpnovou okupaci prožila jako oddílová vedoucí pionýrského tábora u Svatoboru, poblíž západočeské Sušice, kde se setkala s intervenčními vojsky. Po promoci se pamětnice jako nestraník marně snažila získat učitelské místo. Svoji roli hrálo i vystoupení jejího otce Kamila Štochla z komunistické strany v padesátých letech. Nakonec se stala preparátorkou v Západočeském muzeu v Plzni. V roce 1979 získala titul doktora přírodních věd. V muzeu z ní však chtěli udělat sekretářku, protože podruhé odmítla vstup do KSČ. Nastoupila proto na rokycanském okresním národním výboru jako inspektorka ochrany přírody. Zde potřetí odmítla nabídku ke vstupu do strany, což odnesla finančně. V roce 1990 se stala ředitelkou dnešního Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. Za dvacet pět let se výrazně zasloužila o proměnu muzea v moderní a úspěšnou instituci. Spolupracovala s lokálním Svazem bojovníků za svobodu, kteří jí jako výraz vděčnosti nabídli členství. Za pomoc a podporu rokycanského Svazu byla třikrát oceněna Pamětní mediailí Českého svazu bojovníků za svobodu. V roce 2020 stále pracovala v rokycanském muzeu jako kurátor sbírek-botanik.
