Jana Sargánková

„Ještě můj zážitek byl, jak byl únor 1948, pokaždé si na to vzpomenu. Šla jsem ze školy, měla jsem osm let, chodila jsem asi do druhé třídy. A teď jsem přišla domů. Otec v té jídelně seděl, zhroucený, matka vedle něho. Tatínek byl vždycky takový hrdina, jak to bývalo kdysi. A já: 'Co se stalo?' A otec plakal. Tak jsem se ptala babičky, co je, mě to šíleně překvapilo. A babička nebo matka mi řekly, protože otec se se mnou ani nemohl bavit, že tam před okny jeho kanceláře, to byl Fryštát, dnes Karviná, křičeli komunisti a dělníci: 'Oběste Retta!'“

„V době, kdy byl otec zavřený, k nám nikdo do Ostravy nechodil. Skoro nikdo, ani rodina. Protože si každý budoval kariéru a co kdyby oni k nám přišli, on nepřítel státu a tak dále. Ale tak pár známých zůstalo. Nicméně táta byl volaný na StB, na výslechy. I tam se dozvěděl, my museli mít doma štěnici nasazenou, kdo k nám přišel, jak dlouho tam byl. A nejlepší bylo, že mu řekli o naší babičce. Protože když u nás hrálo rádio, tak babička říkala: Vy kurvy komunistické, vy budete viset a tak. Tak oni mu řekli, aby si umravnil tu svoji tchyni. Protože jestli tak bude mluvit, dopadne to s ní špatně. No babička měla přes sedmdesát, jako já teď. No tak táta říkal, že tak nemůže mluvit. No tak jsme věděli a přemítali u koho a od koho tu štěnici máme. Pak jsme se dozvěděli, že nad náma v Porubě bydlel estébák a ten to tam nějak obsluhoval.“