Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Sargánková (* 1940)

• narozena 23. ledna 1940

• je dcerou Ladislava Retta odsouzeného v politickém procesu v roce 1954 k 11 rokům vězení

• její sestra Eva Vláhová založila spolek Dcery, který sdružuje dcery politických vězňů

• rodina byla odposlouchávána Státní bezpečností

• 30 let pracovala v kulturním středisku v Ostravě

Žila v pěkném bytě v centru Ostravy, její otec byl uznávaný právník. Když jako sociální demokrat po roce 1948 nesouhlasil se sloučením své strany s KSČ, skončil ve vězení. Pro rodinu to znamenalo stěhování, ústrky a problémy se Státní bezpečností (StB).

Jana se narodila 23. ledna 1940. Válku prožila v centru Ostravy. Pamatuje si na její poslední dny, které trávila s rodiči a o tři roky mladší sestrou ve sklepě. Když z něj vyšli, viděla rozbořené domy. V roce 1946 se stěhovali do Karviné. Její otec Ladislav Rett tam dostal místo vedoucího právního oddělení Ostravsko-karvinských dolů. Byl absolventem Právnické fakulty Karlovy univerzity. Pro rodinu začalo pěkné období. Dostali od dolů byt ve vilce, z východních Čech se za nimi přistěhovala babička z matčiny strany.

Rodina Rettových byla silně vlastenecká a zajímala se o dění ve společnosti. Ladislav Rett se hned po válce začal angažovat v sociálně demokratické straně. Problém nastal, když byli po únorovém převratu v roce 1948 sociální demokraté převedeni pod komunistickou stranu. Ladislav Rett s tím zásadně nesouhlasil a odmítl do KSČ přestoupit. Jana Sargánková si z této doby jasně pamatuje jeden den: „Vzpomínám si, jak jsem se jednou vrátila ze školy, bylo mi osm let. Přišla jsem domů a tatínek tam seděl zhroucený. Plakal. Šíleně mě to překvapilo. Nebyl schopen se mnou mluvit. Babička nebo matka mi řekly, že před okny jeho kanceláře křičeli dělníci či komunisti: ‚Oběste Retta!‘“

Později si často uvědomovala, jak strašně se otec tehdy musel cítit. Že měl strach z budoucnosti, obavy o ni, její matku a mladší sestru. Vždy ho vnímala jako silného muže se smyslem pro humor, který byl zvyklý o všem rozhodovat. Obrázek zlomeného plačícího táty jí proto zůstal navždy v paměti. Zanedlouho se Rettovi museli z vily v Karviné odstěhovat. Zabydleli se ve skromnějším bytě v Ostravě, ve čtvrti Michálkovice. Otec začal pracovat v koksovně jako dělník ve skladu. „Pamatuju si z té doby, že doma bylo hrozné napětí. Neustále jsem slyšela, koho dalšího zavřeli. Strýce Ferdu, pak zase někoho. Doma se u nás poslouchal zahraniční rozhlas. Muselo být naprosté ticho. Otec i máma byli stále napjatí. V té době otec dělal dělníka. Nechápu, jak to zvládal, protože byl manuálně naprosto nezručný. Tehdy se pořád mluvilo o tom, že všichni musí do výroby. Maminka šla také pracovat, našla si místo v laboratoři,“ vypráví.

Zatčení otce v roce 1954

Další den, který má navždy zapsaný v paměti, je 15. červen 1954. Otec tehdy nepřišel večer domů, což nebylo obvyklé. Nestávalo se, že by se někde zdržel, aniž by to doma předem oznámil. „Utěšovala jsem maminku, že třeba někoho potkal a šel na víno, ale věděly jsme, že on nikam nechodil.“

Když se další den vrátila ze školy, maminka jí s pláčem oznámila, že tátu zavřeli. Státní bezpečnost přijela přímo do skladu v ostravské Koksovně generála Svobody, kde pracoval. Odvezli ho hned, ani se nesměl převléknout z montérek. „Já měla před přijímačkami na gymnázium. V té době tam ještě byli staří profesoři z první republiky, slušní lidé. Maminka jednomu z nich řekla, že je tatínek zavřený. On řekl, že to nikde nebudeme uvádět, že o tom zatím nikdo neví. A tak mě přijali.“

Proces Ladislav Rett a spol.

V prosinci 1954 se v Ostravě konal soudní proces. Spolu s Ladislavem Rettem byli souzeni jeho přátelé, sociální demokraté Otakar Kučera a Josef Pospěch. Dostali tresty v rozmezí osm až 11 let, Ladislav Rett ten nejvyšší. Byli odsouzeni za údajnou velezradu, jejich proces navazoval na soud se skupinou 35 lidí, mezi nimiž bylo hodně členů sociální demokracie z Ostravy a okolí, kteří odmítli vstoupit do KSČ. Ten proces probíhal pod názvem Jaroslav Pavlán a spol. I v něm padly vysoké tresty.

Jana Sargánková na toto období vzpomíná takto: „Odsouzeno bylo několik tátových kamarádů z Karviné, se kterými se tam dříve stýkal. Udělali z nich organizovanou skupinu. Matka z toho byla na mrtvici. Nevěděly jsme, co s námi bude, jestli nás máma uživí. Na Vánoce jsme se vypravily za tátou do ostravské vazební věznice. Věděly jsme, že tam už dlouho nebude, že ho někam povezou. Máma usmažila ryby, sehnala teplé prádlo, hygienické potřeby. Zazvonily jsme u věznice. Přišel bachař a řekl, že Rett žádnou návštěvu povolenou nemá. Pamatuju si, že strašně mrzlo. Celou tu zimu pak strašně mrzlo a já ji prochodila v polobotkách, protože jsme neměly na boty.“

Otce navštívila později v uranových dolech na Příbramsku. Poté byl přeložen do věznice v Leopoldově. „Matka ho tam byla navštívit a vrátila se naprosto zhroucená. Řekla, že jestli tátu nedostaneme pryč, umře tam. Pomohl jí pak známý, který byl v koncentráku s prezidentem Novotným. Zajel za ním, za tátu se přimluvil a skutečně ho pak převezli zpátky do Příbrami.“ Když ho tam jela navštívit, nepoznala ho. Byla šokována, že z jejího silného veselého táty je vyhublý, šedivý starý muž bez zubů.

Problémy v prvním zaměstnání

Zatímco si otec odpykával trest, Jana s o tři roky mladší Evou se snažily normálně žít. „Mládí je milosrdné. Chodily jsme do divadel, do kin, do tanečních, takže na nás ta padesátá léta až tak nedoléhala. Předplatné do divadla stálo pár korun, koupaliště dvě koruny. Asi to komunisti dělali schválně, aby se široké masy dostaly ke kultuře a byl klid. My jsme se s Evou snažily užívat si život, ale těžké to bylo pro mámu, která dřela.“ Měla štěstí i v tom, že na gymnáziu v centru Ostravy na Matiční ulici tehdy ještě učili osvícení a slušní profesoři. „Nikdo tam do nás nehučel, že komunismus je to pravé. Na ruštinu jsme měli mladého profesora Machatu a ten krásně vyprávěl o staré ruské literatuře, až jsme si ji zamilovali.“

Horší to bylo, když v druhé polovině padesátých let dostudovala. Ve škole jí naznačili, ať o dalším vzdělání kvůli odsouzenému otci ani nepřemýšlí a je ráda, že vůbec mohla odmaturovat. Nastoupila tedy do účtárny dolu Hlubina. Bylo jí 19 let, byla půvabná, chtěla se hezky oblékat. Což bylo v padesátých letech v prostředí průmyslové Ostravy považováno za zbytečný buržoazní přežitek. Matka jí i sestře Evě šila z levných látek pěkné modely. Když Jana přišla do práce v červených kalhotách, komunističtí funkcionáři jí za to dali co proto. „Kádrovačka řekla doslova: ,Soudružko, havíři tady dřou, tvůj otec je protistátní živel a ty si tady chodíš jako komediantka!‘ Vadilo jim i to, že mám lak na nehtech. Ženské mě tam mordovaly a pomlouvaly, kde mohly.“ Postupem času se naučila mlčet a neupozorňovat na sebe.

Návrat otce z vězení a problémy s StB

Ladislav Rett se vrátil z vězení na amnestii v roce 1960. Začal pracovat jako pomocný dělník. Rodina byla sledována Státní bezpečností. Dozvěděli se to náhodou. Ladislavu Rettovi na jednom z výslechů estébáci řekli, že by si měl umravnit babičku, která s nimi stále bydlela. Babička ale téměř nikam nechodila, jen doma často nadávala na komunisty. Rettovi přemýšleli, jak to estébáci mohou vědět. Tak jim došlo, že nad nimi bydlel jeden z nich a přes strop je odposlouchával.

Jana se vdala, narodil se jí syn, užívala si toho, že atmosféra ve společnosti se v druhé polovině šedesátých let uvolnila, že vycházely zajímavé knížky a konalo se mnoho kulturních akcí. Pracovala tehdy v podniku Vítkovice. Když 21. srpna 1968 jela do práce, divila se, proč jsou v ulicích tanky. Až v zaměstnání se dozvěděla, že zemi obsadila sovětská vojska. Otec jí kladl na srdce, ať se hlavně do ničeho neplete a nic neříká, protože nikdo neví, jak to skončí. Matka na ni naléhala, ať rychle nakoupí základní potraviny, že určitě bude válka. Jela tedy do centra Ostravy na nákup. U obchodního domu Textilia viděla tank, který točil hlavní a mířil s ní na lidi. „Lidé před ním vbíhali do obchodního domu. Nakonec sice ten tank nestřílel, ale i tak to bylo strašné. Tak jsem pak šla do Domu potravin a nakoupila to jídlo. Ale žádné základní potraviny, samé dobroty. Uherák, tresčí játra. ‚Když už má být válka, tak ať se mám dobře,‘ říkala jsem si. Pak jsem seděla doma u televize, ukusovala ten uherák a čekala, co bude.“ 

Komunisté ničili otci i zbytek života

Říká, že kolegové, kteří proti sovětským vojákům nejvíce protestovali, brzy obrátili a začali jejich příjezd schvalovat. Našla si práci v Obvodním kulturním středisku v Ostravě. Vedla klidný rodinný život založený především na neustálém shánění běžných věcí. „Výhodou bylo, že vedle nás byl městský výbor komunistické strany, tak tam byly obchody lépe zásobeny. Ale i tak jsem pořád něco sháněla. Toaletní papír, čočku, banány.“

Její otec byl rehabilitován, a tak znovu pracoval jako právník. Byl zaměstnán v bytovém družstvu. V sedmdesátých letech však byl předvolán na Státní bezpečnost. Tam mu vyhrožovali, že peníze, které dostal v rámci rehabilitací, musí vrátit a že si ještě nějaké roky musí odsedět. „Táta pak žil až do roku 1976, kdy zemřel po mozkové mrtvici, ve strachu z toho, že mu to opravdu hrozí. To bylo to nejhorší, co mu udělali. To těm mrchám nikdy nezapomenu. Nejenže zničili život mámě, babičce, my se sestrou nemohly studovat, ale ještě i tátovi zničili zbytek jeho života,“ říká. Je přesvědčena, že komunisté mají podíl i na smrti její matky. „Zemřela v 59 letech na infarkt a já jsem přesvědčena, že je to následek toho všeho. Dřela, k tomu ten stres, vzalo jí to zdraví.“

Vznik spolku Dcery

Když v televizi sledovala listopadové události roku 1989, nevěřila, že komunismus opravdu padne. Zatímco v Praze už byly stávky a demonstrace, v Ostravě o nich mnozí lidé ještě nevěděli. „Až když jsem viděla tu demonstraci na Letné, tak jsem uvěřila.“

Se sestrou šly do kanceláře Konfederace politických vězňů. „Eva říkala, že jim je třeba pomoct, že to jsou samí staří lidé. Já na to tehdy neměla čas, měla jsem nemocného manžela. Ale ona se do toho pustila,“ říká. Její sestra Eva, provdaná Vláhová, založila společnost Dcery, která sdružuje dcery politických vězňů padesátých let. Silně se zapojila do různých akcí, které měly za cíl, aby se na bezpráví páchané komunisty nezapomnělo. V roce 2013 zemřela na rakovinu. „Eva byla jiná, než jsem já. Já dovedla uhnout, ona ne. Velmi se angažovala, a když se jí něco nelíbilo, každému to říkala do očí. Proto to ani po listopadu neměla lehké a dostávala se do konfliktů s různými lidmi,“ vzpomíná Jana na svou sestru.

Je ráda, že komunistický režim je minulostí, ale vadí jí, jak vzrostly ceny. Například to, že pro starší lidi je dnes velmi obtížné dopřávat si kulturní zážitky, protože vstupenky jsou pro ně drahé. Ze života si odnesla jedno přesvědčení a od doby, kdy ovdověla, ho považuje za ještě důležitější než dříve: „Nejdůležitější v životě je mít rodinu. Vadí mi, že mladé ženy budují kariéru a odsouvají dobu, kdy budou mít děti. Měly by mít děti, dokud můžou. Když jsem onemocněla, uvědomila jsem si, jak je dobře, že mi syn zajde pro léky a vyvenčí psa. Jak jsem ráda, že nemusím být sama o Vánocích. Když má člověk rodinu, překonává životní překážky lépe,“ tvrdí.