Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Satynková (* 1936)

• narozena roku 1936 v kladenské hornické kolonii Podprůhon

• intenzivně prožívala události konce války

• roku 1955 ukončila studium Zdravotnické školy v Kladně

• roku 1957 se vdala za pohraničníka ze Strážného, přesvědčeného komunistu

• koncem 50. let přivedla na svět dva syny

• počátkem 60. let nastoupila do pobočky WHO ve Veleslavíně jako laborantka

• srpnové události roku 1968 (pro rozdílné názory) otřásly rodinnými základy

• na počátku 90. let se seznámila se Stellou Zázvorkovou

• v letech 1994–2000 účinkovala jako kuchařka v pořadu Znovu na Vlachovce

Alena Satynková se narodila roku 1936 v Podprůhonu, v lidnaté dělnické kolonii v srdci Kladna, jako čtvrtá generace v domku, který postavili její praprarodiče. Rodinná atmosféra včetně sousedského vysedávání na zápraží, pospolitost a opravdovost přátelských vztahů – zkoušených nejen těžkostmi 2. světové války – v pamětnici zanechaly pocit prožití idylického dětství.

Přestože byl její otec traťmistrem kladensko-nučické dráhy a vedoucím zámečnické dílny hutě Poldi, patřila do podprůhonské party dětí z chudých a mnohačetných dělnických rodin. Podprůhoňáci hájili své území a zájmy před kluky z Bressonu, Engerthu nebo z Ostrovce. Bitvy se pořádaly na neutrálním území haldy Dolu Engerth, která se tyčí nad Podprůhonem. Halda vytváří severozápadní proměňující se lem kolonie a osud Podrůhonu je s ní úzce spjat. Stejně tak jako se na haldě soustředily dětské bitvy, stala se i významným dějištěm velkých historických událostí.

Být Podprůhoňákem také znamenalo, především před spolužáky – před dětmi obchodníků z přilehlé hlavní třídy, honosit se sociální nálepkou chudiny. Dalším handicapem Aleny Satynkové byla sluchová porucha, již jako dítě měla pouze dvacetiprocentní slyšitelnost.

2. světová válka

Válečné události se Aleny Satynkové velice dotkly, především ty z konce války, které vnímala velmi intenzivně. Válku má spojenou s činy lidskosti, s důmyslností lidí, kteří se snaží přežít, a s projevy srdečnosti, které musely být konány pod rouškou utajení: rádio zkonstruované jejím otcem k poslechu stanice Londýn, česká vlajka schovaná za trámem, matčino žebrání po mlýnech, panna vyměněná za mouku, radost z konce války a barevné trikolory.

Jedna ze vzpomínek Aleny Satynkové poukazuje na hrdinský čin její babičky: „Naše babička pro pekařství Barták roznášela housky do koloniálů a k hokynářům. Každé ráno v pět hodin si vzala nůši a měla svůj okruh, který vedl i kolem zahrady gymnázia obehnané zdí. Babička bývala staromódně oblečená, jak z 19. století. Měla bavlněnou sukni až na zem, v pase zástěru a také veliké kapsáře. Naproti gymnáziu sídlilo gestapo a podél zdi zahrady pracovali vězni. Sice je hlídali policajti, ale jak babička šla podél nich, pouštěla z kapsáře jednu housku po druhé. Ti četníci byli Češi a nejspíš dělali, že to nevidí.“

Konec války

Po ukončení těžby na Dole Engerth jámu zasypávali němečtí zajatci, na haldě se usadili ruští osvoboditelé, kterým Alena Satynková pomáhala vařit, a městem se proháněly tanky. Konec války byl pro ni směsicí mnoha událostí a různorodých pocitů. Nejsilnější dojem v ní však zanechal měsíční ozdravný pobyt a návrat z něj: „Na celý červenec roku 1945 jsem jela do Josefova Dolu u Jablonce, pobyt pořádal Červený kříž. Z dnešního pohledu to bylo vcelku nesmyslné a riskantní. Je to pohraničí, v lese jsme potkávali různé utečence, nacházeli balíky německého oblečení, ale to nesla doba. Celý pobyt jsem proplakala, protože se mi stýskalo, a když jsem se vrátila domů, tak jsem nemohla maminku najít. Hledala jsem hubenou drobnou paní, a maminka se zatím za ten měsíc tak spravila! Byla kyprá a já jsem ji nepoznala.“

Studium, zaměstnání, manžel

Přestože roku 1955 úspěšně absolvovala Zdravotnickou školu v Kladně, pro sluchovou vadu neměla možnost stát se zdravotní sestrou, a tak nastoupila jako laborantka do pobočky WHO ve Veleslavíně. O dva roky později se na brigádě socialistické práce v šumavském Strážném seznámila se svým nastávajícím, příslušníkem Pohraniční stráže, který se za pamětnicí přestěhoval do Kladna a stal se vedoucím dřevičů na Dole Zápotocký.

Vzhledem ke své předchozí kariéře a politickému přesvědčení, které sdílel s otcem pamětnice, se stal také členem Lidových milicí. Alena Satynková jejich názor nesdílela a podařilo se jí vyhnout i členství ve straně. Během srpnových událostí roku 1968 se v rodinné atmosféře mnohé změnilo. „Manžel to nesl velmi těžce. U sovětských pomníků rudoarmějců se srocovali lidi a chtěli je povalit. Milicionáři tam byli nastrčení, aby pomník chránili. A ti lidé na ně plivali! Bylo to pro něj velké zklamání a pak bylo vidět, že už tomu taky nevěří.“ Ani otec Aleny Satynkové už nebyl tím nevědomým, bezmezně důvěřujícím komunistou.

I roku 1968 se významným dějinným jevištěm stala halda Dolu Engerth – Rusové si vybudovali ležení na osvědčeném místě. Tentokrát jim již Alena Satynková nepomáhala vařit, již byla vdaná a na haldu chodili na procházku s kočárkem a svými dvěma syny, ale na ruské ležení se již dívali s odstupem a despektem.

Změny režimu se otec ani manžel pamětnice již nedožili. Ve veleslavínské laboratoři WHO strávila Alena Satynková takřka čtyři desetiletí v poklidné atmosféře, jako ve skleníku.

Přátelství se Stellou Zázvorkovou

Alena Satynková se seznámila se Stellou Zázvorkovou v podstatě náhodou prostřednictvím sousedky a členů Divadla ABC. Staly se důvěrnými přítelkyněmi, Stella Zázvorková si k Aleně Satynkové do „podprůhonského klidu“ jezdila odpočinout od rušného života herečky, pamětnice ji považovala za svou druhou maminku a na oplátku navštěvovala Stellu Zázvorkovou v domě Divadla ABC, kde se seznámila i s ostatními členy divadla a nahlédla pod pokličku vzpomínek na zlatá 60. léta.

Roku 1994 byl oprášen pořad Sejdeme se na Vlachovce, přejmenován na Znovu na Vlachovce a doplněn o kuchařskou vložku, ke které si Stella Zázvorková přizvala Alenu Satynkovou jako svou asistentku. Pamětnice tedy opustila veleslavínskou laboratoř a začala se věnovat své největší vášni na profesionální úrovni. Z jejich vyhlášeného kuchařského tandemu pochází mnoho receptů, které jsou dnes považovány za lokální speciality (např. Borotínský bůček). Nejvýznamnější recepty jsou uvedeny v knize Recepty z Vlachovky (jako autorka je uvedena pouze Stella Zázvorková).

Recepty samotné i jejich názvy vznikaly mnohdy velmi kuriózně. „Když jsem byla v lázních v Kundraticích, tak mě přímo z masážního pultu volali k telefonu. Volala Stella, že všechno je jinak, že příští estráda bude myslivecká a že se musí vaření přizpůsobit. Každý rok s námi do lázní jezdil i pan Kaplan, Kladeňák a výborný kuchař. Tak jsme to hned společně vymysleli a vyšel z toho slavný recept Kuře pana Kaplana po myslivecku.“

Alena Satynková se díky natáčení seznámila s mnoha zajímavými lidmi a i ona se stala známou a poznávanou osobností - Alenkou z Vlachovky.

Dnes tu nikoho neznám

Alena Satynková celý svůj život strávila v Podprůhonu a měla možnost sledovat dějinné změny jeho genia loci. Podprůhon již dávno není hornickou kolonií, dnes má zcela odlišný charakter. Stala se z něj (především kulturně) elitní domková čtvrť v centru města, a přestože se členové o. s. Podprůhon a další aktivisté snaží o soudržný život a společně pořádají mnoho kulturních akcí, z nichž nejznámější jsou Kladenské dvorky, rodinný ráz se už – stejně jako minulost – nikdy nevrátí.