Alena Satynková

„Byla válečná doba, všechno bylo na lístky. Měla jsem krásnou velkou pannu, která měla zelenkavé šatičky, klobouček a dýnko na mašli. Maminka vyprala šatičky i klobouček a pak jsme ji ve Zbečně vyměnily se sedlákem Barchánkem, u nějž jsme měli na louce postavenou chatu, za pytlík mouky. Já jsem ji tak obrečela! Strašně mi to bylo líto, ale byla taková doba, jíst se chtělo. Houska byla za jeden čtvereček. Lístky byly rozčtverečkované po 50 g, po 100 g. To bylo hrozné. Byly vždycky na měsíc, vydávali je na úřadě. A když jste si to vybrala, tak už jste neměla za co nakupovat. Nikdo vám bez lístku nic neprodal, protože měl povinnost je vlepovat na velikánské archy. S maminkou jsme chodily do mlýnů. Ve Družci byly dva mlýny. Z Kladna jsme chodily pěšky, od jednoho mlýna k druhému. Matka doslova škemrala, zda mají trochu mouky. Takže byl pytlík mouky za pannu!“

„Na Ostrovci byl velký tábor. Rusové měli obsazený celý les. Všichni – paní Šímová, paní Lukavská a my děti – jsme za nimi houfně chodili a loupali jsme jim brambory. Vařili v obrovských kotlích. To byla pojízdná kuchyně, kterou vozili s sebou. Pod kotlem topili a naházeli do něj všechno. Třeba zapíchli nějakého koně. S ničím si nedělali problém. Dali nám za to ešus plný rýže. Maminka z toho byla na větvi! Přinesla jsem domů ešus plný vařené rýže a v tom takovéhle kusy masa. V září 1945 se z Ostrovce začali pomalu stahovat. Přišel 21. srpen a byli tam znova! Oni to měli tak zmapované, že jeli přesně, najisto. Z lesa vyčnívala borovice. Solitér. V roce 1945 u ní měli bránu. Přímo pod borovicí měl strážný úzkou budku. Roku 1968 to bylo totéž. Zas ta brána a zas ta budka. Když se z těch míst rozhlédnete, Kladno máte jak na dlani. Krásně vidíte Poldovku, Kladno atd. Je to velmi strategické místo. No, ale roku 1968 už to člověk pojímal trochu jinak.“

„My jsme byli trochu outsideři, protože Podprůhon byl dělnickou čtvrtí a to se promítalo třeba i do školy. Moc ráda jsem neříkala, že jsem z Podprůhonu. Na hlavní třídě to byli samí soukromníci a s jejich dětmi jsme chodili do školy. Přeci jen tam rozdíly – ať to bylo, jak to bylo – byly vidět. My Podprůhoňáci jsme drželi pohromadě. Mezi partami se dělaly i bitvy, kluci z Podprůhonu, kluci z Ostrovce, kluci z Bressonu nebo z Engerthu. Obyčejně nahoře na haldě. Halda tam dnes už v podstatě také není, je zplanýrovaná. Už na haldu nechodím, takže nevím, jak teď přesně vypadá. Haldu začali srovnávat v pětačtyřicátém roce, nahnali na to německé válečné zajatce. Stála tam ještě důlní šachta Engerth, kterou ti Němci zasypávali. Byli to ti pěšáci, kteří vždycky všechno odnesou.“

„Jako každé jiné ráno jsem jela ráno vlakem. Byly stažené šraňky a u nich stály tanky. To byl první můj okamžik 21. srpna. Můj muž to měl těžší, protože byl v milicích. To nebylo tak jednoduché, že by si mohl říct a dupnout ‚já ne!‘. To takhle nešlo. V pohraničí byl důstojníkem, takže když přišel na Kladno, automaticky byl navelen na milice. Milice byly všude, na šachtách, v Poldovce atd. Manžel to nesl velmi těžce. První tři dny jsem ho neviděla. U sovětských pomníků se srocovali lidi a chtěli je povalit. Pomníky rudoarmějců. Milicionáři tam byli nastrčení, aby tam stáli a pomník chránili. A ti lidé na ně plivali. Bylo to pro něj velké zklamání a pak bylo vidět, že už tomu taky nevěří.“

„V pětačtyřicátém roce, 5. května, jsem měla krásný zážitek. Moje postýlka byla v koutě, trochu zasahovala do okna, a já jsem ráno vždy hned po probuzení vyskočila a z okna jsem koukala ven, kde chodili lidé. 5. května jsem se probudila a hned hupky hupky do okna a teď jsem viděla, že lidé mají v klopách nebo na kloboucích trikolory. Nevěděla jsem, že je to trikolora. Maminka přišla do pokoje a já jsem se jí ptala: ‚Mami, co to mají na těch kloboucích? Mně se to moc líbí.‘ Pro devítileté dítě to bylo krásně barevné. Maminka úplně dojatá plakala a řekla: ‚Skončila válka.‘“

„Stella bydlela v Dejvicích v domě, který postavilo bytové družstvo Divadla ABC v padesátých letech. Bylo ustanoveno roku 1956 nebo 1957 a byla v něm hodně herců. V domě, ve kterém Stella bydlela, bydlel – co já vím – Haničinec, Jarka Adamová, Kubernátovic, Ivo Niederle, ten tam bydlí dodnes. Potom se to tak různě vytrácelo do jiných bytů nebo si pořídili domy a tak. V tu dobu, kdy já jsem chodívala ke Stelle na návštěvy, už to tak znát nebylo, ale vždy o tom Stella vypravovala, že když byl třeba Silvestr, celý barák žil. Všechny dveře zotvírané a odzdola až nahoru hukot. Silvestry se slavily z patra do patra a zase dolů a nahoru. Tam byly velké Silvestry. To byla ta 60. léta. Pochopitelně byli všichni ještě mladší. Všechno se mění, tak se to změnilo i tam. Z těch původních zbyla v domě jen ta Stella, Ivo Niederle a Kubernátovic.“