Giorgio Savo

„Válka byla válka, ovšem ti Chorvati záviděli tátovi, protože viděli, že Italové… a tak dále. A právě jeden den, táta se vrátil s mámou domů, byli na aperitivu na Peristilu. Vrátili se domů a na něj čekali. Co se potom ukázalo, že všechny ty cesty, které vedly domů, byly zablokovány, připraveny na atentát. A to byl chlapík, Chorvat, šestnáct let starý, který ho zastřelil, protože to měl jako důkaz. On se chtěl dostat k chorvatským partyzánům a důkazem, že to chce opravdu mělo být, že zastřelí pana Sava, což on udělal.“

„To bylo tak, že on se do toho dostal, když mu bylo 19–20 let. On se narodil v roce 1900. Byl na benátské univerzitě. Ovšem jako i dnešní mládež se nechá do něčeho vtáhnout. To bylo spojené s tím, že Itálie vyšla z první světové války, a to byla mentalita Italů, kteří žili mimo Itálii. Což byla další věc, která táhla k nacionalismu. Ale já vidím, že ten začátek toho fašismu, to byl socialismus. A ten socialismus tu mládež táhnul. Ovšem potom se ta situace změnila, ale táta z toho bral tu nejlepší část a v tom zůstal až do smrti.“

„Měli jsme krásný byt, protože to byl Diokleciánův palác. Tak já teď říkám, že majitel mého domu, to byl císař Dioklecián. To je na Rivu ve Splitu a je to nádherný. A tak jsme tam žili, dokud se nestala ta tragedie, to byl ten atentát na tátu. On byl v tom období hlava fašistické strany, byli jsme stará italská rodina a tak dále, tak udělali ten atentát. Střelili ho do zad a zůstal paralyzovaný. A protože byl mladý člověk, 43 roků, srdce mu fungovalo, báječně zdravej, trvalo to 35 dnů, než potom zemřel. To bylo v březnu. A my potom koncem května a začátkem druhého měsíce jsme museli odejít ze Splitu. Maminka nesla všechno v ruce, a zaplať pán Bůh, že to takhle všechno bylo. Protože dědeček a babička, rodiče od táty, už byli starší lidi, museli jít pryč, ale museli tam všechno nechat, co patřilo rodině. To bylo skoro nesnesitelné. Ale maminka říkala, že tam nemůžeme zůstat. O to více, že dědeček a já jsme byli odsouzeni na smrt.“