Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Giorgio Savo (* 1940)

• narozen 26. ledna 1940 ve Splitu

• dne 18. března 1943 zemřel po atentátu pamětníkův otec Giovanni Savo

• v květnu 1943 rodina uprchla před komunisty do Merana

• roku 1945 byl ve Splitu za své nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti

• v roce 1954 se rodina Savo přestěhovala do Říma

• v 60. letech se setkal s kardinálem Beranem

• od 60. let zaměstnán v Banco di Santo Spirito

• v současnosti pamětník žije v Římě (2024)

Když mladý atentátník zamířil na tatínka, procházejícího se s maminkou Peristilem Diokleciánova paláce, byly pamětníkovi teprve tři roky. V krátkém čase přišel malý Giorgio o svého otce, domov a pro své jméno Savo byl odsouzen na smrt. Příběh Giorgia Sava je příběhem syna české matky a italského otce, jehož život krutě poznamenala válka, ale nevzala mu úsměv, ani lásku ke své vlasti.

Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem…

Giorgio Savo se narodil v chorvatském Splitu dne 26. ledna 1940, manželům Giovannimu a Mileně Savo. Tatínek Giovanni, zvaný „Gianni“, byl jediným synem staré italské rodiny Savo. Vážený rod sídlil ve Splitu od roku 1725, avšak podle tradice sahají jeho kořeny až do Říma, odkud musel jeden z předků uprchnout po vítězném souboji. Azyl našel nejprve v Benátkách, odkud se po třech letech rozhodl přesídlit do Dalmácie. Úspěšným podnikáním nabyla rodina Savo velkého jmění a vážnosti, a za své sídlo si zvolila starořímský majestátný Diokleciánův palác ve Splitu. „Firma Savo byla podobná jako je dnes IKEA. Vše pro domácnost,“ vysvětluje základ ekonomického úspěchu rodiny pamětník.

Maminka Milena pocházela z významné pražské malostranské rodiny Václava a Růženy Jandových. Její otec zastával úřad místodržitele penzijního ústavu československého průmyslu cukrovarnického v Praze, a byl velkým českým vlastencem, aktivním v dobročinných spolcích, a agilním činovníkem Tělocvičné Jednoty Sokol Praha III.

Rodiče se poznali na jednom z půvabných ostrovů u Splitu, kam vzala Milenu na prázdninový pobyt starší sestra Růžena. Tehdy se na děvčata z Prahy přijel podívat také mladý pan Gianni. Když uplynulo léto a sestry se vrátily domů, mladý pár si začal dopisovat, a po čtyřletém vztahu se konala svatba. Psal se rok 1934, domovem novomanželů se stal Split a budoucnost se zdála zářivá jako hvězdy nad mořem.

Neumím si představit, jak těžké to bylo pro mámu

Když se manželům Savo narodil v roce 1940 syn Giorgio, svět už sužovala válka. Rodiče se své dítě snažili válečných těžkostí ušetřit, ale to nebylo možné. Otec zastával ve Splitu významnou politickou funkci vicefederála, zástupce vládnoucí italské fašistické strany razící politiku tvrdé italianizace, která se u místního obyvatelstva setkávala s odporem a podnítila vznik silného partyzánského hnutí. 

Dne 11. února roku 1943, při procházce rodičů náměstím Diokleciánova paláce zvaném Peristil, byl otec smrtelně zasažen střelou do zad. Atentátníkem byl šestnáctiletý chorvatský kluk, který tím chtěl dokázat, že je hoden přijetí mezi partyzány. Když se zpráva o atentátu donesla do Říma, poslal do Splitu nejlepšího italského neurochirurga samotný Mussolini, ale ani on už zázrak nesvedl. Třiačtyřicetiletý Giovanni Savo třicet pět dní od atentátu vážným zraněním podlehl.

Po úmrtí otce obdržela rodina stovky podpůrných telegramů, z nichž má pamětník ještě mnohé uschovány. Nad ostatní si cení kondolence od milánského arcibiskupa kardinála Schustera, který vždy neohroženě vystupoval proti fašismu, a jenž byl později prohlášen za blahoslaveného. Za službu vlasti byl otec oceněn italskou vládou In Memoriam stříbrnou medailí, kterou pamětník s maminkou převzali v den města Říma, 21. dubna 1943.

Uprchlíkem

Koncem května roku 1943, v důsledku změněné politické situace, musel pamětník s maminkou a prarodiči ze svého domova uprchnout. Vládu nad městem Split převzali komunisté, kteří v roce 1945 poslední dva mužské nositele jména Savo, pětiletého Giorgia a jeho dědečka, odsoudili k trestu smrti.

Bezpečným domovem se jim na jedenáct let stalo severoitalské městečko Merano, kde rodina přivítala osvobození americkou armádou a pamětník nastoupil obecnou školu. Pro mladou vdovu s dítětem to nebylo snadné období. Bolestná pro ni byla také ztráta možnosti navštěvovat po únorovém puči 1948 svou rodinu v Praze. Maminčiny příbuzné poznal sedmiletý Giorgio při návštěvě Československa v roce 1947 a to bylo na dlouhý čas vše.

Rodina Savo se vždy hlásila ke katolické církvi a ve víře byl vychováván také pamětník. Aby se malý kluk bez tatínka trochu otužil, přivedla ho maminka mezi skauty, kde si vysloužil přezdívku Gheppio (Poštolka). „Maminka musela držet obě role, matky i otce, a nebyla to pro ni lehká věc,“ vysvětluje dnes s pochopením pamětník.

Cítil jsem, co to znamená nemít tátu

Nepřítomnost otce začal Giorgio intenzivněji pociťovat ve svých desíti letech a začal se na tatínka více ptát. „To bylo velmi zajímavé, že všichni známí a přátelé rodiny říkali, když se mluvilo o tátovi, jaký báječný člověk to byl. A pro mě je to velká věc, vědět, jak byl oblíbený člověk, a ti lidé věděli, že to byl dobrý člověk,“ říká pamětník. Maminka, přestože byla ještě mladá vdova, se nikdy nevdala. Říkala: „Tvůj táta byl jediný člověk, do kterého jsem se zamilovala, a takového člověka už nenajdu. A s tím se už nikdy nevdala podruhé.“ Podle svědectví maminky se tatínek vždy stavěl proti špatnostem, které se za fašismu děly, a to bylo pro desetiletého kluka důležité.

Pro mě to také není lehké

Po úmrtí dědečka v polovině padesátých let se rodina Savo přestěhovala trvale do Říma. Tam si maminka nejprve vydělávala kondicemi francouzštiny a později nastoupila místo překladatelky z chorvatštiny na italském ministerstvu zahraničních věcí. Když v roce 1962 navštívil Itálii chorvatský komunistický prezident Tito a maminka byla pověřena doprovázením jeho ženy Jovanky, pamětník jí velmi zazlíval, že slouží představiteli státu, který rodině Savo ublížil. Způsobilo to mezi nimi rozepři, na kterou dnes vzpomíná těmito slovy: „Týden jsme spolu nemluvili a psali si mezi sebou kartičky. Máma mi to každou chvíli vysvětlovala: ,Drahoušku, pro mě to také není lehké, ale já to musím dělat, to je moje práce, bez práce bychom nežili. Tak to musíš pochopit, proč to dělám‘. Potom jsem to pochopil a vše bylo dobré.“

Těžké chvíle maminka prožívala také po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kdy překládala pro italské rádio a televizi všechna česká vysílání. „Tři dny se ani nedostala domů, aby to mohla vše sledovat a překládat. A když se domů dostala, říkala: ,To pro mě bylo strašlivý. Nejenom to, co se stalo, ale v souvislosti s tím i vzpomínky na okupaci ČSR v roce 1938.‘“

Vždycky jsem mamince říkal, chci se do Prahy vrátit

Na svou druhou návštěvu Prahy si musel pamětník počkat do roku 1964. Po 17ti letech se opět setkal s rodinou, a poznal přátele, kteří ho postupně a zasvěceně uváděli do historie a krás hlavního města. Z těchto vzácných přátel pamětník jmenuje především profesora Váhalu s manželkou a Josefa Berana. Je to jistě také jejich zásluhou, když pamětník říká: „V Praze se cítím jako doma. Miluji vaši kulturu, vaši historii, vaši hudbu. Cítím, že mi také patří.“

Výjimečná setkání

Díky maminčiným přátelům se pamětník setkal s mnoha zajímavými osobnostmi. Nejsilnější vzpomínky má na setkání s kardinálem Beranem. „Nejen že byl nádherný člověk, milý, a tak dále, ale co mě vždycky překvapilo, jestli se to tak může říct, to byl jeho úsměv a oči. Těma očima člověk už viděl, že on už nepatří do tohoto světa, že byl už jinde. Alespoň já jsem to cítil a viděl,“ vzpomíná na pražského arcibiskupa „ve vyhnanství“ pamětník. 

Kontaktů s rodinou pamětníka využil po II. Vatikánském koncilu rektor české římské koleje Nepomucenum, který požádal o převezení deseti kusů nových misálů na Pražské arcibiskupství. Přestože převoz objemného nákladu přes hranice s sebou nesl mnohá rizika, vše proběhlo bez potíží a zásilka byla doručena. Na ochotného „italského pašeráka“ si kardinál Tomášek vzpomněl ještě po letech při náhodném setkání v pražské katedrále. „Vy jste ten pán, který přivezl misály z Říma,“ řekl s úsměvem na tváři překvapenému pamětníkovi.

V Římě navázala rodina Savo přátelství také s rodinou Kinských a Dobřenských. Před jednou z cest do Prahy byl pamětník přítelem Václavem Dobřenským požádán o službu, aby ve Vídni předal jeho strýci malý balíček. Oním vídeňským strýcem byl kníže Karel Schwarzenberg, který se mu toho dne stal jedinečným průvodcem po vídeňských památkách. „To byl nádherný, zábavný, inteligentní a kulturní člověk,“ vzpomíná na setkání s knížetem.

Po NY se mi zasteskne ještě dnes

V Římě pamětník nastoupil studia politických věd, ale brzy od nich upustil a ve 23 letech se stal zaměstnancem nejstarší italské Banco di Santo Spirito, u které prožil podstatnou část své profesní kariéry.

V 80. letech svou banku zastupoval v New Yorku. Pobyt ve Spojených Státech, daleko od domova, mu pomohl překlenout těžké období po odchodu milované maminky v roce 1984. První setkání s velkoměstem bylo pro pamětníka obrovským kulturním šokem. Uchvácen byl zvláště jeho nezměrnou intenzitou a bohatým kulturním životem. Po NY se mu zasteskne ještě dnes.

Nemohu bez toho žít

Snad za to může nádhera Diokleciánova paláce, v němž prožil první roky svého života, ale umění hrálo v životě Giorgia Sava vždy nezastupitelnou roli. Pamětník vzpomíná, že rodinná historická knihovna ve Splitu čítala na 15 tisíc svazků. Mnoho z nich bylo zaměřeno na historii Dalmácie, a tak byla knihovna vyhledávána historiky z celého světa. Od nástupu komunistů je osud většiny z nich nejasný.

Slabost na knihy zdědil po svých předcích také on. „Je to strašné, protože já mám doma knih, a doma na to nemám místo. Ale každý rok si koupím další, protože nemohu bez toho žít,“ s úsměvem přibližuje své trápení. Jeho oblíbenými autory jsou především italští klasikové.

Po své mamince a dědečkovi zdědil také lásku ke klasické hudbě, která  byla s domem Savo vždy spjata. Pamětník je pravidelným návštěvníkem operních představení. Mezi jeho oblíbené autory patří Mozart, Bach, Vivaldi, Verdi a Puccini. Z českých skladatelů pak obdivuje díla Dvořákova, Smetanova, a vánoční svátky si už nedovede představit bez Rybovky.

Ještě teď mám husí kůži

Do svého rodného města se poprvé vrátil až 21 let od svého vyhnání, v roce 1964. Když toho dne zaparkoval a vystoupil z vozu, byl osloven hned prvním člověkem. „A on se takhle na mě podívá, a říká: ,Náhodou, nejste syn od Giovanni Savo?‘ A mám ještě teď husí kůži, když na to myslím, protože první člověk, kterého jsem potkal ve Splitě, byl někdo, kdo tátu a rodinu znal,“ popisuje nečekané setkání s mužem, který pracoval v tatínkově firmě.

Pamětník žije v Římě (2024), ale do Splitu se vrací pravidelně a rád. Navštěvuje tam tatínkův hrob, a když přijde k Diokleciánově paláci, „dívám se z venku, je to velmi hezký, je to na moři. Vždycky si říkám: ,Pár pokojů tam mít by bylo lepší, ale to nemám.‘ Tak mi stačí se do toho podívat, a říct: ,No bylo to Casa Savo, pro mě to zůstane Casa Savo. A hotovo!‘“

Giorgio Savo byl krátce ženatý, ale z manželství dítě nevzešlo, „a tím pádem se mnou to končí všechno. Poslední kámen té konstrukce jsem já,“ končí rozhovor pamětník, usměvavý muž italského šarmu.