Edvard Schiffauer

„Typické pro tady to bylo, že když skončilo vyšetřování, ještě před soudem, měli jsme možnost se seznámit se spisem. Bylo to asi dva tisíce stránek, já jsem tam strávil, myslím, dva nebo tři dny určitě. Tak jsem se potom ptal toho svého vyšetřovatele, toho kapitána, proč vzal zrovna nás, devět nás bylo. V té době jsme smýšleli všichni stejně a on mohl vzít kterýchkoliv devět lidí na ulici a nějakým způsobem jim najít nějaký trest. A on mi prohlásil, já jsem si to zapsal, že nezáleží na tom, kterých devět vzali, ale jaký to bude mít dopad na ty, kteří něco dělali anebo by někdy chtěli dělat. Takže to byl opravdu monstrproces, ve kterém ukázali svou bdělost. Typické bylo, že vyšel dvoustránkový článek v Nové svobodě, jak se líp dýchá v té Ostravě. Popsali úplně strašně ten sraz v tom Leskovci a jak jsme byli hrozní. Jak se líp dýchá v Ostravě, když odstranili takové příživníky, takové zlé lidi, kteří znehodnocují to, co nám tady sovětští přátelé přinesli před rokem a půl či dvěma lety, možnost dělat volně, svobodně.“

„Když jsme žádali na HSTD (Hlavní správě tiskového dohledu, pozn. ed.) o povolení pro Divadélko Pod okapem, tak nám bylo zamítnuto s vyjádřením, že zkratka DPO by mohla být některými občany Ostravy brána jako ‚do prdele, Ostraváci‘, a proto se tento název zamítá. Tak jsme tenkrát písemně dali, že se nikdy nepoužije zkratka DPO, že zkratka bude OKAP, jako Divadélko Pod okapem, no tak to potom schválili. V takovéhle formě už byl tenkrát ten tiskovej dohled spíš směšnej.“

„Pane Štefek, moc vás prosím, vraťte mi můj klid a pokoj. Jsem na tom zase psychicky dost špatně. Bez přestání musím myslet na to, že jsem se s vámi sešel a že se s vámi budu muset znovu sejít. Prosím vás, zkuste jednou jako člověk rozhodnout to, co by přineslo štěstí jinému člověku. Já na spolupráci nejsem, já ji nechci dělat, já chci mít od všeho a od všech klid. Chci psát a psát a jsem opravdu přesvědčený, že tím mohu dát společnosti daleko větší a trvalejší hodnoty než nepovedenou spoluprácí s vámi. Ve Štítině 25. října 1984“

„Divadlo hudby je ve druhém patře. Lidé tam přicházeli z ulice a hned u těch domovních dveří jsme je šacovali, jestli nemají zbraně. Sami jsme měli samopaly a byli jsme převlečení za partyzány. Potom šli lidé do patra, tam museli říct heslo, a když ho zapomněli, museli se vrátit… Přišli do předsálí, kde byla halda různého vojenského harampádí, ploty a naházené špinavé věci. Uprostřed té hromady byla zapíchnutá tyč, na ní pověšená mapa Evropy a z pěti států šipky namířené na naši republiku. To byl takový tichý symbol. Takže lidé, když tam přišli, už v tom byli.“

„Smysl toho procesu jsem pochopil, až když jsem se po roce vyšetřování seznamoval s výsledky šetření. Bylo to asi dva tisíce stránek spisu, takže jsem na tom soudu strávil tři dny, než jsem to všechno přečetl. Tenkrát jsem se toho svého vyšetřovatele zeptal, proč sebrali zrovna nás devět, když mohli sebrat kterýchkoli devět jiných lidí, kteří smýšleli stejně. On tehdy řekl větu, kterou jsem si zapsal: ‚Není důležité, koho jsme sebrali, ale to, jaký to bude mít dopad na ty, kteří by někdy chtěli cokoli podobného dělat.‘ Prostě příkladný proces.“