Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edvard Schiffauer (* 1942)

• narozen 26. března 1942 v Ostravě

• v roce 1961 nastoupil Vysokou školu báňskou

• spolu s dalšími studenty založil Divadélko pod okapem

• na jaře 1968 stál u zrodu divadla Waterloo

• roku 1970 režim divadlo Waterloo zakázal

• v březnu roku 1971 zatčen

• v červnu 1972 odsouzen na devět měsíců nepodmíněně

• v letech 1972 až 1973 vězněn v Plzni na Borech

• v době normalizace pracuje jako dělník

• pravidelně vyslýchán StB, nátlak na spolupráci

• počátkem 80. let pod nátlakem StB podepsal závazek spolupráce

• po listopadu 1989 vychází jeho jméno v Cibulkových seznamech

• později očištěn v knize Zdeny Salivarové-Škvorecké Osočení

Uprostřed války, v březnu 1942, se mladému inženýrovi z ostravských dusíkáren Leopoldu Schiffauerovi narodil druhý syn. Protektorát už tři čtvrtě roku řídil Reinhard Heydrich, který měl podle Hitlerova příkazu zavést v Čechách a na Moravě pořádek. A tehdy byl novorozený chlapec pokřtěn dvěma jmény. Tomáš Edvard Schiffauer, podle prezidentů Masaryka a Beneše.

Otec byl vzdělaný muž a patřil k vyšší střední třídě. V Ostravě-Mariánských Horách žila rodina v prostorném služebním bytě, matka nepracovala, v domácnosti pomáhala služka. Dvě jména pro druhorozeného syna měla být tichým výrazem vzdoru a touhy po svobodě.

Chlapci však nebylo přáno, aby je nosil obě. Jen několik týdnů po křtinách protektor Heydrich na následky atentátu zemřel, vypuklo nacistické běsnění a opatrný farář vystavil nový křestní list. A tak malý Schiffauer zůstal pouze Edvardem. Ještě mu ani nezačaly růst zuby a už do jeho života zasáhla diktatura strachu.

Dopis estébákovi

„Pane Štefek, moc Vás prosím, vraťte mi můj klid a pokoj. Jsem na tom zase psychicky dost špatně. Bez přestání musím myslet na to, že jsem se s Vámi sešel a že se s Vámi budu muset znovu sejít,“ napsal Edvard Schiffauer v dopise příslušníkovi Státní bezpečnosti v říjnu 1984. „Prosím Vás, zkuste jednou jako člověk rozhodnout to, co by přineslo štěstí jinému člověku. Já na spolupráci nejsem, já ji nechci dělat, já chci mít od všeho a od všech klid. Chci psát a psát a jsem opravdu přesvědčený, že tím mohu dát společnosti daleko větší a trvalejší hodnoty než nepovedenou spoluprací s Vámi.“

V době, kdy Edvard Schiffauer dopis psal, měl už tři děti. Byl však bez práce, šikanován Státní bezpečností a rodinu živila manželka Věra. „Žili jsme z jejího platu a ze zahrádky. Rohlíky jsme dětem dopřáli jen v neděli a přes týden jsme kupovali pouze chleba, který byl levnější,“ vzpomíná Edvard Schiffauer v pracovně rodinného domu ve Štítině nedaleko Opavy.

Na klavíru leží popsané listy notového papíru, ale také starý divadelní plakát, výstřižky z novin a desky s policejními i soudními spisy. Ten klavír, noty, plakát a dokumenty v černých deskách k sobě totiž patří. Jsou kusem pamětníkova života, stejně jako dva křestní listy z doby heydrichiády. A také onen dopis estébákovi, jehož kopii nechal Edvard Schiffauer před odesláním ověřit notářem a teď z něj u svého klavíru čte.

Přijel jsem do Štítiny navštívit hudebního skladatele známého tím, že jej kvůli hudbě komunisté poslali za mříže a on tam napsal operu pro děti. Jenže poznávám příběh mnohem delší a pohnutější, než bylo devět měsíců strávených v kriminále. Příběh, ve kterém se zrcadlí jedna éra československých dějin zvaná normalizace. Příběh, který neskončil ani listopadem 1989.

Na šichtě v dole

Na dobu krátce po válce si Edvard Schiffauer vzpomíná jen matně. Nezapomněl však, jak únor 1948 změnil rodině život. „Rázem jsme už nebyli vyšší střední třída,“ vypráví. „Táta sice dál zastával místo inženýra v chemické továrně, jenže s platem šel dolů, takže do práce musela i máma.“

Žena z domácnosti nesehnala lepší výdělek než jako pomocná síla na stavbě elektrárny v Ostravě-Třebovicích. Rázná matka milující tradici a řád však ani v nových poměrech neupustila od rodinných rituálů. Každou sobotu po návratu ze stavby připravila bábovku, kávu a čaj a všichni Schiffauerovi se povinně sešli k posezení o čtvrté. Z gramofonu hrála Má vlast i Novosvětská a rodiče se tvářili, jako by žádní komunisté neexistovali. „O politice se doma moc nemluvilo. Samozřejmě, že jsme věděli o procesech, o popravách a lágrech, ale naši nás od té hrůzy chtěli co nejvíce uchránit,“ vzpomíná Edvard Schiffauer.

Zato hudby bylo u Schiffauerových plno. Edvard i jeho starší bratr chodili na hodiny klavíru a rádi spolu čtyřručně hráli. Rodiče navštěvovali koncerty klasické hudby a své děti brali s sebou. Také první konflikt s komunistickým režimem, do kterého pamětník spadl už jako gymnazista, souvisel s muzikou. Na školní besídce sedl ke klavíru a pustil se do Pochodu padlých revolucionářů. Kultovní bolševickou skladbu improvizovaně proměnil v rock and roll a vysloužil si za to ředitelskou důtku.

Nebyly to ale hodiny klavíru ani koncerty klasiky, které pamětníka přivedly k divadlu a s ním ke komponování. Tahle cesta zprvu vedla zdánlivě opačným směrem. Rodinná tradice byla rodinná tradice a matka nepřipustila jinou možnost, než že místo jednoho inženýra bude mít doma inženýry tři. Na Hutní fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě proto nastoupil nejprve starší bratr a po maturitě také Edvard.

Aby se student z intelektuálské rodiny seznámil s životem a prací dělnické třídy, musel nejdříve projít takzvaným nultým ročníkem. A v „nulťáku“ se nestudovalo, nýbrž chodilo na šichty. Edvard Schiffauer pracoval u vysokých pecí, pak několik měsíců fáral v dole. Žádný problém mu to ovšem nedělalo a vzpomíná, že se v prostředí tvrdé dřiny a správných chlapů cítil dobře.

„Pokaždé, když jsme v dole vystoupili z těžební klece, posedali jsme si na zem a vytáhli tabák,“ vypráví. „Vždy dva měli za úkol přinést takový citronek z umělé hmoty, ve kterém ovšem nebyl kyselý sirup, ale rum. Ten pak každému stříkli do žvýkacího tabáku a bylo to v tu chvíli pěkné společenství,“ usmívá se muž do té doby zvyklý na matčiny čaje o čtvrté.

Svoboda pod okapem

První ročník hutní fakulty Edvardu Schiffauerovi připravil setkání, které ho později k tvrdé práci přivedlo znovu. Když se v menze potkal se spolužáky Luďkem Nekudou a Pavlem Veselým, nemohl ještě tušit, že začíná životní etapa, která z něj udělá hudebního skladatele, ovšem též mukla s kladivem v ruce v zamřížovaných dílnách na plzeňských Borech.

Ve frontě na oběd uslyšel melodii Jaroslava Ježka, kterou si ti dva notovali, a přidal se k nim. Hned věděli, že jsou z jednoho těsta, že patří k sobě. Přednášky šly stranou a studenti hutnictví začali připravovat kabaret. Celé dny chodili Ostravou, ulicemi i parkem, a vymýšleli scénář prvního vystoupení. V Praze už tou dobou hrálo divadlo Semafor a v hornickém městě se rodil soubor, který mu chtěl být podobný. Tak vzniklo Divadélko pod okapem.

V retrospektivě divadla vydané v Ostravě roku 2005 autoři píší: „V oněch časech – aniž bylo na nějakém stranickém plénu rozhodnuto, že mají vznikat – se jako mávnutím kouzelného proutku po celé republice vyrojila divadla malých jevištních forem. Bezpochyby jich bylo zapotřebí. Repertoár sítě oficiálních divadel byl tradiční až fosilní, nových her proklatě málo a i ty sestřižené podle oficiálního mustru.“ A Edvard Schiffauer dodává: „Stalo se něco neuvěřitelného. Brutální padesátá léta byla ještě na dohled, v rádiu doznívaly sovětské častušky a my už hráli svá vlastní představení.“

Stálou scénu získalo Divadélko pod okapem v Ostravě-Fifejdách, v domě známém jako Atlantik. Pokojíky bývalého nevěstince byly už dávno přestavěné na byty pro pracující, ovšem v přízemí zůstal sál se sto padesáti židlemi, malým pódiem, oponou a klavírem. „Pořádaly se tu schůze, všelijaké aktivy, v přilehlých místnostech lidové kurzy ruštiny a kurzy šití, čas od času i tzv. volby. A tam jsme měli vždy ve čtvrtek hrát,“ stojí ve zmíněné publikaci o historii divadla.

Každý rok připravil čistě amatérský soubor nový kabaret, ale také večery poezie. „Scénickou hudbu jsme kromě předehry nebo nějaké mezihry nepotřebovali,“ říká Edvard Schiffauer. „Ovšem dostal jsem se k ní při inscenování Nezvalových, Exupéryho nebo Majakovského textů. Tam byla spousta muziky. A poezie.“

Od Okapu k Waterloo

V Ostravě se divadélko stalo fenoménem. Většina představení byla vyprodaná, celá tržba však padla na provoz, rekvizity a kostýmy, případně na metr koňského salámu a rohlíky, aby divadelníci při dlouhých zkouškách nehladověli. Po pěti letech se proto ukázalo, že takhle ryzí je divadlo neudržitelné. Část souboru už měla rodiny, které potřebovaly peníze na živobytí, a v roce 1966 se Divadélko pod okapem rozpadlo.

Edvarda Schiffauera mezitím vyloučili z Vysoké školy báňské, protože na studium hutnictví neměl čas. Podařilo se mu však přestoupit na pedagogický institut a stal se učitelem matematiky a hudby. Dál komponoval a začal dálkově studovat na Akademii múzických umění v Praze.

Jenže touha po divadle, po atmosféře plného hlediště, nadšeného potlesku i zkoušek s přáteli v něm zůstala stejně jako v několika dalších členech bývalého souboru. Navíc přišlo uvolnění Pražského jara, cenzura zmizela, vycházely dosud zakázané knihy, vznikaly nové časopisy a bez divadla už se to prostě nedalo vydržet.

„Hromadily se nám povídky, hromadily se písničky, náměty a nápady,“ vzpomíná Edvard Schiffauer na jarní měsíce roku 1968, kdy se rodil nový soubor. Na jednom z mejdanů se tehdy sešel s kamarády Petrem Podhrázským, Ivanem Binarem, Petrem Ullmannem a také s lahví francouzského koňaku značky Napoleon. „Popíjelo se a nad tou flaškou někdo prohlásil, ať naše nové divadlo nese jméno Waterloo. To se nám moc líbilo. Pro někoho porážka, pro jiného vítězství. My jsme se nebáli ani jednoho, ani druhého, tak jsme to zase dali dohromady.“

Syn pluku a konec

Masarykovo náměstí v centru Ostravy se v dobách socialistického Československa jmenovalo podle ozbrojených jednotek komunistické strany, známých jako Lidové milice. A v jednom z historických domů na náměstí Lidových milicí byl malý sál s gramofonem a reproduktory, u kterých se lidé scházeli k poslechu muziky.

Byl to jeden z paradoxů komunistické Ostravy, že zrovna náměstí pojmenované po jednom ze symbolů totalitního útlaku hostilo už od padesátých let ostrůvek duchovního uvolnění s poetickým názvem Divadlo hudby. Edvard Schiffauer vzpomíná, že do Divadla hudby chodíval poslouchat klasiku, ať už Beethovena, Čajkovského, nebo třeba Dvořáka. „Tak kvalitní gramofon a špičkové reproduktory neměl v Ostravě nikdo a z vinylových desek se linuly úžasné skladby.“

Pozdější známý rozhlasový moderátor Tomáš Sláma zařídil, že soubor Waterloo začal hrát právě tam. A právě tam míval své recitály písničkář Karel Kryl a právě v Divadle hudby se zjara 1969 sešli diváci na premiéře muzikálu divadla Waterloo, muzikálu, který na více než dvacet let změnil Edvardu Schiffauerovi život.

Představení nazvané Syn pluku podle knihy prominentního sovětského autora Valentina Katajeva začalo vznikat jako parodie na povinnou školní četbu ještě před okupací v srpnu 1968. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa však dostalo nový rozměr a nikdo na premiéře nepochyboval o jeho poselství. A později o něm nepochybovala ani Státní bezpečnost, prokurátor a soudce v monstrózním procesu, který normalizační režim s divadelníky zinscenoval.

„Divadlo hudby bylo ve druhém patře, ovšem my jsme už dole u vstupních dveří diváky šacovali, jestli nemají zbraně,“ líčí představení Syna pluku Edvard Schiffauer. „Sami jsme měli samopaly a byli jsme převlečení za partyzány. Potom šli lidé nahoru, tam museli říct heslo, a když ho zapomněli, museli se vrátit… Do předsálí jsme naházeli haldu různého harampádí, kusy plotu a špinavé věci. Uprostřed té hromady byla zapíchnutá tyč, na ní pověšená mapa Evropy a z pěti států šipky namířené na naši republiku. To byl takový tichý symbol, takže lidé hned věděli. Hned v tom byli.“

Do prázdnin 1969 dávalo Waterloo Syna pluku celkem osmkrát a vždy bylo vyprodáno. Od podzimu se však Waterloo přesunulo z Divadla hudby do jednoho z pavilonů výstaviště na ostravské Černé louce a tam byl s tímhle kusem konec. Soubor sice hrál každý den a dokonce za peníze, ovšem Syn pluku napsaný pro komorní prostředí se do velkého sálu nehodil. Profesionální období Waterloo navíc netrvalo dlouho. Začínalo přituhovat, nastupovala normalizace a v dubnu 1970 byl soubor zakázán. Jeho příběh měl však pokračovat.

Za hudbu kriminál

Dne 10. prosince 1970 přijal Ústřední výbor Komunistické strany Československa vedený generálním tajemníkem Gustávem Husákem dokument s názvem Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, který odstartoval čistky. Každý, kdo odmítl okupaci Československa řízenou z Moskvy, byl od toho dne nepřítelem Sovětského svazu i celého socialistického bloku a počátkem roku 1971 začalo v Ostravě zatýkání. Státní bezpečnost rozjela akci proti divadelníkům z Waterloo a Syn pluku byl hlavní záminkou.

„Estébáci nás brali jednoho po druhém a při domovních prohlídkách zabavili všechno, co souviselo s divadlem. Scénáře, texty, notové záznamy. Prostě všechno,“ vypráví Edvard Schiffauer. „Všichni byli tehdy z toho poprasku překvapení. Nikdo nechtěl věřit, že tohle režim myslí vážně.“

Ovšem bylo to tak a proces s divadelníky o tom nikoho neměl nechat na pochybách. V rozsudku jménem republiky vyhlášeném Okresním soudem v Ostravě 1. února 1972 se píše: „Mluvený i zpívaný text hry Syn pluku obsahuje jednoznačně antisovětské projevy, hanobí Sovětský svaz, jeho armádu a principy socialistické výstavby. Parodie nemá nic společného s originálem knihy Valentina Katajeva. V předvedené hře se mimo výpadů proti Komunistické straně Sovětského svazu, sovětské armádě, vyskytují i vyložené vulgárnosti. Takto provedená hra před mladými lidmi, kteří se zúčastňovali nejméně v počtu padesát diváků pořadu divadelního klubu Waterloo, vyzněla jako protisovětská a takto byla mnohými diváky taky přijímána.“

Edvard Schiffauer dostal za Syna pluku devět měsíců vězení nepodmíněně. Petr Ullmann patnáct měsíců, Ivan Binar dvanáct, Petr Podhrázský dvacet. Dalších šest divadelníků odešlo od soudu s podmínkou. Pamětník byl v československé, možná i evropské historii prvním skladatelem, kterého soud poslal do vězení za to, že psal hudbu.

„Smysl toho procesu jsem pochopil, až když jsem se po roce stíhání seznamoval s výsledky šetření,“ vzpomíná skladatel. „Bylo to asi dva tisíce stránek spisu, takže jsem na tom soudu strávil tři dny, než jsem to všechno přečetl. Tenkrát jsem se svého vyšetřovatele zeptal, proč sebrali zrovna nás deset. A on tehdy řekl větu, kterou jsem si zapsal: ‚Není důležité, koho jsme sebrali, ale jaký to bude mít dopad na ty, kteří by někdy chtěli cokoli podobného dělat.‘ Prostě příkladný proces.“

Opera za mřížemi

Desetiletí tvůrčí volnosti a radosti z tvorby začalo tedy Edvardu Schiffauerovi v nultém ročníku Vysoké školy báňské, když s horníky v ostravském dole žvýkal tabák s rumem, a jak říká, „bylo to pěkné společenství“. Svoboda skončila v dílnách věznice Plzeň-Bory, ve společenství trestanců, když s nimi kladivem rozbíjel kovový šrot. Ne však úplně. O přestávkách na svačinu sbíral různé kusy železa a zkoušel, jestli spolu ladí.

Pouze u toho však na Borech nezůstal. Ve stejné věznici, byť na jiném bloku, seděl také pamětníkův kamarád, spisovatel, novinář a kolega z divadla Ivan Binar. A podobně, jako se kdysi Edvard Schiffauer seznámil ve vysokoškolské menze s Luďkem Nekudou a Pavlem Veselým, se kterými pak založil Divadélko pod okapem, tak i tady byly nástupy na jídlo příležitostí, jak dále tvořit. „Potkávali jsme se tam s Ivanem pravidelně. Jednou mi oznámil, že píše texty dětské opery pro svou malou dceru a jestli bych k tomu nechtěl složit hudbu,“ vypráví. „No aby ne. Měla to být pohádka a psát v komunistické base o vítězství dobra nad zlem bylo osvobozující.“

Vězni si však nesměli dělat poznámky a při každé prohlídce cely hrozilo nebezpečí, že by o své notové záznamy přišel. Stejně jako by dozorci zničili libreto Ivana Binara. Velkou část opery si oba proto museli pamatovat a kompletně ji dali dohromady až po propuštění na svobodu. Ještě dlouho poté však zůstala v šuplíku.

V době svého věznění už byl Edvard Schiffauer skladatelem s akademickým vzděláním, i když bez řádného diplomu. Souběžně se soudním procesem složil úspěšně státnice na pražské AMU, ovšem dva dny před promocí, krátce po rozsudku, dostal z Prahy zprávu, že byl vyloučen a na promoci už nemá jezdit. O celou věc se postarala ředitelka školy ve Štítině, kde učil. „Neváhala zvednout telefon a informovat ministerstvo školství, že jsem byl odsouzen. Dozvěděl jsem se to od sekretářky z děkanátu, kam o tom dostali z ministerstva befel,“ říká k této epizodě pamětník.

Živobytí v normalizaci

Devět měsíců vězení a odepřené akademické vzdělání nebyly jediným trestem za to, že napsal hudbu k divadelní parodii namířené „proti Sovětskému svazu, jeho armádě a komunistické straně“, jak stálo v rozsudku. Návratem z vězení totiž klatba za muziku, kterou urazil Sovětský svaz, Edvardu Schiffauerovi neskončila.

Nepřipadalo v úvahu, aby se vrátil do školství, natož k divadlu. Poučení z krizového vývoje něco takového nepřipouštělo, normalizační mašinerie se zformovala a společnost stále více zabředávala do letargie a všudypřítomného špiclování. Už to sice nebyla ta hrůza padesátých let, před níž chtěli rodiče Schiffauerovi ochránit své děti poslechem klasiky, hodinami klavíru a rodinnými sedánky u čaje, krvavý teror však v Československu zastoupila obava o pracovní kariéru, o místo v zaměstnání, o příležitost studovat, jednoduše o možnost „normálně žít“, jak tehdy lidé v normalizaci říkali.

Aby to mohlo fungovat, potřeboval režim postavy, na kterých by ukázal, že strach o „normální život“ je na místě. A Edvard Schiffauer k těmhle postavám na Ostravsku patřil. Divadlo Waterloo si tam lidé velmi dobře pamatovali a komunistická propaganda se postarala o to, aby nikdo také nezapomněl, jak skončili jeho tvůrci.

Intelektuál se dvěma vysokými školami se po návratu z kriminálu živil jako pokladač linolea u Pozemních staveb. Byl vyhozen a sehnal práci v podniku Bytprům, ale těžká dřina mu zmrzačila záda, a tak i odtud musel odejít. Místo zásobovače v Opavských drůbežárnách pak dobrovolně opustil, když dostal příslib práce v pojišťovně, kde mu však těsně před nástupem oznámili, že ho nechtějí. Když nastoupil jako dělník do Nové huti Klementa Gottwalda a dostal příležitost vést mládežnickou dechovku, doufal, že alespoň takhle se může věnovat hudbě. Po dalším vyhazovu však i tuto naději ztratil.

Podpis

Neustálý stres, jak zaopatřit rodinu se třemi dětmi, nebyl navíc jeho jedinou strastí. Státní bezpečnost budovala stále rozsáhlejší síť spolupracovníků a v hledáčku měla také jeho. Agenti pravidelně zvali Edvarda Schiffauera k výslechům a jezdili pro něj do zaměstnání i domů.

„Jednou mě estébáci vytáhli rovnou z práce, když jsem někde pokládal podlahy,“ popisuje situaci z poloviny sedmdesátých let. „Posadili mě do auta a odvezli do jakési víkendové chaty ve stráni nad Mladeckem nedaleko Opavy. Hučeli do mne a slibovali všechno možné. Dobrou práci, že mi dovolí komponovat, stáže v zahraničí, peníze… Jen abych jim to podepsal.“ Tehdy ještě nepodepsal, a když ho vpodvečer konečně pustili, několik hodin zvracel.

Nátlak a výslechy ale nebraly konce a přišla chvíle, kdy StB souhlas Edvarda Schiffauera konečně získala. Bylo to už v době, kdy Ivan Binar podepsal Chartu 77 a režim ho přinutil k emigraci. Přátelé zůstali v kontaktu a pravidelně si psali, ačkoli dobře věděli, že StB má jejich korespondenci pod kontrolou.

Jednou však z Německa přišla zpráva, kterou Ivan Binar poštou neposlal. „Zpěvačka Věra Špinarová přijela z turné a přivezla mi dopis. Ivan v něm psal, že získal nějaké místo, kterým by mne velmi diskreditoval, a že tedy musíme naši korespondenci ukončit,“ říká Edvard Schiffauer u svého klavíru. Smysl toho dopisu pochopil až za několik týdnů, když Ivana Binara uslyšel z vysílání Radia Svobodná Evropa, do jehož redakce v Mnichově ostravský chartista nastoupil.

„Estébáci žádali, abych jim své dopisy Ivanovi dával ke kontrole, že mi budou diktovat, co mám do nich psát. Já však věděl, že už si psát nebudeme, a tak jsem to teda podepsal. Říkal jsem si tenkrát, jak jsem na ně vyzrál, ale škaredě jsem se mýlil,“ vypráví.

StB brzy zjistila, že přes Edvarda Schiffauera se k Ivanu Binarovi nedostane. Tajní policisté proto naléhali a hrozili. Žádali, aby závazek spolupráce splnil, a chtěli informace o jiných lidech z jeho okolí. Tehdy vyčerpaný pamětník napsal svůj dopis estébákovi, ve kterém prosil, aby ho ke spolupráci nenutil. Marně. Nátlak trval a skončil až krátce před listopadem 1989.

Život v osočení

Disident a novinář, za normalizace opakovaně vězněný Petr Cibulka, zveřejnil krátce po sametové revoluci seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti, který se stal známý jako Cibulkovy seznamy. Vycházely v novinách jménem Rudé Krávo a později také knižně. Mezi stovkami lidí, kteří skutečně pro StB donášeli a byli aktivními spolupracovníky, byla však také jména těch, kteří za různých okolností podepsali, nikdy však s režimem skutečně nespolupracovali. Naopak. Byli obětí estébácké zvůle, žili v neustálém strachu, a přesto odolávali vyhrůžkám a nátlaku agentů.

„Byla to snad nejhorší doba mého života. Ani v kriminále jsem neprožíval takovou depresi jako tenkrát, když jsem tam četl své jméno,“ svěřuje se Edvard Schiffauer a zdá se, že ho ta vzpomínka trýzní dosud.

Zkraje devadesátých let dokončil oficiálně akademické vzdělání, promoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, mohl se vrátit k práci pro divadlo, komponoval a učil. Nálepka „spolupracovníka“ mu však kalila radost ze znovunabyté svobody a úleva přicházela jen pozvolna. S Ivanem Binarem zůstali přátelé, jiní však dávali najevo, že „nevědí, co si o něm myslet“.

Konečné zadostiučinění přišlo snad až ve chvíli, kdy Zdena Salivarová-Škvorecká vydala knihu Osočení, s podtitulem Pravdivé příběhy lidí z Cibulkových seznamů. A mezi nimi je i příběh skladatele se dvěma křestními listy. Tomáše Edvarda Schiffauera trýzněného komunisty, protože napsal hudbu k muzikálu.

Opera z Borů

„Publikum plné rodičů svým ratolestem aplaudovalo. Mne potěšilo, že dvaačtyřicetiminutový Hastrman je opravdu moderní dětská opera, nesirupová, svižná a stručná jako leporelo. Ivan Binar využil i dětské říkánky, hravě je zpřeházel. Edvard Schiffauer umocnil jejich rytmičnost. Osobnější, melodicky klenutou hudbou vybavil dobrotivého hastrmana Luciána,“ napsal 29. září 2009 v Hospodářských novinách hudební publicista Jiří Černý v recenzi koncertu dětského sboru Dismančata, který ve svém repertoáru uvedl operu Ivan Binara a Edvarda Schiffauera – Vrať nám, ptáku, hastrmana. Od vzniku opery v Plzni na Borech uplynulo v tom roce dvacet šest let.