Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Pašování? To je jen pejorativní výraz pro výměnu zboží
narodil se 26. ledna 1948 v německé Žitavě do smíšeného česko-německého manželství
rodiče se na pozvání čs. vlády vystěhovali do Hrádku nad Nisou
po odbourání hraničního plotu mezi ČSSR a NDR navázal roku 1963 styky s německými horolezci
21. srpen 1968 prožil na vojně v Komárně, kde se stal svědkem invaze maďarské armády
v letech 1978–1980 se ho StB snažila přimět ke spolupráci
v letech 1963–1989 se podílel na neformální spolupráci s německými horolezci, včetně přeshraniční „výměny zboží“
v roce 2024 žil v Hrádku nad Nisou
Tomáš Schreier je rodákem z německé Žitavy, rok po jeho narození se rodina přestěhovala do vysídlených Sudet, konkrétně do Hrádku nad Nisou. Tomáš vyrůstal v bezprostřední blízkosti ostnatého drátu a přísně střežené hranice, která od sebe oddělovala Československo a NDR až do roku 1963. Od tohoto roku Tomáš hranici pravidelně překračoval, legálně přes přechody i nelegálně přes „zelenou“ hranici. Coby vášnivý horolezec udržoval styky i s německými sportovci, kromě společných sportovních setkání na českých či německých skalách organizovali i pašování zboží přes hranici oběma směry. Se skvělou znalostí němčiny a vášní pro cestování byl Tomáš Schreier z pohledu Státní bezpečnosti (StB) ideální kandidát spolupráce. Tu v jeden okamžik skutečně podepsal, ovšem podle svého vyjádření i zápisů ve svazcích nikdy fakticky nenaplnil a záhy byla ukončena.
Tomáš Schreier se narodil v hornolužické Žitavě v lednu roku 1948. Jeho otec Václav byl rodák z Mladé Boleslavi, už jako dítě ale putoval s rodiči za prací nejprve do Varnsdorfu a pak právě do Žitavy. Tam za svoji druhou manželku pojal Ernu, Němku z blízké vesnice. Okolo roku musel otec i jeho šest sourozenců řešit dilema, jakou národnost zvolit. Tři vybrali německou, Tomášův otec ale českou, což ho osvobodilo od branné povinnosti. Válečná léta prožil v Německu.
„A když tady v Sudetech po vysídlení německého obyvatelstva vzniklo vakuum, tak prezident Beneš vydal prohlášení, ať se Češi žijící v zahraničí vrátí zpátky do vlasti. Tam jim slíbili, že dostanou byt a práci a tak dále,“ vypráví Tomáš Schreier. „Ve čtyřicátém devátém roce se táta rozhodl, že půjdou do Čech. A šli do Hrádku [nad Nisou], protože to tam znal, ze Žitavy chodili do Čech na pivo. Zkrátka a dobře jsme od čtyřicátého devátého roku bydleli v Hrádku. Bylo tam hodně těch českých vystěhovalců, protože při hranicích byla smíšená manželství a taky v Žitavě byla spousta českých obyvatel. A ti se také vystěhovali do Hrádku.“
Mít v poválečném období v českém pohraničí německou matku nebylo jednoduché. Matka sice dostala občanství a naučila se jakžtakž česky, svůj původ ale zapřít nemohla. „Měli jsme spoustu známých mých rodičů, se kterými jsme mluvili německy, protože jsme vlastně nejdřív mluvili německy a pak jsme se teprve naučili česky,“ popisuje jazykový rozpor Tomáš Schreier. „Na veřejnosti to nebylo moc dobré. Lidi nadávali, že jsme fašisti a tak dále. A my jsme ani nevěděli, co to fašisti jsou, protože jsme byly malé děti.“ Matka přes tehdejší přísně střeženou hranici čas od času jela navštívit příbuzné, někdy s ní jel i Tomáš. Pamatuje se, že v Německu byla po válce velká bída, vozívali jim výpomoc. Například boty, protože Václav Schreier byl švec.
Tomášovo dětství poznamenala přítomnost v zásadě neprostupné hranice mezi tehdejšími dvěma socialistickými zeměmi, NDR a ČSSR. Měla dvojí funkci – jednak přerušit vazby odsunutých českých Němců k jejich rodištím, a za druhé zabránit Čechům v útěcích na Západ přes Berlín. „Hranice do třiašedesátého roku byla ostnatý drát, tři pole ostnatého drátu. Byly tam i signální stěny a světlice, ale ne tolik jako na Západě. A poté, co v Berlíně vybudovali zeď, tak už to nemělo cenu,“ vzpomíná Tomáš Schreier. „Když začali balit ostnatý drát, to jsem chodil do deváté třídy. Šli jsme se s kamarádem pěšky podívat do Žitavy, jak to tam vypadá. Tam jsme potkali jednoho kluka, kterého jsem znal z dřívějška, že taky leze, a tak jsme se s ním domluvili.“ Tomáš uměl německy i česky, a mohl tak zprostředkovávat kontakt mezi partami horolezců po obou stranách nyní už prostupnější hranice. Pořádala se společná setkání a výstupy, přes hranici se navštěvovali legálně i spontánně.
V roce 1968 byl Tomáš Schreier na vojně v jihoslovenském Komárně u ženistů. Vzpomíná, jak přes řeku Dunaj převáželi tanky a jak v srpnových dnech měli za úkol „chránit most, aby ho nikdo nevyhodil do povětří“. V noci na 21. srpna potom přes most přešly jednotky maďarské armády. „Když jsme se ráno v komárenské pevnosti probudili, byli jsme obšancovaní. Hlavně tanků namířené na kasárna, nesměli jsme ven.“ Mezi vojáky se v následujících dnech šířily fotografie sovětských tanků v Liberci a obrázky krematorií, kde zpopelňovali oběti invaze. Na rozmnožování a šíření fotografií se tehdy podílel i Tomáš Schreier.
Ačkoli v roce 1968 doma spíše nebyl, zná spoustu historek z té doby z pohraničí: „Tenkrát zavřeli ve Varnsdorfu přechod. Protože jak nás obsadily spojenecké armády, tak tam nějací kluci vycpali kozu nebo namalovali kozla a napsali pod to, že to je Walter Ulbricht. Měl takovou bradku, divný hlas, tak o něm řekli, že to je kozel, no. A to se východoněmeckých soudruhů nějak dotklo, tak ten přechod zavřeli. Takže se přes Varnsdorf nesmělo, a tak se muselo přes Polsko. Ale pak to zase vrátili zpátky, takže se tam mohlo jezdit.“
Tomáš Schreier měl dva koníčky – horolezectví a sport obecně. Také uměl výborně německy a rád cestoval, i do tehdejší kapitalistické ciziny. To ale režim umožňoval jen vybraným jedincům. Když se roku 1977 vrátil z individuální turistické cesty po Švýcarsku a Francii, předvolala si ho Vojenská správa: „Chtěli vyzkoušet, jak umím německy. A potom z nich vylezlo, jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat. V podstatě jsem měl být špion, který ilegálně odejde do Německa a pro ně pracuje,“ vzpomíná. Nejprve souhlasil, po krátké době ale spolupráci odmítl na radu dobrého kamaráda: „Jestli jednou kývneš, tak jsi pořád jejich otrok.“
Ve svazcích Státní Bezpečnosti je v zásadě vyprávění Tomáše Schreiera potvrzeno. V osobním spisu OS-33919 ZSGŠ se lze dočíst, že ho plánovali vyslat do Německa na krycí doklady, procházel dlouhým tipováním a dlouze ho prověřovali. Se spoluprací nejprve souhlasil. Záhy ji ale odmítl a vyjádřil mimo jiné přesvědčení, že by sám v Německu „nikoho ke spolupráci nezískal, když jsou životní podmínky na Západě lepší než u nás“. V únoru 1980 byla spolupráce ukončena pro neodpovídající politické názory a vztah ke spolupráci. Nějakou dobu poté nedostával Tomáš Schreier povolení na Západ cestovat.
Přeshraniční styky s východoněmeckými sportovci a horolezci z blízkého okolí udržoval Tomáš Schreier i nadále a nešlo už jen o sport. Přes hranice se v té době mohlo cestovat, bylo povoleno směňovat omezené množství peněz, nesmělo se ale převážet zakoupené zboží. Toho přitom byl v podmínkách plánovaného hospodářství každou chvíli nedostatek a často se stávalo, že co nebylo k sehnání v jedné zemi, šlo koupit v té druhé. „Navzájem jsme si vypomáhali,“ naznačuje Tomáš Schreier.
Načerno se směňovaly marky za koruny, z ČSSR do NDR se přenášelo zejména sportovní vybavení, ale třeba i obkládací kachličky. Z NDR k nám stejným způsobem putovaly fotoaparáty a optika, ale i jízdní kola. „Měli jsme s nimi takový ‚frojndšaft‘,“ popisuje Tomáš Schreier. „Přivezli to ke mně, uschoval jsem to a domluvili jsme se na nějakém čase, že jim to přineseme na hranici.“
Když jednou Tomáš s pašovaným zbožím přešel až do Žitavy, zastavil ho východoněmecký policista. Podařilo se mu sice ujet na odcizeném policistově motocyklu, ale doma ho pak stejně potrestali. Naštěstí pro něj pouze za narušení státní hranice pokutou ve výši polovičky měsíčního platu.
V roce 1989 Tomáš Schreier zvonil klíči a těšil se na možnost cestovat bez omezení a také bez povolení. I po revoluci zůstal své zálibě věrný, uvědomil si ale jednu věc: „Když už to bylo jednodušší, tak už mě to tolik nelákalo. Člověka lákají zakázané věci.“
Za změny po roce 1989 je ale rád. „Nechtěl bych to vrátit zpátky. Rozhodně se máme teď líp, než jsme se měli. Nehledě na svobodu a všechno.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť pohraničí
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť pohraničí (Jan Blažek)