„V ten okamžik se představa, že jsme svobodný stát, zbortila naprosto. Takže jsem si uvědomil, že jsme okupovaní. To byla okupace. Hrozně mě urazilo, že se vrátili z Moskvy, ten Dubček, že to tam podepsali. Snad jeden tam byl, co nepodepsal. Tenkrát jsem si říkal ´To přece není možné, jak to, že se nevrací mrtví? To by bylo správně, vždyť jsou naši reprezentanti. Nemůžou to takhle vzdát. A od té doby jsem začal tím Českem opovrhovat, či Československem. Nikdy jsem se s tím nesmířil. I proto jsem později emigroval. Nedocházelo k nějakému velkému násilí. Občas se někdo pokusil spálit nějakou vlajku. Neviděl jsem, že by někdo bojoval proti invazi. Proti té invazi se bojovat nedalo, ty tanky byly velké, nedalo se to porazit. To byla taková okupace, která mi v podstatě řekla, že moji reprezentanti už nejsou mými reprezentanty, ale že jsou to kolaboranti s okupanty.“
„Když jsme měli nástup na školení, tak nám zase říkal nějaký ten slovenský nadpraporčík, v Piešťanech to bylo, jak musíme být připraveni na invazi Západních států. A já jsem říkal ´Já nevěřím, že nás chtějí napadnout.´ A on říká ´Jak to, že nevěříte?!´ Já říkám ´Co by si na tom vzali jako? Vždyť tady nic nemáme. Měli jsme uran – nemáme uran. Vždyť jsme tady chudí jak kostelní myši, nemáme žádné suroviny, tak co by si na nás vzali?´ A on říká ´No oni by si vzali trhy.´ Já říkám ´Trhy? Jaké trhy, vždyť to bysme museli mít peníze si moct koupit něco.´ A on ´No oni by tady postavili fabriky a měli by ty trhy.´ A já říkám ´Takže vy myslíte, že bych dostal dobrou práci a mohl bych si koupit golfa?´ No a pak mě vyšetřovali za kontrašpionáž. Musel jsem všechno odvolat před komisí v Přerově, bylo tam nastoupeno asi dvě stě lidí a já jsem tam před nimi musel stát a odvolávat. Všechno jsem odvolal, samozřejmě, protože mi hrozilo devět let vězení. Zato, že jsem v podstatě pochyboval o tom, že Západ nás chce napadnout.“
„Do socialistických států to bylo bez problémů, tam jsme mohli jet kamkoli. Ale jakmile jsme chtěli jet třeba do západního Německa, tak to jsme potřebovali takzvaný devizový příslib. No a ten devizový příslib, tak to se muselo zažádat v bance, abychom dostali nějaké marky německé. A museli jsme k tomu mít vyplněný takový dotazník, tehdy tam bylo potvrzení od zaměstnavatele, potvrzení od vojny, že jsem zvládl základní vojenskou službu a všechno a tak dále. Byla tam jako dokonce od domovní správy, tam jsme měli domovního důvěrníka, který nám dával tyto důležité podpisy. Ale tak naštěstí už jsme měli kontakt s jedním klukem a lidé jsou úplatní, už tenkrát taky byli úplatní a za flašku whisky jsem potom dostal devizový příslib. Takže to jsem emigroval, ale to už mi bylo 33 let, možná tak nějak."
„Vůbec ta moje rodina byla zajímavá. Z otcovy strany ti komunisti to byli, nejvíc mě zaujal asi ten můj strýc. Všichni ti strýcové. Jeden byl velitel západního okruhu, druhý byl politruk na Slovensku a třetí byl skutečně vyškolený KGB a pracoval pro českou Státní bezpečnost. Když jsem udělal vysokou školu, tak mi nabízel práci. Já jsem to nevzal, já jsem emigroval. Já jsem byl černá ovce rodiny taková, ale přitom jsem ho měl moc rád. Já nevím, jak dalece, on teda organizoval rok 1968, jak jsem se dočetl potom v knížkách jako Mráz přichází z Kremlu a tak. Takže já si ho dokonce pamatuju, když jednou se vrátili v noci někde z Francie, kde byl on jako špión, takže si tam povídali. Můj otec taky byl jak dělnický kádr, tak on ... já jsem od svých dvou do šesti let žil ve Švýcarsku, takže já si ho pamatuji hodně málo."
„Takhle, já jsem zažil právě ten 1968 rok a to už jsem byl u Skautu, to byla velká změna, protože předtím byli jenom pionýři. No a já jsem se svýma kamarádama v Korunovační na Letný, tam jsem chodil do základní školy, tak tam přišel jeden kluk a založili jsme skautský oddíl. Takže tam nás bylo potom, to skautský hnutí bylo poměrně velký a jako bylo to hodně, hodně, ten skauting přišel z Anglie, takže to bylo hodně hledající trošku něco jiného než byl komunistický režim. Byla to taková, ... napůl, ... jmenovali jsme se Psohlavci tenkrát, protože říct skauti, to by nešlo. Takže jsme se jmenovali Psohlavci."
Vladimír Schulz se narodil roku 1953 v nemocnici u Apolináře v Praze. Jeho matka se identifikovala jako Němka, otec pocházel z rodiny přesvědčených komunistů. Rané dětství strávil ve švýcarském Bernu, kam byl jeho otec vyslán i s rodinou jako obchodní zástupce Centrotexu. Občas za nimi jezdil na návštěvu jeho strýc František, příslušník StB. Po návratu do Prahy žila rodina na Letné, do školy chodil s dětmi čelních představitelů režimu. Všichni společně a jásotně budovali komunismus, dokud Vladimírovi neumřel otec na leukemii. Pro rodinu nastaly těžké časy - matka musela nastoupit do práce, a tak se na něj spolužáci začali dívat svrchu. Oporou mu byl strýc František a později skautský oddíl. Intenzivně vzpomíná na srpnovou invazi v 68´, v důsledku které si uvědomil statut okupované a nesvobodné země. Po skončení ZŠ se vyučil brusičem kovů a nastoupil do ČKD, avšak kvůli nezájmu děvčat a nízkému společenskému statusu proletáře v ráji proletářů se rozhodl přihlásit na ČVUT. Během studií jaderné fyziky brigádničil jako trhač lístků v Divadle v Nerudovce, kde přišel do styku s kriticky smýšlejícími chartisty. Po skončení VŠ nastoupil na povinnou vojenskou službu do Piešťan. V důsledku neshody s politrukem během politického školení byl postaven před soud, a aby se vyhnul devítiletému vězení, musel před dvousetčlennou komisí odvolat svá prohlášení. Rok poté emigroval. Nejprve žil v Německu, posléze se přestěhoval do Španělska, kde se stal úspěšným podnikatelem. V roce 2000 se vrátil do České republiky, kde se začal politicky angažovat. V roce 2023 žil v Praze.
