Eva Schwebel

„Můj vztah k Slovensku byl velmi těžký, když jsem tam žila. Samozřejmě o tom se nikdy nemluvilo. To znamená, že já jsem byla – po tom, co od mámy jsem věděla, to málo, co jsem věděla – to znamenalo, že já jsem… Já jsem Slovenka, tam jsem se narodila, ale já jsem měla, v určitém smyslu – to se také neříká – ale určitě, když jsem byla malá, jsem nenáviděla Slováky. Protože jsem si byla vědoma, že to, co udělali, co udělali mojí mámě, co udělali Židům… Já jsem neznala celou historii. Já teprve teď objevuji, ty poslední roky, fakta a tak dále. Jako děcko jsem věděla jen to, co mi řekla máma. O tom se ve školách neučilo, o tom se nemluvilo. A teď zkusím odpovědět na vaši otázku: o tom se nemluvilo vůbec. Mezi dětmi vůbec ne, o tom se možná mluvilo v rodinách mezi Židy. Ale aby se s většinou… s majoritní společností aby se o tom někdy mluvilo – vždyť to přišlo až, co já vím, dvacet třicet roků po mém odchodu, ne?“

„Mám takové vzpomínky šedivých ulic, všechno bylo šedivé u nás, domy, ulice. Potom, jak jsem vám říkala – ten vnitřní strach, který nebylo vidět navenek, ale vždycky byl ve mně. Ale co bylo štěstí: že máma měla mnoho přátel. Matka a otec si příliš nerozuměli, jak jsem říkala už předtím, takže máma mě vláčela stále ke svým přátelům. To bylo většinou hodně křesťanských přátel – i židovských rodin. Takže jsem nebyla sama, měla jsem dobré přítelkyně a vždycky jsem byla nejlepší žačkou, to byla povinnost. Máma byla trošku těžká, to byla těžká osobnost. Nevím, jaká byla před válkou, ale po tom, co prožila, bylo těžko. Ona byla velmi náročná.“ – „Myslíte náročná, jako že měla na vás velké požadavky?“ – „Velmi velké požadavky. A vlastně nikdy jsem je neuměla uspokojit. To bylo trochu těžké. Protože myslím, že nic nemohlo uspokojit moji mámu po tom, co prožila. Takže to bylo takové dětství trošku osamělé, byla jsem dost izolovaná. Izolovaná i neizolovaná. Protože doma jsem byla trošku sama, ale ve společnosti jsem měla dobré přátele.“