Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Schwebel (* 1951)

• pochází z druhé generace přeživších holokaust

• oba její rodiče byli Židé

• její otec Alexander Zipser se během války skrýval na Slovensku

• její matka Aranka Neumannová přežila dva a půl roku v Osvětimi

• narodila se 18. srpna 1951 v Košicích

• po srpnu 1968 zůstala natrvalo ve Francii

• ve Štrasburku v roce 1969 odmaturovala a nastoupila na univerzitu

• v roce 1971 se provdala, o dva roky později však ve vysokém stupni těhotenství ovdověla

• její rodiče v roce 1973 legálně emigrovali za ní do Štrasburku

• v letech 1975–1984 pracovala pro Radu Evropy

• v roce 1984 se vdala podruhé a přestěhovala se do Paříže

• v letech 1984–2011 pracovala pro Rozvojovou banku Rady Evropy

• vydala autobiografickou knihu Nevráť sa

Oba její rodiče byli Židé a během holokaustu přišli o celé své rodiny. Její maminka přežila více než dva roky v Osvětimi, tatínek se za války skrýval na Slovensku. Sama Eva se narodila až po porážce nacismu a vyrůstala v Košicích. Komplikovaný vztah měla jak ke své vlasti, tak ke své matce. V srpnu 1968 zůstala jako sedmnáctiletá sama ve Francii a celý život pak pracovala v mezinárodních evropských institucích.

Na sto jejích předků se ztratilo v pekle holokaustu ještě předtím, než přišla na svět. Zbylo jí po nich jen několik fotografií, na jedné z nich je její dědeček z matčiny strany. „Chci zdůraznit, jak důležité je mít alespoň jednu fotku. My Židé – s naší minulostí – někdy ani tu jednu fotku nemáme. A to je to nejhorší, protože člověk si pak nemůže svou rodinu ani představit,“ říká Eva Schwebel.

Máma měla tuberkulózu, tyfus, byla podvyživená…

Oba její rodiče pocházeli z východoslovenského regionu Spiš. Jak bylo v tomto kraji mezi Židy běžné, v jejich rodinách se mluvilo jidiš, oba ale kromě slovenštiny dobře ovládali také němčinu. Tatínek Alexander Simon Zipser (*1912) pracoval před válkou v dřevařských podnicích. Za války se neúspěšně pokusil o přechod do Maďarska, poté byl během první vlny deportací s velkým štěstím vyřazen z transportu na základě výjimky, která měla náležet nepřítomnému jmenovci. Během další vlny, kdy se již na výjimky nehledělo, se skrýval – jak a kde, o tom jeho dcera Eva nic přesnějšího neví. Kromě jeho matky, která zemřela přirozeně, a jedné ze sester, jež stačila včas utéct do Ameriky, byli téměř všichni jeho příbuzní deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů a nikdo z nich holokaust nepřežil. 

Maminka Aranka Zlatica (*1917, dívčím jménem Neumannová) byla silná osobnost s množstvím zájmů. Pocházela z pobožné rodiny, jako velmi mladá dívka ale z východního Slovenska odešla do Prahy, kde byla členkou levicové sionistické mládežnické organizace Ha-Šomer ha-ca‘ir. Tam poznala svou první velkou lásku, jakéhosi Jakoba, který ještě před válkou emigroval do Palestiny. Slíbil jí, že na ni bude čekat, ona však z nejasných důvodů zůstala nakonec v Praze. Pracovala v německé nemocnici, z níž poté musela odejít. Na několik měsíců se stala vychovatelkou v rodině herce Hugo Haase a pečovala o jeho syna Ivana. I toto útočiště ale brzy musela opustit a v roce 1939 či 1940 se vrátila ke svým rodičům na Slovensko. Už v březnu 1942 pak v jednom z prvních transportů slovenských Židů odjela z Popradu do Osvětimi.

Díky čemu a jak přesně Aranka neuvěřitelně přežila dva a půl roku v Osvětimi – o tom Eva Schwebel ví jen to, co jí maminka vyprávěla. Ta byla vděčná třeba své kamarádce ze základní školy Terce Tandlichové, která v táboře zastávala funkci blokové písařky. Aranku prý vždy, když to bylo potřeba, brávala na ošetřovnu a před selekcemi ji líčila, aby vypadala zdravěji.

„Máma měla tuberkulózu, měla tyfus, byla podvyživená, měla omrzlé nohy. Celý život jí pak zůstala úplně zničená kůže, zničené nohy,“ konstatuje Eva Schwebel a dodává, že tzv. pochody smrti, na které dozorci vyháněli vězně, když se přiblížila fronta, by její vyčerpaná a nemocná matka s největší pravděpodobností nemohla přežít. Zachránit ji pomohl další přítel z dětství, kterého v lágru potkala, Joško Godesman. V říjnu 1944 se na jeho popud přihlásila do chystaného pracovního transportu z Osvětimi. Dostala se tak do pracovního tábora Gabersdorf v Trutnově, kde panovaly nesrovnatelně lepší podmínky.

Vždycky jsem doma cítila strach

Tam se Evina matka dočkala osvobození a posléze se dostala do Košic, kde jí lékaři diagnostikovali tuberkulózu. Z jejích příbuzných nikdo nepřežil a většinová společnost nepřijímala navrátivší se Židy nijak vřele. „Všichni měli za sebou válku, všichni byli úplně vyčerpaní, neměli nic a každý se druhého bál,“ přibližuje Eva Schwebel neutěšenou situaci své matky. „Když jí našli ten nález, nikdo jí nechtěl pronajmout byt.“

Tři poválečné roky pak Aranka strávila v tuberkulózním sanatoriu a zřejmě teprve poté se v Košicích seznámila s Alexandrem Zipserem. Byť v Izraeli na ni stále čekal Jakob, ona cestu do Palestiny – zřejmě i kvůli svému zdravotnímu stavu – již nedokázala uskutečnit. Za Alexandra Zipsera se provdala v září 1949.

„Nebylo to moc šťastné manželství. Byli velmi rozdílní. Máma byla velmi ambiciózní, inteligentní, všechno chtěla – samozřejmě, po tom, co prožila,“ domnívá se Eva. „Myslím, že tehdy ale byla v takovém stavu, že si řekla, že mnoho možností nemá. A otec byl z velmi dobré rodiny. Možná do toho šla z rozumu, a ne ze srdce.“

Aranka stále měla vážné zdravotní problémy, a tak když brzy po svatbě otěhotněla, lékaři jí doporučili potrat. Teprve lékařka, kterou na klinice potkala a kterou znala z Osvětimi, jí zákrok na poslední chvíli rozmluvila. A tak 18. srpna 1951 přišla na svět Eva Zipser.

Vyrůstala ve skromných poměrech, otec v té době pracoval jako účetní, matka pobírala invalidní důchod. Politice se vyhýbali, po tom, co jako Židé prožili, se báli na sebe jakkoliv upozorňovat. „Vždycky jsem doma cítila strach. Boj a strach. My jsme nebyli v ničem aktivní,“ říká Eva Schwebel. „Jsem zvláštní případ, co se týká strachu. Já jsem se narodila se strachem a s Osvětimí. Mně to máma předala v krvi a v břiše.“

Eva od dětství věděla o svém židovství, matka před ní svou minulost neskrývala. Pocit, že je jiná než ostatní, pro ni byl těžký, ale – jak říká – do jisté míry se s ním ztotožnila. O velkých svátcích Zipserovi chodili v Košicích do synagogy a občas docházeli také do židovské jídelny ve Zvonárské ulici. Žili „minimální židovský život“, zároveň ji matka, která byla velmi společenská a měla mnoho přátel nejen mezi Židy, často brávala do křesťanských rodin. Přesto byl v těch letech Evin vztah ke Slovensku poznamenaný nedůvěrou. „Kvůli tomu, co udělali mojí mámě, co udělali Židům. Byť jsem neznala celou historii. Jako děcko jsem věděla jen to, co mi řekla máma.“

Ve školách ani na veřejnosti se tehdy o holokaustu nemluvilo – a už vůbec se nemluvilo o tom, jaký podíl na něm měl Slovenský stát. Až mnohem později se Eva Schwebel dozvěděla některé drastické skutečnosti, které s ní dodatečně otřásly: třeba to, že existovala dohoda mezi Slovenským státem a nacisty, podle níž Slovenská vláda platila německé straně 500 říšských marek za každého deportovaného Žida.

Po sovětské invazi zůstala ve Francii

Její rodiče jako by se podvědomě stále připravovali na možnost, že jednoho dne možná budou narychlo odcházet. I proto se Eva musela odmala učit jazyky včetně němčiny; být nejlepší žačkou pro ni „byla povinnost“. V roce 1966 skončila základní školu a nastoupila na košické gymnázium. Zhruba v té době také její maminka objevila vzdálené příbuzné v Izraeli a hned je sama odjela navštívit. A Eva se v roce 1967 podívala na Západ, konkrétně do Londýna. Tam se seznámila s dívkou, která ji na následující prázdniny – šlo o léto 1968 – pozvala k sobě do Štrasburku.

Bylo to osudové pozvání: 1. července 1968 odjela Eva s jedním kufrem plným letních šatů do Francie. V židovské rodině své přítelkyně Anny Bingové měla zůstat do konce letních prázdnin, kterými vrcholilo pražské jaro. To podle Evy Schwebel lidé prožívali velmi silně i na Slovensku. „Tehdy jsem začala sledovat politiku, Dubčeka, byla to obrovská naděje. Dubček byl velmi oblíbený, já jsem ho také měla ráda. Byl to možná jediný moment za těch sedmnáct let na Slovensku, kdy se něco pohnulo,“ říká k období, které však náhle ukončila invaze sovětských vojsk 21. srpna.

Eva pak v televizních zprávách ve štrasburské domácnosti spatřila tanky na Václavském náměstí. „Způsobilo mi to takový šok! Nerozuměla jsem, nemohla jsem to pochopit. Máma začala každý den telefonovat, cizí lidé mi k těm Bingovým začali telefonovat. Cizinci mi telefonovali, říkali: ‚Potkali jsme vaši matku, dala nám vaše číslo a prosí vás, zůstaňte na místě.‘ No já jsem z toho skoro zešílela.“ Skrze různé prostředníky jí matka dala jasně najevo své doporučení: „Nevracej se!“

Ve Francii měla invaze obrovský ozvuk, všichni četli noviny, sledovali televizi. Mnoho známých se u Bingových vyptávalo, co bude dál s dívkou z Československa. „A cítila jsem, že oni se začali bát, že mě budou mít na krku. Myslím, že se obrátili na prefekturu ve Štrasburku,“ popisuje Eva Schwebel nepříjemnou situaci, kdy ji její hostitelská rodina nakonec umístila do jakéhosi „sirotčince“ či internátu. Byla to pro ni strašná zkušenost, šlo totiž o velmi pobožnou židovskou instituci. „Tam se modlili od rána do večera, já jsem žádnou modlitbu neznala. Byla jsem v hrozném stavu, bylo to těžké.“

Dnes zároveň říká, že je štrasburské židovské obci vděčná a že pro ni různí lidé tehdy udělali, co bylo v jejich silách. Dvě starší dámy ji pravidelně zvaly k sobě na šabat – a hlavně jí zařídily, že mohla nastoupit do maturitního ročníku soukromé židovské školy. Francouzsky uměla v září 1968 jen málo, ředitel školy ji proto chtěl zařadit o čtyři ročníky níže, s tím však ona nesouhlasila. Bylo pro ni velkým vítězstvím, když už v roce 1969 s obrovským vypětím sil úspěšně odmaturovala. Zapsala se pak na Štrasburskou univerzitu a studovala angličtinu, ruštinu, lingvistiku a také politická studia. V univerzitní jídelně se jednoho dne seznámila se studentem fyziky a matematiky. Jmenoval se Alain a byl původem tuniský Žid. Vzali se v červenci 1971, po civilním sňatku ve Štrasburku následoval ještě židovský obřad v Izraeli, kde žila Alainova rodina.

Práce v evropských institucích jí dala nezávislost

Po sňatku Eva získala francouzské občanství a také v Československu se její matce podařilo její odchod legalizovat. Nikdy tak nebyla za emigraci odsouzena, a když ještě během studia otěhotněla, její rodiče – matka ji ve Francii poprvé navštívila už v roce 1969 – se chystali emigrovat za ní. S matkou měla Eva komplikovaný vztah, a jak říká, nebyla z jejího rozhodnutí „zrovna nadšená“. Nedokázala ale rodičům odporovat. „V říjnu 1973, dva měsíce před porodem, matka vzkázala Alainovi, ať jim přijede pomoct vybrat pro děcko plenky a podobné ‚důležité‘ věci – že to ‚stálo za to‘, aby on cestoval ze Štrasburku do Košic,“ říká s hořkou ironií. „Znovu jsme neřekli ne, znovu jsem se nevzepřela. Alain odjel do Košic a už se z nich nevrátil.“ Během zpáteční cesty se Alain ve Stuttgartu zhroutil a v sanitce zemřel, zřejmě na srdeční slabost.

Byla to, jak poznamenává, „řecká tragédie“. Dva měsíce po smrti muže porodila své první dítě a pět dní po narození syna, na Štědrý den roku 1973, za ní do Štrasburku legálně přicestovali její rodiče. „Byla to pro mě katastrofa. Úplně jsem se zhroutila a měla jsem obrovskou depresi. Gabko mě v té situaci nemohl zachránit. Děcko potřebuje dva rodiče a sílu života, a já jsem neměla už žádnou sílu.“ Trvalo několik měsíců, než se z deprese vzpamatovala. Se synem Gabrielem jí přes všechny rozpory velmi pomohla její matka.

V roce 1975 se stala úřednicí v Radě Evropy. V této mezinárodní organizaci, zabývající se lidskými právy, našla „svůj element“. Vyhovovalo jí nadnárodní prostředí, kde mohla využívat jazyky i vzdělání v politických vědách. Díky této práci se stala nezávislou, mohla sobě a synovi zařídit pohodlný život, a dokonce i živit své rodiče.

V Radě Evropy pracovala až do roku 1984, kdy se podruhé vdala a přestěhovala se do Paříže. Také její druhý manžel Henri Schwebel byl Žid; narodil se v roce 1940 v lágru v Bordeaux a jeho otec zahynul v Osvětimi. Z manželství se v roce 1986 narodila dcera Léa a Eva vyvdala také dvě dcery z Henriho předchozího vztahu.

V Paříži pak Eva pracovala v Rozvojové bance, jedné z dceřiných organizací Rady Evropy. Jako „country manager“ pro východní státy měla později možnost jezdit mimo jiné také do Prahy a Bratislavy a svůj vztah k rodné zemi si i vnitřně vyřešila. Za veledůležité události svého života považuje pád berlínské zdi, konec komunistických režimů ve východní Evropě a pozdější integraci východoevropských států do Evropské unie. „Já jsem to tak sledovala! Duší jsem byla s vámi a byla jsem z toho úplně nadšená! Pracovala jsem v evropských institucích a tím to pro mě bylo ještě důležitější.“

V roce 2011, kdy ve vysokém věku zemřela ve Francii její matka, odešla Eva Schwebel do důchodu. Začala se učit hebrejsky a vracet se ke svým kořenům. V roce 2018 jí ve francouzštině vyšla kniha vzpomínek Ne reviens pas / Fragments de vie (Éditions du Palio) a poté také její slovenský překlad Nevráť sa / Fragmenty zo života (Marenčin PT, 2019).