„Maminka vždycky vzala pytel obilí a šly jsme na ten Šargón. Já jsem chodívala vždycky s ní. Když jsme přišly, tak on se ten mlynář bál. Vždycky na nás řval: ,Já se nenechám zavřít! Já se nenechám zastřeli! Běžte pryč!' Řval na nás. My jsme vždycky prosily o ty lidi. Říkám, že ti lidi umřou hladem, když nebudou mít jídlo a nic. Tak nám pak trochu semlel. Potom jsme lesem kolem té Moravy šly s tím pytlem. No tak vařily jsme. My jsme potom doma neměli ani vajíčka, ani mléko. Prasata, co jsme měli, děda všechny zabil. Všechno snědli partyzáni, co k nám chodili. Oni věděli, že se u nás najedí. Tak vždycky byla taková ta spojka, že se přišli najíst k nám.“
„(Nahoře, kde spávali, měli zbraně.) Patrony tam měli a spali tam na půdě. Teď plná dědina Němců. Co teď? A už chtěli na tu hůru jít. A tak my že ne. Matka sebrala žebřík, shodila ho dolů, honem nahoru. Honem proházet. My jsme měli na druhé straně takovej vejklenek. Z té hůry se slezlo dolů a tam se skočilo do té Moravy a mohlo se odejít. Odplavat pryč. Tak oni pryč. Teď jsme měli strach, když oni tam vylezou a najdou tam nějaký náboje. Stačilo náboje a už je zle. Tak honem hledat po té hůře, rozházet tu slámu, aby oni nepřišli na to, že tam jsou nějaký pelechy a tak dál. A když bylo něco potřeba, já jsem měla takový kabát a takovej kulatej pásek tam. Tak on mně do toho pásku dal vždycky nějakou zprávu a s tím mě poslal. Tak já jsem tam šla, oni si to vzali, zas tam cosi dali a zase jsem to odnesla dom.“
„Oni si potom už dávali zprávy, takže vesměs chodili k nám. My jsme vždycky vařili velké hrnce jídla, teplýho jídla. Mrzlo, zima byla, tak spávali i u nás na hůře. Tam jsme dali deky, oni tam spali v seně. V slámě tam spávali. Přes noc tam spávali, ráno se brzo najedli a ráno už utíkali do lesa. A v lese měli vykopaný takový zemljanky a tam se přes den schovávali. A když pak chtěli jít do té dědiny a bylo tam nějaké nebezpečí, třeba nějací Němci, tak my s bratrem jsme měli takovou baterku a na tom jsme měli červený. A tak jsme šli k tomu lesu a tam jsme jim dávali znamení, že nesmí přijít. A jídlo jsme jim tam nosili. Nějaký hadry, oblečení se shánělo. A když byla nějaká zpráva, tak se šlo, kde se mělo jít. To bylo vytýčený, kde. No a s maminkou jsem chodila, tam je mlýn Šargón. A na ten Šargón jsme chodívaly mlet mouku, aby byla pro ně. Pekli jsme chleba v troubě doma.“
„Přišli k nám a mluvili rusky. A my jsme se s nima nemohli domluvit. Oni chtěli aspoň brambory. Že by si je někde v lese upekli. Byli hladní. Tak nám ukázali, jako že to ten dobytek žere. My jsme nosili všechno možný a nevěděli jsme, co vlastně chcou. Až potom jsme si zvykli. Až potom jsme jim něco ukázali a řekli: ,Ja, tak toto, toto, toto.' No pak už jsme jim to dali. Potom druhej den přišli zas. Další den zas. A to už jich přišlo víc. To už zas řekli dalším - běžte tam do té chalupy, tam vám dají jídlo. Tam můžete i někde přespat. Nějaký oblečení, nějaký škarbály jsme hledali. Oblečení po lidech, kdovíjaký. Takoví ti utečenci, co byli. Oni jich tam mlátili v Unčovicích, kde byli na tom statku. Tam jim dali na zem koryto, nalili jim tam jakousi polívku s řepou, zmrzlý. A to měli jíst ti lidi. Taky jsme se tam lítali dívat, kde jsou. Tak jsme vždycky, jak oni šli průvodem, jim něco hodili. Kus chleba, jablka. On skočil třeba po tom chlebu a on ho pažbou práskl po palici. To byly pochody zajatců.“
Marie Sczeponiaková, rozená Valouchová, se narodila v roce 1929 v obci Dubčany na Hané. Své dětství ale prožila v Březové poblíž Litovle. Ke konci války se v okolí Březové pohybovalo mnoho zběhlých sovětských zajatců. Rodina Valouchova je všemožně podporovala. Dodávala jim potraviny a šatstvo, nechávala je přespat na statku. Paní Marie také v pouhých 15 letech pomáhala jako spojka partyzánům a předávala zprávy mezi jednotlivými skupinami. Po válce se přestěhovala do Libiny, kde žije i dnes. Její manžel Rudolf Sczeponiak měl poloviční židovský původ a pocházel ze Šumvaldu. Během války bylo několik jeho příbuzných zavražděno v koncentračních táborech a celá rodina zažila útlak a ponižování ze strany nacistické správy.
