Marie Sczeponiaková (* 1929)

Marie Sczeponiaková, roz.Valouchová

„Všechno, co jsme měli k jídlu, jsme dali sovětským zajatcům.“

Marie Sczeponiaková, rozená Valouchová, se narodila v roce 1929 v obci Dubčany na Hané. Své dětství ale prožila v Březové poblíž Litovle, kde její rodiče koupili malý domek u lesa. „My jsme bydleli u lesa, u Moravy. Přes zahradu nám tekla řeka.“ K domu patřilo malé hospodářství, které však rodinu nemohlo uživit, a tak otec Josef Valouch přes léto pracoval jako zedník a v zimě v blízkém lese a teprve o nedělích a při volnu na svých polnostech. Také paní Marie se v dětství musela zapojit do práce. Než ráno odešla do školy v Unčovicích, musela poklidit a nakrmit dobytek a po návratu ze školy ji čekala další práce. „My jsme museli hodně pracovat. Každý den jsme měli na stole velký lejstro, kde bylo napsáno, co musíme všechno udělat.“ Tak jako všechny děti si ale našla čas i na lumpárny a ve svém vyprávění vzpomíná na časté výpravy do lesa a pytlačení v řece Moravě. „Já jsem si hrála s klukama, s děvčatama ne. Ty byly takové uřvané.“

Dne 15. března 1939 byla obsazena již značně okleštěná republika a vznikl protektorát Čechy a Morava. V té době bylo Marii pouhých deset let. Sama si nevzpomíná na nějaké razantní změny v životě, který spíše probíhal v zajetých kolejích. Jen její otec se ještě v roce 1938 zúčastnil mobilizace, ale zakrátko se opět vrátil domů.

Rozhodli se pomoct

Až do roku 1944 se podle vyprávění paní Sczeponiakové v Březové nic výjimečného nestalo. Změna nastala až s příchodem sovětských zajatců do této oblasti. Paní Marie vzpomíná, jak ve vedlejší vesnici Unčovice procházel pochod těchto zbídačelých mužů. „Takoví ti utečenci, co byli. Oni jich tam mlátili v Unčovicích, kde byli na tom statku. Tam jim dali na zem koryto, nalili jim tam jakousi polívku s řepou, zmrzlý. A to měli jíst ti lidi. Taky jsme se tam lítali dívat, kde jsou. Tak jsme vždycky, jak oni šli průvodem, jim něco hodili. Kus chleba, jablka. On skočil třeba po tom chlebu a on ho pažbou práskl po palici. To byly pochody zajatců.“

Mnohým z nich se podařilo utéct a ukrývali se v okolních lesích. Protože Valouchovi bydleli na konci obce u lesa, jednoho dne k nim přišli poprosit o trochu jídla. „Přišli s omrzlýma nohama, zranění, zničení, hladoví. (…) Přišli k nám a mluvili rusky. A my jsme se s nima nemohli domluvit. Oni chtěli aspoň brambory, že by si je někde v lese upekli. Byli hladní. Tak nám ukázali, jako že to ten dobytek žere. My jsme nosili všechno možný a nevěděli jsme, co vlastně chcou. Až potom jsme si zvykli. (…) Jenom toho trochu snědli, už to vyzvraceli. (…) Až potom jsme jim něco ukázali a řekli: ,Ja, tak toto, toto, toto.‘ No pak už jsme jim to dali. Potom druhej den přišli zas. Další den zas. A to už jich přišlo víc. To už zas řekli dalším: ,Běžte tam do té chalupy, tam vám dají jídlo. Tam můžete i někde přespat.‘ Nějaký oblečení, nějaký škarbály jsme pro ně hledali. Oblečení po lidech, kdovíjaký.“

Utečenců bylo čím dál víc a v lesích si stavěli zemljanky. „Kolikrát byli v tom bunkru schovaní a nad nima stáli Němci a chytali ryby.“ K Valouchům chodilo stále víc zajatců, a i když rodiče měli obrovský strach, protože v případě prozrazení by to pro ně znamenalo velmi špatné následky, neodmítli ani jednoho z nich, a nechávali je dokonce přespat v seně na půdě. Postupem času jim ale docházelo jídlo, a tak pamětnice a její maminka Bedřiška Valouchová chodily do okolních obcí prosit o jídlo. Nikomu ale nemohly říct, nač ho potřebují, protože nevěděly, komu mohou věřit. „Oni si potom už dávali zprávy, takže vesměs chodili k nám. My jsme vždycky doma vařili velké hrnce jídla, teplýho jídla. Mrzlo, zima byla, tak spávali i u nás na hůře. Tam jsme dali deky, oni tam spali v seně. V slámě tam spávali. Přes noc tam spávali, ráno se brzo najedli a hned utíkali do lesa. A v lese měli vykopaný takový zemljanky a tam se přes den schovávali. A když pak chtěli jít do té dědiny a bylo tam nějaké nebezpečí, třeba nějací Němci, tak my s bratrem jsme měli takovou baterku a na tom jsme měli červený světlo. A tak jsme šli k tomu lesu a tam jsme jim dávali znamení, že nesmí přijít. A jídlo jsme jim tam nosili. Nějaký hadry, oblečení se shánělo. A když byla nějaká zpráva, tak se šlo, kde se mělo jít. To bylo vytýčený, kde. No a s maminkou jsme chodily, tam je mlýn Šargón. A na ten Šargón jsme chodívaly mlet mouku, abychom měly pro ně. Pekly jsme chleba v troubě doma. Maminka vždycky vzala pytel obilí a šly jsme na ten Šargón. Já jsem chodívala vždycky s ní. Když jsme přišly, tak on se ten mlynář bál. Vždycky na nás řval: ,Já se nenechám zavřít. Já se nenechám zastřelit. Běžte pryč.‘ Řval na nás. My jsme vždycky prosily o ty lidi. Říkám, že ti lidi umřou hladem, když nebudou mít jídlo a nic. Tak nám pak trochu semlel. Potom jsme lesem kolem té Moravy šly s tím pytlem. No tak vařily jsme. My jsme potom doma neměli ani vajíčka, ani mléko. Prasata, co jsme měli, děda všechny zabil. Všechno snědli partyzáni. Oni věděli, že se u nás najedí.“

O tom, jak rodina riskovala, svědčí i vzpomínka paní Marie na razii Němců v obci. I když k Valouchům nakonec Němci nedošli, všichni prožívali minuty plné obav a rychle uklízeli všechny stopy po partyzánech. „Nahoře, kde spávali, měli zbraně. Patrony tam měli a spali tam na půdě. Teď plná dědina Němců. Co teď? A ti partyzáni už chtěli na tu hůru jít. A tak my že ne. Matka sebrala žebřík, shodila ho dolů, honem nahoru. Honem proházet. My jsme měli na druhé straně takovej vejklenek. Z té hůry se slezlo dolů a tam se skočilo do té Moravy a mohlo se odejít. Odplavat pryč. Tak oni utekli. Teď jsme měli strach, když oni (Němci)tam vylezou a najdou tam nějaký náboje. Stačilo náboje a už je zle. Tak honem hledat po té hůře, rozházet tu slámu, aby na to Němci nepřišli, že tam jsou nějaký pelechy a tak dál.“

Otec byl také předveden na gestapo, protože neplnil předepsané dodávky. Neměl z čeho, všechno jídlo rozdal partyzánům. Původně za to měl jít do vězení, ale protože už se blížil konec války, k trestu nakonec nenastoupil.

Partyzánská spojka

V okolí Litovle se pohyboval partyzánský oddíl Jermak, s nímž zajatci navázali kontakt. Ačkoli bylo Marii tenkrát pouhých patnáct let, zprostředkovávala mezi těmito skupinami písemný styk a fungovala jako spojka. Občas také partyzány prováděla bezpečnými cestami, kde se nevyskytovali němečtí vojáci. Netušila přitom, o jakou skupinu partyzánů se jedná, a pouze v lesích předávala určené zprávy.„ A když bylo něco potřeba, já jsem měla takový kabát a na něm takovej kulatej pásek. Tak on mně do toho pásku dal vždycky nějakou zprávu a s tím mě poslal. Tak já jsem tam šla, oni si to vzali, zas tam cosi dali a zase jsem to odnesla dom. (…) Já jsem se tenkrát vůbec nebála. Chodila jsem lesem, byla noc, už byla tma a já jsem za nima šla.“ Chodila vždy sama a pokaždé se setkávala na různých místech a s různými partyzány.

Osvobození v Březové nakonec proběhlo poklidně a v obci nedošlo k žádným přestřelkám. Těsně po válce se pamětnice s partyzány již nesetkala, ti ji ale několikrát písemně poděkovali, a dokonce dva z nich, Alexej Bukarev a Alexandr Nikulin, ji navštívili v Libině. „Přijeli po válce a hledali mě přes Červený kříž.“ Pamětnice jim později návštěvu oplatila a byla za nimi v Sovětském svazu.

Život po válce

Krátce po válce se rodina přestěhovala do vesnice Libeu (později Dolní Libina a dnes Libina) v šumperském okrese. Tam odkoupili statek po bývalých německých majitelích Bartoňových a nějaký čas před jejich odsunem s nimi společně hospodařili. Paní Sczeponiaková vzpomíná, že spolu vycházeli velmi dobře. Když se v Libině zakládalo JZD, rodina do něj dobrovolně vstoupila a pamětnice od té doby až do důchodu pracovala v drátovnách v Libině.

V roce 1952 se paní Marie provdala za Rudolfa Sczeponiaka, který pocházel z vedlejší obce Šumvald. Jeho maminka (za svobodna Gertruda Baderlová) byla židovského původu, a tak rodina za války na vlastní kůži zažila uplatňování norimberských zákonů. „Nesměli do kina, nesměli nikam jít. Měli hvězdu halb jude – půl Žida a všechno jim sebrali.“ Celá rodina manželovy maminky zahynula v koncentračních táborech. I manželův nevlastní bratr Bohumil Smejkal z prvního manželství maminky skončil v koncentračním táboře, ale podle vyprávění pamětnice se mu nějakým způsobem podařilo utéct. „On prej potom v noci přišel až do Šumvaldu, až k té matce, ale ona zas hrůzou, že zabijou celou tu rodinu, že musí pryč, že se musí schovat. Tak on jen oznámil, že utekl, a už ho neviděla, až po válce.“ Paní Sczeponiaková ale dnes už neví, kde se po celou tu dobu ukrýval.

Dnes je Marie Sczeponiaková již dávno v důchodovém věku a již od roku 1945 žije stále v domě v Libině.

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval:Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam