Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Šebek (* 1955)

• narozen 11. března 1955 ve Vejprtech

• v roce 1968 se stal členem skautského vodního oddílu v Mladé Boleslavi

• po zákazu činnosti Junáka v roce 1970 dál vyznával skautské myšlenky

• organizoval pro mládež tajně akce založené na skautských principech

• byl spolupracovníkem Jaroslava Foglara, šířil za totality jeho dílo

• byl sledován a vyslýchán Státní bezpečností

• pracoval ve Škodě Mladá Boleslav

• celý život ho provází skautská přezdívka Bubla

Skautské myšlenky ovlivnily celý jeho život. I když bylo skautské hnutí za totality zakázáno, hledal cesty, jak ho mezi mládeží šířit. Dařilo se mu to, ale žil v neustálých obavách a pod dozorem Státní bezpečnosti.

Narodil se 11. března 1955 ve Vejprtech. Dětství prožil v Lomnici nad Popelkou. Tam ho výrazně ovlivnil jeho dědeček Josef Ryšavý, kožešník, který ho vychovával v silně pravicovém duchu. Další velký vliv na jeho smýšlení měli rodiče, v dětství oba skauti. Když byla v roce 1968 obnovena činnost do té doby zakázané organizace Junák, ihned vstoupil do 8. skautského vodního oddílu, který vznikl v Mladé Boleslavi. Dostal přezdívku Bubla. Skautskému způsobu života naprosto propadl. V roce 1970 bylo skautské hnutí opět zrušeno a oddíly byly zařazovány pod jednotnou organizaci dětí a mládeže. Jediným povoleným spolkem pro mladé lidi byl za totality Socialistický svaz mládeže a v jeho rámci organizace Pionýr pro děti. Zatímco někteří skauti pod něj přešli, Jaroslav Šebek odmítl.

„Měli jsme klubovnu v boleslavském lihovaru, tam byla vrátnice a přes ni se muselo jít. Někdo, asi ředitel závodu, dal pokyn nás tam nepouštět, protože se to už stalo majetkem pionýrů. To nás naštvalo a řekli jsme si, že budeme pracovat dál. Vydávali jsme si časopis Junáček, říkali jsme si Psohlavci, dělali jsme si Skauta sami,“ vysvětluje. Parta kluků, jíž byl součástí, začala jezdit na tajné výpravy do přírody a ve skalách uložili lahev s papírem. Na něm byl napsaný slib, že se nikdy nestanou pionýry.

Utajený skautský oddíl za socialismu

Po vojně začal pracovat v podniku Škoda Mladá Boleslav. Nejdříve jako vedoucí dopravy podnikového oddílu hasičů, pak v oddělení robotizace. Po mládí, kdy často tábořil v lesích a skalách, se mu stýskalo. Proto začátkem 80. let oslovil spolu s kamarády ze Skautu ředitele základní školy v Mladé Boleslavi s nabídkou, že bude pro žáky pořádat přednášky a akce, které je povedou k zájmu o ochranu přírody. „V takové té naší naivitě jsme to dělali skautsky. Vydávali jsme pro děti časopis a já měl nápad tisknout tam Foglarův seriál. Měli jsme tam takový oznamovatel. Řediteli vadil název oznamovatel. Řekl, že to má být nástěnka. Vadilo i to, že jsme nejezdili na výlety, ale na výpravy. Takže výsledkem bylo, že činnost trvala krátkou dobu. Ředitel řekl, že nás nechce, a rozehnal nás,“ vysvětluje.

Za zlom ve svém snažení, aby se děti seznamovaly se skautským způsobem života i v době, kdy byl Junák oficiálně zakázán, považuje rok 1983. S partou kamarádů založili oddíl. Stále trvali na svém slibu, že se nestanou součástí organizace Pionýr, ale využili toho, že se jejich bývalý kolega ze Skautu Jiří Maršík stal ředitelem Městského domu pionýrů a mládeže v Mladé Boleslavi. Ten, ač fungoval v tehdejších oficiálních politických strukturách, kamarádům pomohl. „Byl šikovný a takzvaně to přikryl,“ shrnuje Jaroslav Šebek.

Oficiálně jejich oddíl pracoval jako skupina mladých ochránců přírody, ve skutečnosti to byl skautský oddíl. Jeho členové nosili khaki košile a zelené šátky, což bylo za socialismu nevídané. Oficiálním stejnokrojem pro děti byla světle modrá košile a červený pionýrský šátek.

Jaroslav Šebek se začal přátelit s ekologem a novinářem Josefem Velkem, který byl duchovním otcem hnutí Brontosaurus. Šlo o společenství lidí, které oficiálně pracovalo pod Socialistickým svazem mládeže, ale ve skutečnosti mnoho jeho členů komunistické myšlenky odmítalo a šlo jim o to, aby zlepšili znečištěné životní prostředí v totalitním Československu.

Hnutí Brontosaurus se stalo zástěrkou, pod kterou pracovaly různé spolky. Jaroslav Šebek ho využil k provozování skautské výchovy dětí. „Udělali jsme tábor Brontosaurus, který byl skautský tábor se vším všudy. Úžasná věc. Vyprávěli jsme dětem příběhy ze skautské historie, ony to žraly. Zpívaly trampské písničky. Jenže se pak vrátily a chlubily se tím,“ říká. Pro něj to znamenalo další potíže.

Výslech na Státní bezpečnosti

Přišla mu předvolání k výslechům na Ústředním výboru Socialistického svazu mládeže a na Státní bezpečnosti.

Zájem StB vzbudilo i to, že vydával časopis Kim a znal se Jaroslavem Foglarem. Navštěvoval ho v Praze, společně připravili knížku s názvem Jestřábe, vypravuj. V časopise zveřejňoval Foglarovy texty. Šlo o samizdat, který se šířil mezi občany Mladé Boleslavi. Četly ho nejen děti, ale i jejich rodiče. „No, rodiče to možná četli více než ty děti. Rozmnožovací a kopírovací možnosti tehdy byly mizerný. Nějaký bachař to vzal do boleslavské věznice, tam měli kopírku. Namnožil povídky od Foglara. Tak to tam kolovalo, až se to dostalo do ruky jistému panu Černému, to byl náčelník. Tomu se to zdálo divný, tak to odnesl na Státní bezpečnost,“ shrnuje.

Výslech na StB označuje za krušný zážitek. Měl strach. Vyptávali se ho na Jaroslava Foglara, na to, proč za ním jezdí. Odpověděl, že je to starý pán a že mu prostě pomáhá. Výslechů proběhlo několik. Později zjistil, že mezi jeho kamarády, kteří vyznávali skautské myšlenky, byli spolupracovníci Státní bezpečnosti. „Pozoruhodné je, že jeden z nich už v dětství dostal přezdívku Čmuchal,“ podotýká.

Ocenění a strach ze svazáků

Oddíl dětí, který vedl, si říkal Bobří oddíl a budil pozornost. V roce 1985 se například s jeho členy účastnil prvomájového průvodu v Mladé Boleslavi. Vysvětluje to tím, že šlo o akt loajality, ústupek, aby mohli dál pracovat. Měli zelené šátky, takže z davu pionýrů vyčnívali. „Byla tam tribuna, tam ti soudruzi. Před ní se průvod zastavil. My zastavili právě tam, bylo nás asi třicet. Najednou vyběhl chlap z chodníku, vlítl mezi nás a řval: ,Skauti, hurá, skauti.‘ Policajti ho hned vtáhli do davu, takže dál nevíme,“ vypráví.

Prožíval řadu dalších paradoxních situací.

Na místo, kde tábořili, jezdily časté kontroly ze Socialistického svazu mládeže. Jedna učitelka je označila za hrozný oddíl. Proto se neustále bál, že jejich činnost bude definitivně zakázána.

Jeho oddíl se podílel na záchraně buků v Jizerských horách, byl zapojen do sčítání dravců, do monitorování zimovišť labutí, do akcí na záchranu mravenišť. „Protože naše skautská činnost byla zakuklená, získali jsme za tyto akce Zlatou cenu Brontosaura. Říkal jsem, že přece nemůžeme jet cenu převzít. Měla nám být udělena v nějakém bolševickém hnízdě, na pionýrské základně. Tam měli být přestárlí svazáci z ústředního výboru. Vůbec jsme tu cenu nechtěli přebírat,“ vypráví.

Nakonec se tam vypravili ve svém oblečení se zelenými šátky, které každému, kdo pamatoval Junáka, jasně připomínalo skautský oděv. Lidé jim cestou vlakem mávali, smáli se na ně. Paní na nádraží v Pardubicích jim zadarmo dala zmrzliny, protože skautům vždy fandila. Jaroslav se bál, že když takto přijedou na oficiální předávání, odhalí se, co jsou zač, a jejich oddíl bude rozpuštěn. Nakonec vše dobře dopadlo. Svazáci je dokonce nechali zpívat skautské písně a založit oheň podle skautských zásad.

Známost s komunistickým funkcionářem

Další paradoxní situaci zažil kvůli tomu, že nedaleko místa v Mařenicích, kam jezdili tábořit, měl chalupu šéf kulturního odboru Ústředního výboru KSČ Miroslav Müller. Tento vysoce postavený komunista měl velký vliv a mnozí lidé se ho báli. O jejich tábor se zajímal, a dokonce jeho vedoucí pozval na svou rekreační chalupu na kávu. Jaroslav Šebek to označuje výrazem „zážitek na celý život“ a říká k tomu: „My přišli k Müllerovi. Na zahradě se proháněla dvě vnoučata na čtyřkolkách značky Yamaha. To jsem viděl poprvé a dodnes si to pamatuju. Vše tam bylo hogo fogo, luxusní věci. Vyprávěli jsme si. Zpočátku jsem byl opatrný, pak otevřenější. Vyptával se. Řekl, že kdysi byl ve skautském oddílu. Pak z něho vypadlo, že manželka lítá do Paříže k holiči.“

Nakonec jim Miroslav Müller pomohl s vydáním knížky Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Bylo to v roce 1986, vydalo ji nakladatelství Olympia, jenže cenzoři rozhodli, že půjde do stoupy. Vlivný komunistický funkcionář zařídil, že mohla vyjít. „Díky tomu, že nás znal, to prošlo,“ říká Jaroslav Šebek.

Práce po listopadu 1989

Poměry ve společnosti se koncem 80. let čím dál více uvolňovaly, a proto věřil, že brzy skautský oddíl nebude muset vést utajeně. V listopadu 1989 často jezdil do Prahy a demonstrace silně prožíval. „Byl jsem strašně rád,“ shrnuje.

Od té doby dál pracuje s mladými skauty a shromažďuje materiály ze skautské historie. Na otázku, co pro něj skautink znamená, odpovídá prostě: „Já nevím. Je to náročné a někdy se sám pozastavuju nad tím, proč to dělám. Ale mám to rád. Je to můj osud.“

A jak vznikla jeho skautská přezdívka Bubla? Už jako malý kluk dával najevo, když se mu něco nelíbilo. Nebál se říct svůj názor. Rozzlobil se, kdykoliv cítil nespravedlnost. Kamarádi o něm v takových situacích říkali, že bublá.