Jaroslav Šebík

„[Otec] byl poprvé vězněn a vyslýchán ve Zlíně. Tam je zmlátili, vyhrožovali mu, že když se nepřizná, tak zatknou celou rodinu. Moje máma byla už těhotná s mojí sestrou, Janou. To mlácení, to říkal, to nebylo tak špatné, ale tohle bylo moc. Tak podepsal, co mohl, ale naštěstí mu jeden z pozdějších muklů řekl: ‚Podepiš jim, co chtějí, ale nesmíš podepsat, že jsi agent.’ Oni mu říkali: ‚Vy jste agent Američanů!’ A on říkal: ‚Ne, nejsem’, a tím pádem nedostal špagát, protože za to by ho popravili. Už to na něj měli našité. Pamatuji si, [že] jsme chodili s mámou... byl jsem – pamatuji si dvakrát – v Soudní ulici. Naproti je soud a tam byla věznice a v horním poschodí byl táta. Naproti je taková zídka s kovovým plotem, máma mě na tu zídku postavila. Pamatuji si, že jsem tátovi mával za tím zamřížovaným oknem. Táta pak byl [převezen] do Uherského Hradiště. Říkal: ‚My jsme tomu říkali partyzánský slet. Tam bylo tolik lidí, které jsem znal... Komunisti z nás měli strach. My jsme byli prostě ostřílení kluci a na nás neměli.’“

„Táta byl pořád v těch lesích. Přespávali u pasekářů. Říkal: ‚To byli chudáci, oni měli málo, a ještě nám dali najíst.’ Oni jim nechávali rozkaz jít druhý den na gestapo a nahlásit, že u nich spali partyzáni. Oni se pak dlouhou dobu tomu statku vyhýbali, nebo té chalupě, ale aby byli krytí, tak jim to dali jako rozkaz. Ale přesto to u některých dopadlo špatně. Táta byl ve skupině Prlov. Ten mlýn... v knížce Ploština v plamenech je fotka vyhořelého mlýna. Oni je tam všechny Němci povraždili. Dva partyzáni se skryli pod tím kolem. Ti přežili, protože psi je tam necítili, tam padala voda. Táta mi u té fotky říkal: ‚Tak na té lavici u toho vyhořelého baráku u těch kamen, na té lavici jsem den předtím spal.’“

„V noci přišlo gestapo. Už jej [otce] hledali. Ještě varoval své kamarády – hlavně jednoho – a on mu říkal: ‚Kluku, neblbni, nic se neděje!’ Pak je pozatýkali. V noci přišlo gestapo, hledali tátu. Ten už byl pryč, tak tam seděli celou noc. Naproti u kostela byl postavený kulomet, babička s dědou v posteli, na ně namířený samopal... muselo to být úžasné. Fakt byl ten, že děda pak musel k výslechu na gestapo, ale jeden velmi dobrý člověk, Němec – on tam zůstal viset z nějaké stavby, snad Baťovy silnice u nás, a u nás dělával takovou těžší práci, přeryl zahradu, štípal dřevo, pan Kitl – ten tam dělal překladatele. Překládal tak dobře – pomohl hodně lidem – že děda vyletěl s kopancem do zadku, a tím to skončilo.“