Vlasta Šedivá

„Hlavně to byly informace, třeba z fronty, ze současné situace, aby lidi věděli, co se děje. A taky to, čím se vzbuzovala nálada lidí, aby neklesali a tak. To bylo pro časopis V boj. Dostávala jsem text z ilegální organizace, který jsem přepisovala. Dali mně blány, na ty se to psalo, a víc jsem se nestarala. Ty blány jsem pak odevzdala a někde se to pak tisklo.“

„Dělala jsem spojku mezi Prahou a Brnem, v roce 1944 jsem se stala regulérní členkou Předvoje. Předvoj se skládal z krajně levicové mládeže, kromě toho do něj patřila také evangelická mládež ze Smíchova. Členům bylo mezi sedmnácti a třiadvaceti lety. Vydávali časopis Předvoj, mně dodávali blány, já jsem do nich psala texty a blány zase vracela. Bylo to o to pikantnější, že jsem bydlela v domě, který byl z 99 % obsazený Němci. Mimo jiné tam bydlely úřednice z gestapa… A kromě nás snad jen dvě české rodiny a také výborný domovník. Můj nevlastní otec s ním za Pražského povstání bojoval na Staroměstském náměstí. Spolu s ním jsme do Vinohradské nemocnice tahali obvazy, matrace a další vybavení, zatímco Němci po nás stříleli z oken bytů. S domovníkem jsme pak v našem domě obcházeli německé úředníky a chtěli jsme od nich obvazy. Ti byli samozřejmě jako beránci. ,Beze všeho,‘ říkali. Jedna Němka na mě křičela: ,Můj dědeček byl Čech!‘“

„Co pro vás znamenala heydrichiáda? Strach, protože jste si nebyl ničím jistý. Teprve nedávno jsem zjistila, že jednu rodinu z Nuslí, popravenou za heydrichiády, jsem dobře znala. Byli to manželé Bautzovi, které taky Karel Čurda udal. Já jsem jako malá holka v tom domě bydlela. Zajímavé bylo, jak se tehdy z lidí, kteří s politikou neměli co do činění, přes noc staly oběti, nebo hrdinové, chcete-li. Tihle Bautzovi byli takoví obyčejní, on jezdil s taxíkem, ale neměli vůbec peníze, paní chodila přes půl Prahy pro levnější maso. Ona pracovala, možná už před válkou, pro Červený kříž a já si to tak vysvětluju, že ten Červený kříž nahlásil jejich adresu do Londýna a ten Čurda se potom u nich ukrýval. Do teď je snad u toho domu pomníček, že byli popraveni. Lidé říkali, že je vytáhli v noci v pyžamu.“

„Hodně jsem psala pro odboj, do Rudého práva, to bylo tehdy ilegální. Různé texty, tenkrát se už třeba připravovaly národní výbory, Košický program. Já jsem tehdy opravdu závodila v psaní na stroji, psala jsem hodně rychle a každý týden jsem na rohu Dlážděné ulice, kde jsem pracovala, předávala popsané blány té Nataše. Bylo domluveno, že když tam nebude, přijdu další den ve stejnou hodinu. A to se také jednou stalo. Tak jsem přišla druhý den, a ona zase nepřišla. Až po několika dnech jsem se dozvěděla, že obě ta děvčata zatkli. To byl říjen 1944. A to jsem teda strach měla, a pořádnej!“