Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ervín Sedláček (* 1928)

• narodil se 7. září 1928 v Běchovicích

• zažil mobilizaci roku 1938 i příjezd německé armády v březnu 1939

• rodiče se podíleli na rozmnožování protiněmeckých letáků

• na konci války několik týdnů ukrývali židovského strýce, který utekl z transportu

• úspěšně se mu podařilo vyhnout nucenému nasazení

• za války se učil cukrářem

• zažil ničivý nálet na Prahu 14. února 1945

• po válce se vyučil v továrně Aero soustružníkem

• otec jej přihlásil do KSČ, v roce 1968 vystoupil

• v roce 2024 žil v Praze

Ervín Sedláček se narodil 7. září 1928 v domku v Běchovicích, ve kterém dodnes žije. Jeho matka v něm měla galanterii a otec si ve sklepě zařídil zámečnictví. Samotný dům nejdříve patřil maminčiným rodičům, kteří hospodařili na přilehlých pozemcích.

Ervín měl staršího bratra a také bratrance, se kterými za války u babičky často pobýval. „Když nebylo jídlo, tak babička měla dvě krávy. My kluci jsme si dokázali nadojit to mlíko ze struku přímo do pusy, byli jsme trochu rošťáci. Když jsme měli hlad, tak jsme vylítli na zahradu. Válku jsme prožili daleko líp než děti ve městech.“ U babičky ale také samozřejmě se vším pomáhali. „Kydali jsme hnůj, po žních jsme podávali snopy na mlátičku. To strejda stál v takový díře a ten snop házel do toho bubnu, my jsme teda byli poměrně mladý, když už jsme pracovali. Taky jsme po žních chodili bosi po strništi, to se musí tak jako lyžovat, ono se to ohne a jde to.“

S ostatními dětmi pak hráli špačky, honili káču s kluky se prali a stříleli praky. Jednou se odehrála taková rvačka, že při ní rozbili výkladní skříň obchodu Včela. To pak museli ve škole všechny praky odevzdat.

Stejně jako jeho maminka a později i jeho synové, vnuci a pravnuk i on chodil do místní školy. Na své učitele většinou rád vzpomíná. Třeba na učitelku, která je brávala do Národního divadla, na pedagogy, který jim místo tělocviku pískal fotbal nebo na pana ředitele, který když během přírodopisu vyprávěl o nějakém zvířeti, tak bylo úplné ticho. Ale zároveň dodává, že v té době byly úplně běžné fyzické tresty. „Měli jsme třeba učitelku, byla to taková chlapská postava, ramena, dostali jsme facku a na tu facka jsem nezapomněl.“

Přivezte mi ucho z Hitlera

Jako malý kluk si pak velmi dobře pamatuje na válku i předcházející mobilizaci. „Já jsem znal naši armádu, naše vojáky, byla mobilizace a naši vojáci tady jeli celá ta rota na kolech. A takový ty děvčata vesnický: „Přivezte mi ucho z Hitlera!“ a prostě takovýhle legrácky kolem toho, poněvadž to byla mobilizace na základě toho, co se dělo v Německu.“

O tom, že se blíží válka, říká Ervín, se hodně mluvilo. A proto pro něj nebylo překvapením, když v březnu roku 1939 zbytek Československa obsadila německá armáda. „Část jich tady zůstala s tankama a s těma tankama najeli na ten prostor sokolovny. V sokolovně se ubytovali a před sokolovnou začali vařit polívku a zvali tam děti na polívku. To já nevěděl, mně rodiče říkali: ‚Vyhýbej se jim, jak můžeš.‘“

Krutost německé armády pak poznali během války i na letácích, které byly vyvěšovány. Stálo na nich: „Byli popraveni občané a teď seznam jmen. Bohužel bylo tam spoustu lidí s titulama. Za čtrnáct dní další vyhláška a zas další lidi. To bylo hrozný.“

To jsi neměl vidět!

Jak jednou Ervín náhodou zjistil, jeho rodina byla zapojena do protiněmecké činnosti. „Tak já přijdu jednou ze školy, hodil jsem tašku někam, skočil jsem, tam jsme měli ložnici. Já jsem tam vlít, něco jsem si tam potřeboval vzít a najednou koukám. Maminka byla dámská krejčová... A tam byl šicí stroj, ten byl zavřenej a na tom šicím stroji byla rozmnožovačka. A byly tam A4 papír, to je tohle, štos těch papírů a malej štůsek vedle papírů, co už se natočily letáky... Na šicím stroji bylo ‚Smrt německýmu fašismu.‘“

„Ježíšmarjá, dítě, to jsi neměl vidět!‘“, zhrozila se tehdy matka. „Za to byla samozřejmě okamžitě smrt, to nebyla legrace.“ Po téhle příhodě měl Ervín neustále strach, že si pro něj někdo přijde. „Já jsem seděl ve třídě, koukal jsem na dveře a teď se objeví ředitel a řekne: ‚Sedláčku‘. A v ředitelně bude pán v koženým kabátě, a to už bude konec. Chodil jsem do školy a už jsem se bál.“

Ukrývání židovského strýce

Jednou zase, když byl venku, slyšel střelbu. Tak se sebral a utíkal domů. Tam pak uviděl muže v pruhovaných šatech, jaké nosili vězni v koncentračních táborech. „Můj tatínek měl dvě sestry, […] ta druhá bydlela v Řeporyjích a vzala si Žida a ten Žid byl v koncentráku. A když jsem si ho lépe prohlídnul, tak jsem zjistil, že to je ten strejda.“

Vlak prý tehdy zastavil na semaforu u výjezdu z Klanovického lesa. „Některý vězni začali utíkat. Strejda říkal: ‚Vyskočil jsem, měl jsem bílej hadr, padl jsem do sněhu a přikryl jsem se bílým hadrem.‘“ Díky tomu strýce nechytli a on se dostal až ke svým příbuzným. Sedláčkovi měli ve sklepě narovnané cihly, z nichž se udělal vchod a tam strýce schovali. „Strejda byl zvědavej a koukal z okna pořád se chtěl dívat z okna. A maminka: ‚Nesmíš k tomu oknu!‘. Furt ho odháněla, tak s ním měla ještě tuhle starost.“

Strýc u nich strávil několik týdnů, když to ale začalo vypadat, že budou Němci prohledávat domy, tak se rozhodli strýce přemístit. Druhý strýc, který pracoval jako průvodčí, mu půjčil svoji rezervní uniformu a v té odjel do Vršovic, kde se schoval u jiných příbuzných, u kterých přečkal až do konce války.

Mám jít na zákopy, radši bych marodil

Na konci války bylo Ervínovi šestnáct let, jeho bratr byl o dva roky starší a k osmnáctým narozeninám dostal vzácný dárek – první tabatěrku. V té době ale také přišel Ervínovi rozkaz, že se má dostavit k odvodu a jet pomáhat kopat zákopy u Štětína. „Říkal jsem, že já ještě mám pomáhat Němcům a kopat jim zákopy. Tak teď jsem dlouho přemejšlel a pak jsem šel za bráchou a říkám mu: ‚Dej mi tu tabačenku.‘ Já jsem totiž trpěl na angíny, tak jsem kvůli tomu chodil na Novou Dubeč k doktorce, to byla Ruska a zjistil jsem, že je silná kuřačka, ta by vykouřila kde co. Říkal jsem, že když mi dá tu tabačenku, tak by ze mě mohla udělat maroda, kterej nemůže nastoupit do transportu.“ Když to bratr slyšel, tak mu ji samozřejmě hned dal a Ervín se vypravil za doktorkou.

„Řekl jsem jí to na rovinu, říkal jsem, že mám jít na zákopy, radši bych marodil. Dal jsem před ní tu tabačenku, koukala na ni a řekla, že mi to napíše. Řekla mi, že kdyby se někdo ptal, na co si musím stěžovat. Poslal jsem to tam a na zákopy jsem nejel. A moji spolužáci, co byli na zákopech, říkali, že to tam nebylo dobrý, že je napadali letecky Rusové, stříleli po nich.“

Koukal jsem na Američany, jak ten svaz letí

Poté, co Ervín vychodil školu, musel se přihlásit na pracovní úřad. Tam mu nařídili, aby se vyučil pekařem, cukrářem nebo pokrývačem. Nechtěl dělat ani jedno, ale nakonec se přihlásil na cukrařinu, kde byl dva roky, než skončila válka. Učil se u cukráře na pražských Vinohradech, ale spíš dělal různé pomocné práce a uklízel, řemeslo se neučil.

„Když zahoukali nálet, vyběhl jsem na půdu, odemknul jsem, tam byl žebřík, po něm jsem vylez, tam byl dekl, ten jsem otevřel. Utrůnil jsem se v tý díře a koukal jsem na Američany, jak ten svaz letí. Bylo to spoustu letadel a všechny dělaly tu čáru, to byla krása, to byla nádhera. Říkal jsem: ‚Chlapi jen jim dejte!‘ Letěli, přelítli, zavřel jsem, počkal jsem si, až odhoukali konec náletu, a šel jsem dolů.“

14. února, ani neví proč, ale neměl čas na střechu vyběhnout a na nálet se dívat. „Šel jsem přes dvůr, otevřel jsem dveře, tam se šlo tři schůdky první dílna, další tři schůzka další dílna a za tím byla ještě další dílna. A jak jsem to otevřel, tak najednou strašnej kravál, to byl ten nálet 14. února na Prahu. Nevim nic, chvilku jsem byl v bezvědomí, protože ten tlak mě hodil dolů. Probouzím se a něco se mi hejbá pod obličejem a já jsem obličejem byl někomu na noze, na botě, probouzel jsem se z toho, byl jsem zblblej a v bezvědomí. Ta noha se začla hejbat, byla tma, všechno zhaslo, proud nešel, vidím nad sebou německej voják asi padesát let, škrtal sirkou a cukroval rukama. Šéf vytáhl svíčku a dal mu jí a zapálil ji. Ten sklep fungoval jako kryt, v tom sklepě bylo spoustu lidí. Kdo zažil víc náletů, tak z těch náletů byl totálně vyplašenej, starej voják a klepal se strachy, jak byl vyplašenej.“

Když Ervín vyšel na ulici, tak byla plná prachu, kamení, cihel a skla. A v tom všem leželi mrtví lidé. „Dělalo se mi do zvracení. Najednou na mě někdo: ‚Pojď odklízet mrtvoly!‘ Otočil jsem se a zmizel jsem v baráku, říkal jsem, že se pozvracím, že to je hrůza.“

Pojďte na nádraží, Maďaři nám dají zbraně

Když se začaly šířit zvěsti o pražském povstání, řekl si Ervín, že do práce nepůjde, že to začíná být moc nebezpečné a zůstal doma. „Najednou jel mladej chlap na kole a křičel: ‚Pojďte na nádraží, Maďaři nám daj zbraně!‘“ Ervín se tak za ním hned vydal, vlezl do vlaku a hned si vzal pušku a náboje.

V těch dnech podle Ervínových vzpomínek k nim na dvůr také přijel německý tank s tím, že se v bytě Ervínovy tety chtějí oholit. S tetou se také v té době vydal na Blatov, kde bydleli jejich příbuzní. Po cestě ale zjistili, že cesta je zabarikádovaná železničními pražci. A skrz ně viděl Ervín už přijíždět Němce. Rychle se otočili a vraceli se ke vsi. V tom Ervín zakřičel: „Teto, k zemi!“ Chvíli čekali, nic nevybuchlo, a tak rychle běželi se schovat na začátek vsi k příbuzné. Až tam zjistili, že jak se dali na útěk, tetě spadla a vyletěla bota, o které si Ervín myslel, že to je granát.

Ervín pak také viděl, jak směrem k Praze jezdí americké jeepy plné sovětských vojáků. „Oni Rusové od Amerikánů dostávali válečnej materiál, letadla, tanky, a hlavně nákladní auta, čili oni to měli od Amerikánů dodaný, měli toho poměrně dost. Asi deset minut po nich tyhle americký velký nákladní auta plný Rusů nezdili a už se to valilo na Prahu.“

Zaměstnanci se neměli špatně

Po konci války se konečně mohl začít učit tím, co si přál, tedy soustružníkem. A celý svůj pracovní život pak také u soustruhu strávil. Na svá učňovská léta v legendární továrně Aero továrníka Kabeše moc rád vzpomíná. V továrně pracovalo na tisíc lidí a měli dokonce vlastní kapelu, která hrála vždy k sobotnímu obědu.

Ervín také popisuje, jak se v továrně starali o své zaměstnance. Třeba těm, kdo měli děti, jako dárek k Vánocům vyráběli krásné koloběžky. Paní v osobním oddělení věděla, jak dlouho kdo v továrně pracuje a dávala vědět panu Kabešovi, když byl někdo v továrně již dlouho, aby dostal odměny. Sociální komise pak rozdělovala finance podle toho, kdo měl třeba nemocnou manželku, kdo se zrovna oženil nebo komu se narodilo dítě. Zaměstnanci se vůbec neměli špatně, což bylo poznat i podle toho, že si stavěli vily a hodně manželek vůbec nemuselo pracovat a bylo v domácnosti. Poměry se ale samozřejmě změnily se znárodňováním…

Ty seš ve straně a nic neděláš

„Můj táta byl totální, ortodoxní bolševik. Bráchu nutil, aby do strany vstoupil, to se mu nepovedlo, nedostal ho tam. Tak mě, to se mu nepovedlo, tak mě taky do toho nedostal. Tak to na mě nahráli jinak, zavolal si ještě jinýho bolševika, aby mě ukecal. Tak když jsem jim to nepodepsal, tak mě podepsali sami. Mně ještě nebylo osmnáct, čili nemůžu vstoupit do strany, když mi není osmnáct... Oni mě tam normálně podepsali a nechali to plavat. A pak na mě vyrukovali: ‚Hele, ty jseš ve straně a nic neděláš.‘“

Ervín byl tak sice oficiálně členem strany, ale říká, že na rozdíl od svého otce, nikdy s ní nesouhlasil.  „Spadnul jsem do toho a mrzí mě, že jsem nebyl tvrdej a neřekl jsem ne, podlehl jsem.“ Ze strany vystoupil v roce 1968.

V srpnu 1968 k nim na dvůr zase přijel tank. „To jsem byl šťastnej, že moje matka byla v ten moment v obchodě. Ty vojáci, já nevim, jestli spal, on zajel a porazil nám plot, a to dělo bylo kousek od skla. Říkal jsem, bejt doma matka a kdyby tohle zahlídla, byla by z toho vyplašená.“ S národním výborem pak sepsali protokol o škodě, ale nikdy ji samozřejmě nahrazenou nedostali.

Je rád, že se dožil listopadu 1989, i když to, že ti, co tehdy mlátili mládež, jsou dnes na různých místech v politice, vůbec nechápe. „Copak je to možný? Bohužel je.“

„Když sem přijeli ti Rusové v tom čtyřicátým pátým, tak my je vítali, protože jsme získali svobodu. My jsme mysleli, že jsme získali svobodu, ale onu to bylo z bláta pod okap.“ Fašismus a komunismu jsou podle něj stejně špatné ideologie a mladým lidem vzkazuje: „Vy mladí hned všechno neposlouchejte, ale použijte svůj mozek, používejte svoje mozky!“

 

 

 

Pozn. redakce- text není zkorigován korektorem