Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adrien Sehnal (* 1953)

• narodil se 16. května 1953 v Praze

• v letech 1959 až 1968 navštěvoval ZŠ v Radotíně (dnes součást Prahy)

• později vychodil Střední průmyslovou školu jadernou v Praze

• v letech 1972 až 1974 pracoval na Úřadu důchodového zabezpečení v Praze

• v roce 1974 byl zatčen, obviněn a odsouzen k 10 letům za sabotáž

• v letech 1975 až 1985 si odpykával trest ve Valdicích

• po propuštění v roce 1985 vystřídal různá povolání (podnikal v zemědělství, věnoval se sportu)

• v roce 1989 zakládal v Praze Stranu zelených

• v roce 2016 žil na Zbraslavi, je stále aktivní sportovec

Někteří lidé mají tendenci dobu takzvané normalizace po roce 1968 bagatelizovat a zlehčovat. Už to podle nich nebylo jako v 50. letech a komunisté si prý již tolik nedovolovali. Toto tvrzení vyvrací životní příběh Adriena Sehnala, jemuž komunistický režim zasáhl do života velice razantně. V době normalizace prošel těžkým desetiletým vězením ve Valdicích. Psychické i fyzické útrapy ho však nezlomily. Díky své pevné vůli získal vynikající tělesnou kondici a dnes ve svých 63 letech na běžeckých tratích poráží o mnoho let mladší soupeře. Zdá se, že heslo „Co tě nezabije, to tě posílí“ se na něm bezezbytku naplnilo.

Příchod na svět

Adrien Sehnal se narodil 16. května 1953. Největší vliv na jeho formování a pozdější politické postoje měl jeho dědeček. Malého Adriena zasvěcoval do dějin českého národa a života za první republiky. „Děda velice těžce nesl období komunistického útlaku a těšil se na den, kdy dojde k pádu komunismu. Těšil se na to, že se ráno probudí a dočká se té zprávy, že komunisti skončili. Vždycky říkal, že komunismus je naprosto nesmyslný a protiprávní režim. Dozvídal jsem se od něho o zločinech komunismu a o gulagu.“ To byla silná protiváha informacím, které se o sovětském komunismu učil ve škole. „Říkali nám, že nejvyšší forma lidského snažení je komunismus. Toto nám furt omílali dokola. V osmé třídě v Radotíně jsem to již nevydržel a řekl jsem před celou třídou, jak to bylo doopravdy s Leninem a revolucí v roce 1917, ale i předtím v Rusku v roce 1905–1907. Učitelka byla tak překvapená, že mne nechala asi 10 minut mluvit. Nebál jsem se říct svůj názor.“ Pochopil, proč evropští socialisté a komunisté začali používat slovo fašismus v souvislosti s Hitlerem, který byl ve skutečnosti národním socialistou a slovo socialismus velice často ve svých plamenných projevech používal.

Utopený pionýrský šátek

Jako malý kluk projevoval svou hyperaktivitu. Vyhledával různá nebezpečí, dnes by se dalo říci adrenalinový sport. Bylo mu sedm let, když na matějské pouti v Praze skočil z 30metrové hasičské zkušební věže. Cílem soudruhů na základní škole bylo ze všech dětí udělat pionýry s rudými šátky kolem krku. Ještě se dvěma spolužáky, které vyhecoval, šel demonstrativně utopit šátek do rozvodněné Berounky. Tehdy ho to málem stálo život. „Vodu jsem měl až po čelo, občas jsem se nadechl nad hladinou,“ říká.

I když o něm učitelé věděli, jak je ostře vymezen proti komunistickému režimu, nebylo mu po ukončení základní školní docházky zakázáno studovat a v roce 1968 nastoupil na Střední průmyslovou školu jaderné techniky v Praze. Tomu však předcházely poslední prázdniny po základní škole a okupace naší vlasti armádami Varšavské smlouvy.

Nebyl čas na apatii

Osudný 21. srpen 1968 ho zastihl doma v Praze na náměstí 14. října. V noci ho probudil hluk tanků a letadel. Po poslechu zpráv v rádiu rychle odešel na Václavské náměstí a poté k budově Českého rozhlasu. Tam se již střílelo a lidé stavěli barikády. Srpnové události ho jen utvrdily v přesvědčení, že komunismus je zlo a KSČ je nereformovatelná strana. Jeho tehdejší aktivity dosvědčují dobové fotografie, které ho zachycují u pomníku svatého Václava při organizování protestů a demonstrací. Okupace přinesla i mnoho obětí na životech. Účastnil se pohřbu Milana Kadlece, kterého zabilo nikým neřízené auto nasměrované do demonstrantů u budovy Českého rozhlasu.

Adrien byl přesvědčen, že není možné zůstat nečinný a apatický k tomu, co se v republice odehrávalo. Ve škole spoluorganizoval generální stávky a při jedné demonstraci ho v Celetné ulici zadrželi příslušníci StB. Odvezli ho k výslechu do Bartolomějské ulice. Záhy po propuštění zjistil, že je sledován. Neminul však jediný den, aby se nezúčastnil dalších protestních akcí. Nenávist k okupantům ho přivedla k myšlence pokusit se o nějaký větší čin. Podařilo se mu s jedním kamarádem zapálit na Václavském náměstí ruský tank pomocí železné kramle, kterou prorazili palivovou nádrž na zadní části tanku, a vytékající naftu zapálili. Celkem takto v Praze skončilo asi 5 ruských tanků.

Nastala doba normalizace. Tížila ho rezignace společnosti, která si již na okupaci zvykla a začala se novým poměrům přizpůsobovat.

V blízkosti citlivých dat

V roce 1972 nastoupil do zaměstnání na pražský Úřad důchodového zabezpečení. Jeho pracovním kolegou se stal bývalý milicionář a vyloučený komunista Marko Kukec. „Bylo mi divné, že jednou zašoupal na podlaze pantoflemi, přeskočila statická elektřina a počítač se zastavil. Ukázal mi tuto technickou fintu a já jsem to bral jako takový vtípek. Říkal, abych si to vyzkoušel, že to opravdu funguje. Později vyndal dva magnety z tiskárny, přiložil je k magnetickému kotouči se záznamy, data byla částečně vymazána a počítač hlásil poruchu. “

Komunisté mohli vědět, že je Adrien antikomunista a s režimem neváhá bojovat všemi prostředky. Přesto ho umístili do zaměstnání k velmi citlivým údajům. „Začal jsem uvažovat, že magnetem se dají data během krátké chvíle z kotoučů vymazat. Lidem tehdy nevadilo, že je tady ruská okupační armáda, ale začalo by jim vadit, kdyby nevěděli, jaký mají dostat důchod.“ Uvědomoval si, že pokud by se mu podařilo data bez náhrady smazat, hrozí mu trest smrti. V několika případech si dokonce smazání dat vyzkoušel.

Zatčení

Po nějaké době si ho zavolal vedoucí a předal mu hodinovou výpověď pro ztrátu důvěry. Ten samý den musel k výslechu na policii. „Řekl jsem jim, že jsem jednu pásku poškodil, ale neúmyslně. Byl jsem si vědom toho, že z vězení se proti komunistům bojovat nedá. Asi čtyři měsíce se nic nedělo a 13. ledna 1975 mi někdo zazvonil u bytu. Tam stáli čtyři estébáci s příkazem k domovní prohlídce.“ Nepodařilo se jim nic najít, jen fotografii Alexandra Dubčeka z roku 1968. „To je strašně rozčílilo, řekli mi, že jsem nepřítel režimu.“ Na konci prohlídky mu oznámili, že je zatčen. Mohl si vzít pouze hygienické potřeby.

Vězení v Ruzyni

Po výslechu ho odvezli rovnou do ruzyňské věznice, kde panovaly otřesné podmínky. „Malá cela, ze které nebylo vidět vůbec ven. Byly tam dvě postele, deka bez povlečení a přímo v té místnosti v rohu byl francouzský záchod, takže výpary z toho musel člověk vdechovat. Toho zápachu si člověk užil. Bylo to vlastně bydlení na záchodě.“ Rozhodl se, že si bude udržovat tělesnou kondici a začal každý den cvičit. „Postupně jsem se zlepšil, udělal jsem i tisíc kliků bez přestávky.“

Po přestěhování do jiné cely zjistil, že jeho spoluvězeň je provokatér, který měl za úkol získat pro policii další informace. Byl proto ostražitý. Režim se evidentně s nízkým trestem odnětí svobody nespokojil a překvalifikoval nedbalost na sabotáž. Teprve později se z výpovědi jednoho účastníka dozvěděl, že vše bylo konzultováno s ředitelem na bývalém Adrienově pracovišti. Ten se prý nechal slyšet: „My musíme na toho Sehnala něco vymyslet, musíme z toho udělat velký případ.“

Rodiče byli jiní než prarodiče

Před soudem byl převezen do pankrácké věznice. Bachaři se zde chovali celkem slušně. Výslechy prováděli vysoce postavení příslušníci StB a jednou byl dokonce převezen před generálního prokurátora Prokopa. „Mával mi pěstí před obličejem a křičel na mne, že jsem chtěl zničit režim. Moje taktika byla zapírat, abych se z vězení dostal co nejdříve ven.“ I dnes po mnoha letech těžce nese fakt, že jeho rodiče byli velice bojácní lidé. „Bohužel nezdědili povahu po svých rodičích. Tu odvahu a hyperaktivitu, kterou mám, tu jsem zdědil po obou svých dědečcích. Ti se nebáli říci, co si o komunistech myslí. Matka mi řekla, že měla strach, aby se sestra dostala na střední školu. Jediné, co pro mě udělala, bylo, že požádala o milost, ale v době, kdy už jsem byl ve vězení 8 let. To bylo všechno.“

Pokud by o Adrienově případu věděli na rozhlasových stanicích Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, měl by možná jako vězeň jinou pozici. „Třeba s Václavem Havlem museli zacházet velice slušně, protože cokoliv by se mu stalo, dokázal přes známé dostat ven z vězení a druhý den se o tom hovořilo ve Svobodné Evropě.“

Deset let za sabotáž

Hlavní soudní líčení dopadlo tak, že Adrien dostal trest odnětí svobody 10 let nepodmíněně. Kolega Kukec, který Adriena do všeho zatáhl, dostal tři roky za poškozování majetku v socialistickém vlastnictví. „Po několika měsících dostal přerušení trestu a na Vánoce byl doma. Celý trest si neodseděl a dostal dokonce podmínku. On dostal trest jako drobný zlodějíček a já trest srovnatelný s vrahem.“

Po vynesení rozsudku Adriena odvezli do Valdic na oddělení mezi násilníky, vrahy a vesměs psychopaty. „Byl jsem tam v tu dobu snad jediný politický vězeň.“ V tomto prostředí bylo jedinou šancí, jak přežít, aby si získal mezi spoluvězni respekt, a to se mu podařilo. Občas dostal výhružný dopis od jednoho ze spoluvězňů, který studovaného Adriena nazýval „prasetem inteligentním“. „Stále jsem musel být ve střehu, na vycházkách jsem nevěděl, kdo na mě zaútočí.“

Mezi rváči a psychopaty

Po přestěhování na menší celu „vyfasoval“ spoluvězně, který byl známý svými homosexuálními sklony a násilnictvím. Aby před ním získal respekt, bylo nutné mu hned na začátku pohrozit. „Kdyby se mě v noci někdo dotknul, jsem připraven ho zabít, mám k tomu připravené bodlo.“ Toto mu opakoval i několikrát v týdnu a skutečně se ho dotyčný ani nedotkl. „Vrahové nejsou vůbec odvážní lidé, jsou to největší poserové a srabi,“ říká. Velký pozor si musel dávat na takzvané české hospodské rváče. „Ti to měli jako národní sport, vyvolali šarvátku, v civilu vypili dvě tři piva, někoho vyprovokovali, aby se poprali, a prát se uměli. Tyto lidi jsem pokládal za nebezpečné.“

Nebezpeční byli i bachaři. Někteří měli na svědomí mlácení vězňů a jejich následnou smrt. Bachař s údajným jménem Krejčí nosil uniformu, což mu dávalo pocit moci. Vybíral si vězně, u kterých měl jistotu, že mu to nevrátí, a u kterých vycítil, že jsou slaboši. Další bachař, který měl pověst mlátiče, se jmenoval Satrapa.

Brusičem skla a překupníkem

Uběhl rok a Adrien byl převelen na pracoviště, kde vězni brousili sklo. Zde strávil zbytek trestu, tedy více než osm let. Brousil vázy a takzvané lustrové ověsy, ze kterých pak v podnicích vyráběli křišťálové lustry. „Dokonce jsem po třech letech dostal výuční list jako umělecký brusič skla. Prostředí dílny bylo o něco lepší, spoluvězni zde nebyli takoví psychopati.“ Díky tomu, že přišel z Valdic z 3. oddělení, měl mezi ostatními vězni velký respekt.

Nejvíce si cenil toho, že se po dvou letech konečně dočkal cely, která měla samostatný záchod. Pokračoval tajně v cvičení a později dokázal udělat i 160 dřepů s výskokem na jedné noze! „Dělal jsem kliky, kdy mi na záda stoupl 120 kilogramů těžký vězeň, nohy jsem měl na židli a takto jsem cvičil.“ Přepnul se do režimu, kdy nepřemýšlel o tom, jak se z vězení dostat. Věděl, že si trest bude muset odsedět. Přemýšlel, jak přežít a jak z pobytu ve vězení co nejvíce vytěžit zejména pro svou fyzickou kondici. Občas se mu podařilo prodat nějaké cigarety, které obdržel od svého otce v zaslaném balíčku, a tak si mohl v omezené míře ledacos přikoupit. Kupoval zejména tabák a čaj. „Čaj jsem nakoupil za 1,80 Kčs a spoluvězni mi pak za to zaplatili 3 koruny. Dalo by se říci, že se tam ze mne stal takový překupník.“

Pracovní normy v brusírně skla byly velice přísné. Pokud by ji během 2–3 měsíců neplnil, bylo to kvalifikováno jako trestný čin a dostal by dva roky vězení navíc. Peníze získané prodejem tabáku a čaje občas využil pro zaplacení spoluvězně, který byl šikovnější a pomohl mu normu splnit. Rvačky byly ve vězení na denním pořádku. „Jednou jsem uklízel za trest na chodbě. Přiblížil se ke mně nějaký psychopat a dal mi pěstí do brady. Přemýšlel jsem, zda mu to oplatit, ale řekl jsem si, že je to určitě provokace.“

Vrah měl větší cenu než politický vězeň

Svou práci v brusírně plnil svědomitě, takže se mu po několika letech naskytla příležitost být vedoucím směny, takzvaným brigadýrem. To však neprošlo, místní velitelé dali přednost před politickým vězněm dvojnásobnému vrahovi. „Vypadal jak orangutan. Podle mne musel mít po neandertálcích 90 % zděděných rysů. Čelo měl zkosené úplně dozadu, ruce měl ohromné, dvakrát větší než já, s ohromnými prsty, a dlaně mu končily někde pod koleny. Vím, že seděl za vraždu. Když ho pustili, vzal někde nějaký kyj a zabil pošťačku. Venku z vězení byl asi tři dny.“

Někteří vězni byli vybíráni a mohli se chodit dívat na televizi na zprávy nebo na nějaký film. Adrien se však nikdy mezi tyto vyvolené nedostal. Vesměs se jednalo o spoluvězně, kteří donášeli, a proto měli výhody. Místo toho si pořídil učebnici angličtiny a od reality se odpoutával přemýšlením, co bude dělat, až ho propustí. „Přemýšlel jsem o věcech, jak by mohlo být líp a co je na světě špatně.“

Těžký návrat do civilu

Uběhlo 10 let a Adrien Sehnal si odpykal celý svůj trest. V polovině 80. let bylo stále těžké s cejchem politického vězně sehnat zaměstnání. Nastoupil jako doručovatel novin a hodně sportoval. Zatímco jiní doručovatelé šli krokem, Adrien běhal, a tak měl často za půl hodiny hotovo. „Měl jsem razítko, že pracuji, a komunisti mne nemohli zavřít.“

Dva roky před sametovou revolucí se z něho stal drobný podnikatel, když si pronajal zemědělský pozemek a pěstoval na něm zeleninu a květiny. „Po revoluci se moje podnikání rozrostlo a asi na dvaceti místech u stanic metra jsem prodával květiny. Později jsme vybudovali síť mnoha kamenných prodejen.“

Neporažení komunisté

Rok 1989 a sametovou revoluci dnes vidí Adrien pouze jako transformaci moci komunistů. Ti podle něho nebyli poraženi, ale byli pouze oslabeni. Klíčovou roli v roce 1989 podle něho sehráli zaměstnanci Prognostického ústavu Akademie věd. Ten byl založen v polovině 80. let pod přímým dohledem Moskvy a pracovali v něm lidé, kteří se po roce 1989 stali hlavními aktéry v různých politických stranách. Vše bylo podle něho nastaveno tak, aby komunisté a zejména KGB neztratili nad vývojem v Československu kontrolu. „V 90. letech všechny banky krachovaly, protože před tím úvěrovaly komunisty a jejich známé. Zeman s Klausem tady vybudovali ohromný korupční systém.“ Je pravda, že nikdo nebyl až na drobné výjimky za komunistické zločiny a zvěrstva odsouzen. Také role Prognostického ústavu na polistopadovém vývoji zůstává stále záhadou.

Současnost

Pro Adriena Sehnala je základem pro spokojený život zdravý životní styl. Je to recept, jak odolat různým společenským tlakům a i do vyššího věku si zachovat velkou výkonnost. Kritický byl u něho věk 52 let, kdy se začaly objevovat různé zdravotní problémy. Rozhodl se pro radikální změnu v přístupu ke svému tělu a výsledky se dostavily.

A na závěr životního příběhu pana Sehnala dovolte pár jeho citátů:

„Komunismus je totalita. Komunistické myšlení je zmocnit se nějakého území, nasadit tam svoji diktaturu, lidem a voličům říci, že chci rovnost, že všichni by se měli mít dobře, že všichni mají nárok na práci, na důchod. Ve skutečnosti jde o to zabrat a ovládat majetky, drancovat a zabírat nové pozemky pro výrobu. Stavět nové komíny a ničit ovzduší. Stejně jako Islámský stát, který jen zabírá a ničí. Nic, co je v souladu s přírodou.“

„Člověk by měl začít nejdříve u sebe. V 52 letech jsem si řekl, že je moje tělo poškozené a že to takto není dobré. Chtěl bych si uchovat kvalitu života, abych mohl jít v sedmdesáti nebo v devadesáti letech svobodně do lesa, abych nemusel mít doprovod kvůli zhroucení, že mi zkolabuje srdce, nebo abych měl kardiostimulátor. Tak jsem si začal považovat svého zdraví.“

„Pokud by mne lidé začali kopírovat, neměl by radost v prvé řadě farmaceutický průmysl.“

„U nás v Čechách přes tři miliony lidí pravidelně užívá návykové látky, jakými jsou cigarety a alkohol. Takoví lidé jsou v 50 letech již nevýkonní.“

„Jedna věc je věk podle občanského průkazu a druhá věc je skutečný biologický věk.“

„Pokud nezměníme přístup, bude Praha za 100 let schovaná pod mimoúrovňovou křižovatkou, která bude vysoká 10 kilometrů.“

„Dnes se pokládá za krizi, pokud nepostavíme 10 kilometrů dálnic ročně nebo každý rok nezvýšíme výrobu aut o 20 %.“

Názory pana Adriena Sehnala jsou podloženy těžce vykoupenou životní zkušeností a rozhodně stojí za zamyšlení.