Adrien Sehnal

„Pamatuji si, že ve třetí třídě nás chtěli jmenovat pionýry. A potom, co přivezli ten pionýrský šátek, tak jsem přede všemi řekl, že s tím nesouhlasím, že protestuji, že nechci být žádný pionýr. A řekl jsem, že na protest jdu ten šátek utopit do rozvodněné řeky. Takže jsem přesvědčil dva spolužáky, kteří šli se mnou do Berounky v Radotíně. Berounka byla rozvodněná a tam někde nad říční lázní, ještě dnes je tam takový ostrůvek, tak jsem řekl, že jsem dostal nápad a že ten šátek donesu na ten ostrov a tam že ho utopím. Ale mělo to háček, neuměl jsem plavat. Ten jeden spolužák, si pamatuji, zůstal strachy na břehu, jenom koukal. A ten druhý šel tedy se mnou. Přebrodili jsme se tou řekou. Měl jsem ucpaný nos a voda mi šla někde na úrovni čela a já jsem furt pochodoval. Občas jsem vyskočil, nadechl jsem se, plavat jsem neuměl. Až jsem došel na ten ostrov. Byl jsem furt v pohodě, věřil jsem, že tam dojdu. Nepřemýšlel jsem o tom, že by mne ta voda mohla strhnout. Řekl jsem, to je můj cíl, ten komunistický šátek utopit.“

„To prostředí tam bylo strašné, protože to byla malá cela, ze které nebylo vůbec vidět ven. Byly tam dvě postele, deka bez nějakého povlečení, jenom prostěradlo. A přímo v té místnosti byl francouzský záchod. Takže celou dobu vlastně člověk musel ty výpary z toho záchodu vdechovat. Když šel druhý vězeň na záchod, tak se musel člověk otočit, aby to neviděl. Už jenom z toho pocitu mi bylo špatně a samozřejmě ten zápach, to si člověk užil minimálně deset minut, než to všechno vyvětralo. Takže bylo to takové bydlení na záchodě, jako kdyby to byl trochu větší záchod. Takhle jsme tam prostě bydleli.“

„Odseděl jsem to do mrtě a jak říkám, moji rodiče byli zastrašení. Nenašel se nikdo, kdo by o mě informoval ve Svobodné Evropě, v BBC a podobně. Kdyby o mě mluvili jako o člověku, který se postavil proti režimu, tak pochopitelně bych se snažil posílat o sobě nějaké informace ven, jako to dělal Havel. Já to ale neměl komu poslat. Nikdo neměl odvahu o mě informovat. Takže jsem ani žádné informace o sobě neposílal. Rodiče byli zastrašení a máma říkala, že nemohla nic podniknout, protože moje sestra by se nedostala na školu. Takže se chovala jako srab, jako všichni obyvatelé Československa. Jediný, kdo se mě zastal, byli atleti Radotína, kteří veřejně žádali za moje osvobození. Těm musím poděkovat. Byli jediní. Bohužel, jak říkám, tím že o mě nikdo nevěděl, tak kdyby mě tam zabili, neštěkl by po mě pes. To považuji za strašně špatné.“

„Jelikož jsem v tu dobu začal přemýšlet i politicky, tak jsem si říkal, že tady jsou data z celé republiky a kdyby se to zlikvidovalo, tak ta republika jde K.O. Měli by tady dva a půl milionů důchodců a režim by nevěděl, co jim má vyplatit. Říkal jsem si, že by to mohlo vyvolat celonárodní povstání. Komunisti by nevěděli, komu mají vyplatit na důchod. V tu dobu jsem tedy o tom uvažoval, to přiznávám. Zpětně je mi jasné, že to na mě bylo narafičené a kdybych to udělal, dostal bych trest smrti. Je dost možné, že měli nějakou kopii na nějakém jiném místě. Že bych ten čin nedokonal, ale oni by mě mělo za toho, co spáchal sabotáž. Rozhodl jsem se, že tu sabotáž nespáchám. Poškodil bych režim a lidi by se vzbouřili, ale ve finále by došlo k situaci, že nějaký důchodce, který třeba ani nechodí nebo je nemocný, nedostane důchod. Tenkrát nikdo neměl našetřené peníze.“ - „Já bych to zpřesnil. Jestli jsem rozuměl dobře, tak v roce 1972 vás nabádal Marko Kukec, abyste spáchal trestný čin. Je to tak?“ - “Ano.“ - „A došlo ke spáchání trestného činu?“ - „Bylo to ve stádiu pokusu. Jen jsem si technicky vyzkoušel, že je to možné. To, že jsem vymazal nějaké dva tři kotouče, je srovnatelné s tím, že si někdo natočí muziku na magnetický kotouč. Když máte kopii, tak si další zase vytvoříte. Takže nevznikla žádná škoda, v podstatě.“

„Prostě došlo k tomu, že pro mě přišli. V Celetné ulici se objevily volhy. Naskákali na mě a odvedli mě do Bartolomějské ulice. Tentokrát to nebylo obyčejné zatčení. Mlátili mě. Pak pro mě byl šok, když jsem šel do školy a všude, v celé republice byla stávka. Takže zřejmě díky tomu, že se tam lidi střídali, tak se to dostalo do celé republiky. To byla taková poslední akce, kdy jsme se jako český národ vzedmuli proti okupaci. Pak přišly Vánoce a společnost se uspala. Nastala beznaděj. Já jsem to prostě cítil. Ale pokud jde o mě, neuvažoval jsem o tom, že bych obětoval život aby se pak o mně mluvilo. Bohužel tuhle beznaděj tak pojal student Palach, kterého jsem samozřejmě osobně neznal. Byl to pro nás všechny šílenej šok, že se upálil. Společnost se zase vzedmula. Bylo to v těch lidech, ale už příliš ohýbali páteř. Takový hrdinský čin ale pozvedl národ a šel na pohřeb.“

„Byla neděle a já jsem byl na Václaváku. Sledoval jsem co se bude dít. Nahoře u kašny jsem viděl asi tři studenty, jak tam vykřikovali, že by měla být stávka. Já jim říkal, že je to supe nápad. Ale lidi kolem nich chodili a nikdo nereagoval. Říkal jsem, že tady je něco špatně a že jim není pořádně rozumět. Přečetl jsem si ten jejich papír a řekl jsem jim, aby to nechali na mně, že to rozjedu. Začal jsem tedy číst ty body. Že musíme jít do stávky a že je to jediná šance, jak zvrátit tu okupaci. Žádné mikrofony, nic. Mluvil jsem hlasitě, že mě bylo slyšet 30 metrů daleko. Začali se zastavovat lidi, za půl hodiny už tam bylo několik tisíc lidí.“

„Pamatuji si úmrtí prezidenta Zápotockého – jako by to bylo včera. Šli jsme na pražský hrad, kde byla obrovská fronta lidí a v nějaké místnosti ležela mrtvola prezidenta. My jsme kolem prošli a viděli jsme ho. Potom už začal vládnout Novotný. Snažil jsem se ho karikovat, kreslil jsem jeho portréty a chtěl jsem ho zesměšňovat. Nebyl to pro mě důstojný prezident. Tak jako můj děda jsem doufal, že se to musí změnit. Že není možné, že jen určití lidi musí dodržovat zákony a druzí ne.“

„Pokud jde o Stalina, zemřel v době, kdy jsem se narodil. Ale jeho duch žil v podstatě stále. Můj děda Karel Herynk, ke kterému jsem se přestěhoval v mých sedmi letech, tak ten poslouchal všechny možné západní stanice – Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, BBC.. bylo to rušené, ale on dělal všechno možné, aby to slyšel. Vždycky mě volal, abych byl u toho, takže když jsem nebyl ve škole, několikrát denně jsem sledoval ty zprávy a zaujalo mě to. Říkal mi, že ten systém, který tady je, se nemůže udržet, že je to něco nenormálního. Že i v Rusku je to jen teror. Že tento režim musí padnout. Probouzel se každé ráno s nadějí, že tahle totalita skončí. Díky němu jsem tedy dostával ty reálné informace o tom, jak to v životě je. Jak je to v západní Evropě a jak to bylo tady do roku 1938, 1939. Jak to tady bylo za války.“