Marie Selicharová

„Tehdejší ředitel končenické školy, pan Souček, mě jednou zastavil, když jsem jela na kole do Sokolovce, a říká: ‚Hele, holka, psala jsi do Koutku, psala jsi do Jednoty, psát umíš, v Jednotě potřebují novináře.‘ Já jsem na něj vykulila oči a říkala jsem si: ‚Novináře? Já? Vždyť já o tom nic nevím. Jak já mohu být novinář?‘ ‚Hele, přihlas se a uvidíš. Když ti to nepůjde, tak si budeš hledat práci někde jinde.‘ Tak jsem se přihlásila, napsala jsem žádost, ještě on mi s tím pomohl, s tím, jak mám tu žádost napsat. Napsala jsem žádost a dostala jsem se do Jednoty na dva roky jako na zkušební práci. Jestli mi to půjde, jestli to budu umět, jestli to zvládnu, tak tam zůstanu. Potom si mě zavolal tehdejší tajemník svazu (Československý svaz) Vlado Daněk, fotoreportér Jednotin, si mě po dvou letech zavolal a řekl: ‚My jsme tebe hodili do řeky a ty jsi vyplavala.‘ Já jsem vykulila oči a říkala jsem si, co to znamená? Potom jsem si to rozmyslela, aha, takže já jsem vyplavala, to znamená, že jsem tu práci dostala. A potom jsem tu práci dělala čtyřicet dva roky.“

„Ve škole všichni mluvili česky. Dokud jsem já chodila do základní školy od první do čtvrté třídy, tam se neslyšelo chorvatské slovo. Já si pamatuju, že moje babička z matčiny strany neuměla chorvatsky absolutně nic, rozuměla, ale nemluvila. Když třeba přišli do města, tak to bylo takové trochu česky, trochu chorvatsky. Málo chorvatsky. Moje děti se třeba učily chorvatsky na ulici, my jsme doma, manžel a já, na ně nemluvili jinak než česky. U nás doma, u rodičů, se taky jinak nemluvilo než česky. My se sestrou jsme třeba mohly jít do školy na Dioš (sousední vesnice), tam byla chorvatská škola, to byly asi jenom dva kilometry do té školy. Ale otec řekl: ‚Ne, vy půjdete do školy do Končenic, vy půjdete do české školy. Nepůjdete do chorvatské školy, vy jste Češi, půjdete do školy české.‘ Takže jsme chodily pět kilometrů tam a pět kilometrů zpátky, ale nešly jsme na Dioš. Ale já jsem to nepociťovala jako nějakou zátěž, to, že já jdu pět kilometrů do Končenic pěšky do školy, protože jinak to nešlo. Později jsme jezdily na kole, sestra a já. Ale nevěděla jsem, proč bych já šla na Dioš, když nejsem Chorvatka, když jsem Češka.“