„Až tady jsem poznal tu hloubku a serióznost, kterou filozofie může mít. Věnoval jsem se tomu opravdu s hodně velkým zápalem, tím pádem to byla náročná léta, protože matfyz sám o sobě je dost náročný také, takže já jsem musel po odpoledních, po večerech a různě studovat přednášky, ze kterých bylo potřeba skládat zkoušky, ale prostě nějak se to zvládlo. Protože jsem středověkou filozofii také chtěl číst v originále, tak jsem se sám začal učit latinsky, abych texty mohl číst. Bylo toho hodně najednou, ale byl to prostě kus života, na který se nezapomíná. No a nezapomíná se na něj také proto, že tam byl aspekt toho neustálého přítomného nebezpečí. My jsme mívali přednášky na různých místech a zavedla se taková jednoduchá pravidla, která ale bylo třeba striktně dodržovat. Když jsme třeba měli v nějakém… vzpomínám si, že jednou jsme mívali přednášky o duchovním životě v nějakém činžovním domě v rámci takového sídliště, protože svůj byt k tomu propůjčovala jedna mladá rodina. Ale sešlo se tam třeba dvacet lidí, takže bylo dané, všichni věděli, když jsem přišel na dohled k tomu domu, tak jsem se zastavil hodně daleko, pozoroval jsem, a teprve když jsem viděl, že nikdo jiný nejde, tak jsem tam vstoupil tak, aby lidé z okolí, o kterých člověk nikdy nevěděl, co jsou zač, aby nikdo neviděl tam vcházet víc lidí najednou, aby to nebylo nápadné, že se tam něco děje. Taková jednoduchá pravidla, která bylo potřeba dodržovat.“
„Můj nejlepší kamarád mi řekl, abychom spolu jeli na tábor. A to byl nějaký… jestli od… Jeho tatínek byl lékař nebo nějaký profesní tábor... Prostě nebylo to nic spojeno s žádnou mládežnickou organizací, byly tam děti z různých rodin, které jsem neznal. Ale důležité bylo, že tábor se konal někde na jihu Moravy, blízko hranic, možná tam někde na Znojemsku. A já vidím zase, vidím jako dnes, když se probouzím jednadvacátého srpna v táboře, my jsme měli takové chatičky malé, vykukuju oknem ven a najednou vidím, jak vedoucí všichni… Nic se neděje, žádný budíček, žádný nástup a připadá mi, že už je hodně světla, že by něco mělo být. A vedoucí tam pobíhají, u ucha mají tranzistorová rádia a v očích slzy. A jeden na druhého něco povídají a prostě pro toho kluka třináctiletého najednou, co se to děje...“
Oldřich Selucký se narodil 31. prosince 1955 v Kyjově Jaroslavu a Ludmile Seluckým. Dědeček z matčiny strany byl před rokem 1948 schopný zemědělec, který měl několik zaměstnanců. Konflikt při zabavování jeho majetku ho přiměl k útěku, který nakonec skončil vězením. Takový původ zavřel Oldřichovi Seluckému možnost studovat jakýkoliv umělecký obor, což bylo jeho velkým přáním. Umění a víra se mu staly již v dětství bezpečným světem, kde hledal vnitřní naplnění. Získat formální vzdělání v normalizačním Československu se mu ale podařilo pouze na matematicko-fyzikální fakultě, kde o studium matematiky nebyl příliš velký zájem. Zároveň se v té době začal do hloubky věnovat středověké filozofii a teologii, což mu umožnilo setkání s podzemní katolickou církví. Nakonec ho touha žít pravdivý, naplněný život dovedla až k emigraci. Sametová revoluce pak znamenala návrat do vlasti a možnost svobodně tvořit ve svobodné zemi. Brzy se naplno začal věnovat umění a literatuře jako autor i ilustrátor řady knih a scénářů s křesťanskou tematikou především pro děti a mládež. Americký překlad knihy „Pavel, dobrodruh víry“ získal první cenu za nejlepší katolickou knihu pro děti za rok 2009. Oldřich Selucký také získal dvakrát ocenění od České biskupské konference za literární a filmovou práci s duchovním obsahem. V době natáčení (2024) žil a tvořil v Praze.
