Markéta Šestáková

* 1952

  • „Mám hodně zážitků. To byla taková malá cikánská osada. Kolem malé baráčky, silnice, nahoře samé lesy a stráň, kde se pásly krávy. Kolikrát jsme jako holky šly na stráň, když byly třeba Dušičky, udělaly jsme si oheň, povídaly si strašidelné povídky a pak jsme ječely jako kozy. Jako holky jsme se v noci chodily koupat do potoka. V chýších nebyla voda, uprostřed byla pumpa a pitnou vodu sis donesla domů v konvici. Koupat se nebylo kde, tak jsme večer chodily k jarku. Tam jsme se svlékly, aby nás kluci neviděli, ale oni nás vždycky vyhmátli. Ječely jsme jak rusalky. Takhle jsem to tam prožívala. Naučila jsem se tam hodně slovensky a romsky a hodně romských písniček. Kluci nám hráli na kytary.“

  • „Hodně ráda jsem chodila mezi staré Romy. Vždycky jsem říkala: ,Strejdo, řekni mi nějakou pověst.´ Cikánsky jsem mu to říkala. Tak mi třeba vyprávěl, jak sloužili u Židů, jak je naháněli Němci, jak se schovávali v lesích, jak je Rusáci znásilňovali. Pak mi třeba řekli, co si vymýšleli za fantazie mezi cikánama. Já jsem strašně ráda chodila mezi tyhle starší lidi. Udělala jsem si čaj, podepřela ruku pod bradu a poslouchala hodiny. Byli rádi, že je někdo poslouchá.“

  • „Psala jsem taky hodně do Romano lav, romského slova [časopis]. Zážitky i cestu k nevlastní matce. Psala jsem i o tom, co jsem prožila s bývalým manželem. Paní řekla, že se jí to líbí, tak to vyšlo v knížce. Jmenuje se Všude samá krása. Třeba večer, když ležím, tak abych usnula, nemyslím na to, co bylo v ten den nebo co bude zítra. Vidím, když jsme byli třeba na procházce, přírodu. Někdy za jeden večer opravdu napíšu jednu pohádku. Napsala jsem jich asi dvacet. Paní Jandáková z Kheru si to vzala minulý rok. Všechno si ofotila. K pohádkám jsem nakreslila i postavy. Řekla, že to vydají jako knížku. Jsou to čistě romské pohádky. Nevím, kde to ve mně je.“

  • „Já dělám jenom pozitivní věci. Chci, aby tam byl klid. Vyšívám to s dobrou energií. Nechci, aby tam bylo něco negativního. Chci, aby ten obrázek lidi potěšil, aby z toho měli dobrý pocit. Měla jsem smutný život, tak chci, aby alespoň v obrazech byla veselost, láska, soudružnost rodiny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 22.05.2023

    (audio)
    délka: 01:31:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 29.05.2023

    (audio)
    délka: 35:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do výšivek dávám svobodu

Portrét Markéty Šestákové, kterou vyfotil soused fotograf v ulici 28. října v Českých Budějovicích, 1981
Portrét Markéty Šestákové, kterou vyfotil soused fotograf v ulici 28. října v Českých Budějovicích, 1981
zdroj: archiv pamětnice

Markéta Šestáková, rozená Kaiserová, se narodila 17. ledna 1952 v Českých Budějovicích romské matce a českému otci. O matce Markéta Šestáková neví nic, zemřela několik měsíců po porodu. Otec se o ni nezajímal. Ve velmi raném věku se dostala do kojeneckého ústavu a poté do svých čtrnácti let pobývala v různých dětských domovech. Vzpomínky na dětské domovy patří k tomu nejšťastnějšímu v jejím životě. Našla zde bezpečí, blízkost a komunitu, do které patřila. Markéta Šestáková byla od mala velmi nadaná. V patnácti letech chtěla jít do učení, uvažovala o navrhování obuvi ve Zlíně. V této době si ji z dětského domova k sobě vzali Kaiserovi, otcovi příbuzní. Markéta Šestáková pro ně však představovala pouze někoho, kdo bude pro rodinu vydělávat. Domluvili jí práci v českobudějovickém podniku Koh-i-noor, kam v patnácti letech musela nastoupit. Práci tam nenáviděla. V šestnácti letech utekla na Slovensko, kde v romské osadě v Humenném žila druhá žena jejího otce. V Humenném strávila jeden celý rok. Podává cenné svědectví o životě v romské komunitě v závěru šedesátých let. Tento pobyt se jí zároveň stal velkou inspirací v pozdější umělecké tvorbě. Po návratu do Českých Budějovic se seznámila se svým mužem, se kterým měla později pět dětí. V devadesátých letech se setkala s rasisticky motivovaným chováním vůči své rodině. V roce 1992 reagovala na výzvu v romském časopise Amaro lav a vytvořila pro ně první kresby. Od tohoto roku se volné tvorbě věnuje naplno, kreslí, vyšívá, píše povídky a pohádky, které publikuje nakladatelství Kher. Většina jejích prací se zabývá romskou tematikou. Spolupracuje s Muzeem romské kultury v Brně. V roce 2023 žila v Českých Budějovicích.