„To jsme měli až... církevní vyučování bylo až po normálním vyučování... to byla vždycky poslední hodina. My tedy přišli, protože žádný vlak zrovna nejel, říkali jsme si, že půjdeme pěšky. Bylo umrzlo, strašná zima. My [jsme se rozhodli], že půjdeme po státní silnici domů pěšky. Byly jsme čtyři holky a počítala jsem to, nevím přesně, ale buďto pět, neb šest kluků. Tak jsme mašírovali, zmrzlí jsme byli. Maminka mi dala ráno takovou šálu, tenkrát se nosily, ženský tomu nějak říkaly – já jsem si nemohla vzpomenout – na hlavu prostě, tak se zahalily, nějak tomu říkaly, ani teď si nemůžu vzpomenout, z takové nějaké kousavé vlny. Tak jsme [šli] po tom zamrzlém sněhu, skřípalo nám to úplně pod nohama. Ještě byla vánice, začal padat nový sníh. A teď jelo německé vojenské auto. Najednou před námi zastavilo, vylezl chlap a lámanou češtinou [řekl], ať si nasedneme na otevřené auto. To nebylo ani zakryté nějakou stříškou nebo něčím. Já byla odmalička vedená si s nimi nic nezačínat, raději se s nimi vůbec nebavit, ale dva kluci a tři holky si s nimi tedy sedli. Pomohli jim tam vylézt, protože my jsme byli všichni zmrzlí, a [říkali]: ‚Vy taky pojďte!‘ Nešli jsme, ten zbytek jsme mašírovali a dobře jsme udělali, protože ti darebáci to pustili na plný provoz a z těch aut je vyhodili... z toho jedoucího auta je vyhodili.“
„To vždycky můj starší bratranec sedl na kolo a [přijel]: ‚Máte si přijít pro prase, protože jde kontrola!‘ Maminka byla sama, tatínek byl zaměstnaný v Olomouci – a teď, jak to uděláme. Přišla na dobrý nápad – no, zdál se nám dobrý, ale pak se nám to vymstilo. Vzala hluboký kočárek, naházela tam peřinky a jeli jsme tzv. humny. Víte, co jsou to humna?“ – „Ano.“ – „Ne po vesnici, ale humny jsme jeli ke strýčkovi. Ten maminku ještě pochválil, smál se, říkal: ‚Ty máš tedy dobrý nápad.‘ To ještě bylo malé prasátko, strčili ho do jakéhosi bílého hadru a my ho vezli. Prasátku se to napřed líbilo a jenom se trošku otáčelo, ale jak jsme s ním jeli, zdivočelo, převrátilo kočárek a uteklo nám do Velkoněmecké říše...“
„Jeli v průvodu na koních, měli část, která se věnovala i těm koním. Studoval v Hranicích na nějaké vojenské škole. Tak také jeli v průvodu, najednou se průvod zastavil, přišlo tam několik lidí, kteří se dostali mezi ty na koních, a najednou jsem jen z dálky viděla – to bylo ještě vzdálený, pak jsem se dovolila, jestli se tam můžu jít podívat – průvod se zastavil a právě zatýkali přímo v průvodu. Chlapci museli z koní dolů. Odvedli si je, já jsem za bratrancem ještě šla a chtěla se s ním rozloučit, aby věděl, že to vidím, a byla jsem dosti surově odstrčena, vůbec jsem mu nemohla podat ani ruku. Jen jsem na něj zavolala, aby věděl, že vidím, co se s nimi děje. Asi dvanáct chlapců odvedli a už se nesměli vrátit na hranickou školu.“
Drahomíra Ševčíková, rozená Bartošová, se narodila 1. prosince 1931 ve Štarnově jako starší ze dvou dětí rodičů Josefa a Vlasty Bartošových. Rodiče, vlastenci a sokolové, vedli ke cvičení odmala i své děti. Drahomíra jako čtyřletá vítala v sokolském kroji v Olomouci prezidenta Masaryka. Otec byl zaměstnancem nemocenské pojišťovny v Olomouci, matka byla v domácnosti. Drahomíra byla svědkem lokálních válečných událostí i osvobození Štarnova, po německém záboru pohraničí v roce 1938 žili Bartošovi těsně u hranice s říší. V letech 1946 až 1948 vystudovala dvouletou obchodní školu v Olomouci (Pöttingeum). Roku 1948 se zúčastnila všesokolského sletu v Praze. Od roku 1948 pracovala dva roky jako zapisovatelka, poté většinu života jako matrikářka městského úřadu ve Šternberku. Roku 1956 se provdala za Josefa Ševčíka, pracovníka podniku Státní silnice. V roce 1960 se jim narodila dcera Eva. V sedmdesátých letech umožnila Drahomíra Ševčíková opakovaně skupině šternberských disidentů přístup k cyklostylu v prostorách městského úřadu a napomáhala tak šíření samizdatu, za což v té době hrozilo vězení. Stála u založení Sboru pro občanské záležitosti. Roku 2007 byla oceněna za celoživotní přínos občanům města Cenou města Šternberka. V roce 2024, v době natáčení, žila ve Šternberku.
