Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Judith Shaked (* 1924  †︎ 2022)

• narozena 12. prosince 1924 v Rajhradě u Brna

• židovská rodina, starší bratr Otto

• 1937-1938 studium na židovském gymnáziu v Brně

• podzim 1938 se přestěhovala k tetě a strýci do Prahy

• členka sionistického hnutí Makabi a Makabi ha-cair

• jaro 1939 vybrána hnutím Alija mládeže k cestě do Dánska

• říjen 1939– březen 1941 žila v pěstounské rodině na dánském venkově

• v březnu 1941 třítýdenní cesta do Palestiny přes Švédsko, Finsko, SSSR, Turecko, Sýrie, Libanon

• 19941-1943 žila ve vesnici mladých Ben Šemen, škola a studium

• 1943-1945 studium na učitelkém ústavu

• 1945 jedna ze zakladatelek kibucu Gezer u města Ramla

• rodiče, bratr a většina příbuzných zahynuli během holocaustu

• 10. červen 1948 zažila přepadení a dobytí kibucu během války o nezávislost, v bojích zemřel její první manžel

• leden 1949 narození dcery, zemřela v dětském věku

• 1952 podruhé provdána za Šlomo Shakeda

• většinu života pracovala jako učitelka hebrejštiny na školách v Ramle

• od roku 2001 žila v Haifě

• zemřela 6. října 2022

Učitelka hebrejštiny na penzi žijící v Haifě Judith Shaked se narodila jako Zdenka Stiastná v roce 1924 v Československu v Rajhradě u Brna. Jméno Judith si vybrala po svém příjezdu do Palestiny v roce 1941. Co všechno tomu předcházelo?

Jediní ve městě

V Rajhradě, kromě nejbližších příbuzných, žili Stiasní jako jediná židovská rodina. Byli věřící, ale rozhodně ne ortodoxní. „Jezdili jsme jednou týdně k rabínovi do Brna, na náboženství. V Rajhradě obec nebyla. Bar micva měl bratr také v Brně,“ vysvětluje pamětnice. Její otec Jakub, který obchodoval s dobytkem, pocházel z nábožensky založené rodiny, maminka Irma udržovala sice košer kuchyni, ale nebyli úplně důslední. Rodiče obě své děti, staršího Ottu i Zdenku – Judith vychovávali v hrdosti k židovskému náboženství a historii, sami však sionisté nebyli a výborně vycházeli se svými křesťanskými sousedy.

Sionistkou se pamětnice stala postupně. V Brně sice začala chodit do tamního židovského gymnázia, ale důležitější bylo rozhodnutí rodičů poslat dceru ke strýci a tetě, kteří žili v Praze. Judith Shaked vypráví: „Krátce před Mnichovem navrhl strýc Jiří, matčin bratr, mým rodičům, aby mě poslali k nim do Prahy. Tatínek tenkrát měl zdravotní potíže, tak mu chtěl ulehčit. Strýc i jeho žena byli sionisti. Teta mě hned první týden zapsala do kroužku Makabi ha-cair  i do sportovního klubu Makabi. Tam jsem začala nasávat sionistickou atmosféru.“

Studovala na gymnáziu v Bubenči, kde se dostala do styku s hnutím Alija mládeže (Alijat noar), které organizovalo odjezdy mladých sionistů do Palestiny. Rozhodnutí o odjezdu do Prahy ovlivnilo celý její život víc, než sama v té době tušila. Judit Shaked přiznává: „Alija mládeže byl přelom mého života. Tím celý můj život dostal nový směr.“

Na dánském venkově

Za půl roku po Zdenině příchodu do Prahy obsadili Němci Československo. Dodnes si 15. březen 1939 pamatuje: „Byli jsme ve škole a v poledne cestou domů ze školy vidíme německá pancéřovaná auta a německé vlajky. Přišli jsme s bratrancem domů, teta a strýc byli ještě v práci. Doma byla služebná, se kterou jsme byli zadobře. Povídá nám: ‚Děti, jděte dolů, kupte si u pana Růžičky čerstvé žemle, já udělám čokoládu. Dáme si žemle s máslem a čokoládu, bůh ví, jak dlouho to ještě budete mít.‘“

Krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava si Zdenka Stiastná zažádala o cestovní pas, protože Alija mládeže organizovala odjezd skupinky mládežníků do Dánska, kde měli příhodnější podmínky k přípravě na osidlování Palestiny. Dostala pas Velkoněmecké říše s velkým J na první stránce, které upozorňovalo na její židovský původ, a mohla tedy vycestovat. Odjížděla v říjnu 1939 se skupinou asi třiceti mladých lidí, celkem s Alija mládeže vycestovaly tři skupiny. V Dánsku byli rozmístěni do pěstounských rodin a většinou pracovali v zemědělství. Zdenka Stiastná žila na venkově v rodině starších dánských manželů, jejichž vlastní děti byly již dospělé a měly své rodiny.

Partnerem Alija mládeže v Dánsku byla organizace Liga za mír a svobodu, která obstarávala potřebná povolení u dánských úřadů. Celkově bylo v Dánsku několik stovek židovských dětí z Československa, Rakouska a Německa, ale z nich jen některým se skutečně podařilo dostat do Palestiny ještě během války. Problémem byl jednak postoj britských úřadů k imigraci, ale zejména zhoršující se politická situace v Evropě.

Proč vybrali právě nás, nevím

Jedna z možných cest do Palestiny byla do léta roku 1941 přes tehdy neutrální státy - Švédsko, Finsko a Sovětský svaz. Judith Shaked popisuje: „Nevím, kolik nás bylo v našem centru, dvacet, třicet. Čechů tam bylo docela hodně. Ale vyjeli jsme jenom tři, dvě dívky a chlapec. Jak vybrali právě nás, dodnes netušíme. Doufali, že za dva měsíce, tedy v létě, odjede další skupina. Ale v červnu Němci napadli Rusko, přes které jsme jeli, takže i tato cesta byla pak zablokovaná.“

Šestnáctiletou Zdenku vybrali do druhé skupiny, která vyjela z Dánska na začátku března 1941. I po pětasedmdesáti letech Judith Shaked, tehdy Zdenka, s pohnutím vzpomíná na tuto pro ni v mnoha ohledech přelomovou cestu. V ruce drží německy psaný deník svého pozdějšího manžela pocházejícího z Rakouska, který patřil do stejné skupiny dětí. Deník má na své titulní straně mapku Evropy, a tak může Judith - Zdenka ukazovat: „Jeli jsme přes Finsko, až k polárnímu kruhu, potom přes Rusko – Leningrad, Oděsa. Přes Černé moře až do Istanbulu, přes asijský Istanbul, Turecko, Sýrie a Erec Jisrael, tehdy ještě Palestina. Druhého až jednadvacátého března 1941. Přijeli jsme do Palestiny na první jarní den a já celá léta tvrdím, že to bylo symbolické.“

Manželova smrt

V Izraeli pro ni začal nový život, ale nebyl vůbec jednoduchý. Patřila k prvním chaverim, pionýrům, kteří v říjnu 1945 zakládali kibuc Gezer nedaleko města Ramla poblíž cesty mezi Tel Avivem a Jeruzalémem. Kibuc byl však v oblasti osídlené palestinskými Araby, a jako takový byl jedním z prvních cílů arabských útoků v roce 1948 za války o nezávislost. V červnu 1948 byl kibuc Gezer přepaden, v bojích zemřelo 19 obránců a 9 vojáků, kteří zde právě byli. Během obsazení kibucu byl zabit i její první manžel Icik, všichni zbývající obyvatelé kibucu byli zajati. I Judith strávila v zajetí asi třicet hodin, ženy a děti byly však propuštěny přednostně. Půl roku po manželově smrti se jí narodila dcera, která však jako několikaměsíční zemřela na zánět mozkových blan. Po několika letech se Judith znovu provdala, znovu za „spolukibucníka“ a znovu původem z Rakouska. Se Šlomo Shakedem jí tentokrát bylo dopřáno žít téměř šedesát let. Manželé vychovali dvě děti, paní Judith ovdověla před několika lety.

Hebrejsky se začala učit už v Československu a po příjezdu do Palestiny hebrejštinu brzy ovládla tak, že mohla studovat na učitelském ústavu a po celý život pracovala jako učitelka hebrejštiny nejmenších dětí na prvním stupni základní školy. S manželem v roce 1961 odešli z kibucu a přestěhovali se do města Ramla, dokonce vyučovala i na škole pro budoucí učitele. V posledních letech se Judith z Ramly přestěhovala na sever Izraele do Haify, aby mohla být blíže svým dětem.

Dvě vlasti

Po roce 1990 spolu se svým mužem jela mnohokrát do České republiky, několikrát byla i v rodném Rajhradě. Její vztak k rodnému městu ilustruje i tato vzpomínka: „Slýchám od svých známých, že když přijedou do svého rodného města, tak tam nic nemají a cítí se tam cizí. Já se v Rajhradě cítím doma. Pan Dobrovolný, u kterého jsme byli v roce 1990, o rok později, když začala válka v Zálivu a Izrael byl bombardován, nám najednou poslal dopis: ‚Vždyť víte, že tady pro vás mám u nás místo, přijeďte.‘ To je také jeden z mála dopisů, které mám schované.“

V devadesátých letech pamětnice spolupracovala s Památníkem Terezín na překladu popisků exponátů do hebrejštiny. Při této práci narazila na objekt, který jí pomohl osvětlit válečný osud jejího bratra Otty Stiastného, který přežil evakuaci Osvětimi, ale zahynul při náletu na vlakový transport vězňů. Jednalo se o malý obrázek z dřeva a kovu, který Otto vyrobil v Terezíně pro svoji milou Věru Auerovou, dnes provdanou Čeňkovou. Věra Čeňková pak obrázek věnovala muzeu v Terezíně a přes něj se později obě dámy setkaly v Praze a dodnes jsou v kontaktu. Příběh Věry Čeňkové je též zaznamenán na Paměti národa.

Judith Shaked říká, že kdesi četla, že emigrant nakonec nemá žádnou vlast. Sama s tím nesouhlasí, říká, že má vlastně vlasti dvě: „U mě to tak není. Moje vlast je Izrael. Mám vřelé pocity i k naší České republice.“ O svém vztahu k sionismu mluví otevřeně: „Moc velká sionistka jsem nebyla, když jsem přijela do Izraele. Teprve během dvou let v Ben Šemen jsem se stala sionistkou. Dalším životem tady jsem přesvědčená, že v Izraeli je naše místo a musíme se snažit udržet všemi silami slušný a počestný stát, kde by se všichni měli dobře.“