Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Judith Shaked (* 1924  †︎ 2022)

• narozena 12. prosince 1924 v Rajhradě u Brna

• židovská rodina, starší bratr Otto

• 1937-1938 studium na židovském gymnáziu v Brně

• podzim 1938 se přestěhovala k tetě a strýci do Prahy

• členka sionistického hnutí Makabi a Makabi ha-cair

• jaro 1939 vybrána hnutím Alija mládeže k cestě do Dánska

• říjen 1939– březen 1941 žila v pěstounské rodině na dánském venkově

• v březnu 1941 třítýdenní cesta do Palestiny přes Švédsko, Finsko, SSSR, Turecko, Sýrie, Libanon

• 19941-1943 žila ve vesnici mladých Ben Šemen, škola a studium

• 1943-1945 studium na učitelkém ústavu

• 1945 jedna ze zakladatelek kibucu Gezer u města Ramla

• rodiče, bratr a většina příbuzných zahynuli během holocaustu

• 10. červen 1948 zažila přepadení a dobytí kibucu během války o nezávislost, v bojích zemřel její první manžel

• leden 1949 narození dcery, zemřela v dětském věku

• 1952 podruhé provdána za Šlomo Shakeda

• většinu života pracovala jako učitelka hebrejštiny na školách v Ramle

• od roku 2001 žila v Haifě

• zemřela 6. října 2022

Učitelka hebrejštiny na penzi žijící v Haifě Judith Shaked se narodila jako Zdenka Stiastná roku 1924 v Rajhradě u Brna. Jméno Judith si vybrala po svém příjezdu do Palestiny v roce 1941. Co všechno tomu předcházelo?

Jediní ve městě

V Rajhradě, kromě nejbližších příbuzných, žili Stiasní jako jediná židovská rodina. Byli věřící, ale rozhodně ne ortodoxní. „Jezdili jsme jednou týdně k rabínovi do Brna na náboženství, v Rajhradě obec nebyla. Bar micva měl bratr také v Brně,“ vysvětluje pamětnice. Její otec Jakub, který obchodoval s dobytkem, pocházel z nábožensky založené rodiny, maminka Irma udržovala sice košer kuchyni, ale nebyli úplně důslední. Rodiče obě své děti, staršího Ottu i Zdenku – Judith vychovávali v hrdosti k židovskému náboženství a historii, sami však sionisté nebyli a výborně vycházeli se svými křesťanskými sousedy.

Sionistkou se pamětnice stala postupně. V Brně sice začala chodit do tamního židovského gymnázia, ale důležitější bylo rozhodnutí rodičů poslat dceru ke strýci a tetě, kteří žili v Praze. Judith Shaked vypráví: „Krátce před Mnichovem navrhl strýc Jiří, matčin bratr, mým rodičům, aby mě poslali k nim do Prahy. Tatínek měl tenkrát zdravotní potíže, tak mu chtěl ulehčit. Strýc i jeho žena byli sionisti. Teta mě hned první týden zapsala do Makabi ha-cair  i do Makabi. Tam jsem začala nasávat sionistickou atmosféru.“

Mezi sionisty

Sionistických skupin mládeže, které se zaměřovaly na přípravu mladých na emigraci – alija – do Palestiny, bylo několik, Zdenka navštěvovala výše zmíněné Makabi a Makabi ha-cair. Takto popisuje jejich schůzky: „V Makabi se jednou týdně cvičilo. Nepatřila jsem mezi velké cvičenky, ale ono se toho tolik nežádalo. V Makabi ha-cair byla jednou týdně pegiša (schůzka). Částečně to byla zábava, zpívání, někdy tancování, a částečně probíhaly i přednášky nebo diskuse a učení. Taky s námi mluvili hebrejsky, abychom se trochu naučili. O nedělích obyčejně bývaly krátké výlety na půl dne. Jeli jsme někam elektrikou na konec Prahy a tam pak šli do lesa.“

Za půl roku po Zdenině příchodu do Prahy obsadili Němci Československo. Dodnes si 15. březen 1939 pamatuje: „V poledne cestou domů ze školy vidíme německá pancéřovaná auta a německé vlajky. Přišli jsme s bratrancem domů, teta a strýc byli ještě v práci. Doma byla služebná, se kterou jsme byli zadobře. Povídá nám: ‚Děti, jděte dolů, kupte si u pana Růžičky čerstvé žemle, já udělám čokoládu. Dáme si žemle s máslem a čokoládu, bůh ví, jak dlouho to ještě budete mít.‘“

Během studia na gymnáziu v Bubenči se dostala do styku s hnutím Alija mládeže (Alijat noar), které organizovalo odjezdy mladých sionistů do Palestiny. Rozhodnutí o odjezdu do Prahy ovlivnilo celý její život víc, než sama v té době tušila. Po obsazení Československa snahy vyslat mladé sionisty mimo Protektorát zesílily. Výjezd organizovala a podporovala i Židovská agentura (Sochnut jehudit), ale Judith připomíná, že její rodiče jistě museli za cestu částečně zaplatit. Když jela na podzim 1939 do Rajhradu za rodiči, netušila, že je i bratra Ottu vidí naposledy.

Na dánském venkově

Odjížděla v říjnu 1939 se skupinou asi třiceti mladých lidí. Celkem s Alija mládeže z Československa vycestovaly tři skupiny, Zdenka byla ve druhé z nich. V Dánsku byli rozmístěni do pěstounských rodin a většinou pracovali v zemědělství. Zdenka Stiastná žila krátce u rodiny se dvěma syny, ale později byla umístěna na farmě starších dánských manželů, jejichž vlastní děti byly již dospělé a měly své rodiny. To, že byli manželé srdeční a milí, kompenzovalo těžké životní podmínky na statku. Zdenka pomáhala v domácnosti, vařila, prala a také pomáhala v zemědělství.

Partnerem Alija mládeže v Dánsku byla organizace Liga za mír a svobodu, která obstarávala potřebná povolení u dánských úřadů. Celkově bylo v Dánsku několik stovek židovských dětí z Československa, Rakouska a Německa, ale z nich jen některým se skutečně podařilo dostat do Palestiny ještě během války. Problémem byl jednak postoj britských úřadů k imigraci, ale zejména zhoršující se politická situace v Evropě.

Proč vybrali právě nás?

Jedna z možných cest do Palestiny vedla do léta roku 1941 přes tehdy neutrální státy - Švédsko, Finsko a Sovětský svaz. Judith Shaked popisuje: „Nevím, kolik nás bylo v našem centru, dvacet, třicet. Čechů tam bylo docela hodně. Ale vyjeli jsme jenom tři, dvě dívky a chlapec. Jak vybrali právě nás, dodnes netušíme. Doufali, že za dva měsíce, tedy v létě, odjede další skupina. Ale v červnu Němci napadli Rusko, přes které jsme jeli, takže i tato cesta byla pak zablokovaná.“

Šestnáctiletou Zdenku vybrali do druhé skupiny, která odcestovala z Dánska na začátku března 1941. Po třítýdenní cestě vlakem, lodí a opět vlakem a autobusem přes Švédsko, Finsko, Rusko, Turecko, Sýrii a Libanon se konečně dostala do Palestiny. Vzpomíná: „Přijeli jsme z Libanonu do Roš Ha-nikra, odkud jsme pokračovali do Haify. Bylo 21. března 1941, první jarní den, což vnímám dodnes i po letech jako symbolické.“  

Nejkrásnější léta mého života

V Izraeli pro Zdenku začal nový život, ale nebyl vůbec jednoduchý. První dva roky strávila ve vesnici mládeže Ben Šemen, kde se noví kolonisté připravovali na samostatný život – učili se hebrejsky a zároveň si vybírali na místní zemědělské škole specializaci. Judith, jak si Zdenka po příchodu do země začala říkat, se půl dne učila hebrejsky a půl dne věnovala studiu zemědělských prací. Krátce se také školila v kibucu a absolvovala učitelský kurs. V létě 1945 se z dopisu od matčina bratra Karla Steina dověděla o tom, že rodiče, bratr Otto a velká část příbuzenstva zahynula za války.

Judith patřila k prvním chaverim, kteří v roce 1945 zakládali kibuc Gezer nedaleko města Ramla poblíž cesty mezi Tel Avivem a Jeruzalémem. Takto popisuje začátky života v kibucu: „Měli jsme asi deset stanů a jednu boudu, okolo nichž jsme začali stavět plot. V blízkosti kibucu leželo pět arabských vesnic. Tehdy jsme měli hlavně s jednou z těch vesnic dobré vztahy - oni chodili večer k nám, hráli na jejich hudební nástroje, naši hráli na mandolíny a zpívali jsme arabské i hebrejské písničky. Ale stejně to bylo nebezpečné soužití. Přitom to byla jedna z nejkrásnějších dob mého života.“

Válka za nezávislost

Kibuc Gezer v oblasti osídlené palestinskými Araby se po vyhlášení Státu Izrael v květnu 1948 stal jedním z cílů arabských útoků. Dřívější přátelství šlo stranou a 10. června 1948 byl kibuc Gezer přepaden vojáky jordánské armády. V bojích, které trvaly čtyři hodiny, zemřelo devatenáct obránců z řad chaverim a devět vojáků, kteří v kibucu momentálně byli. Během obsazení kibucu byl zabit i Juditin první manžel Icik, všichni zbývající obyvatelé kibucu byli zajati. Děti a jejich maminky předtím rada kibucu evakuovala do jiného místa.

Také Judith strávila v zajetí asi třicet hodin, spolu s dalšími ženami z kibucu je odvezli do Ramly a poté do Lodu. Judith Shaked s pohnutím líčí další události: „Byla jsem v té době těhotná, tak mě spolu s jednou ženou, která utrpěla zranění, odvezli do Tel Avivu. Tam jsem strávila noc a ráno jela autobusem na místo, kam byly evakuovány děti z našeho kibucu a jejich maminky. Cestou jsem potkala Šloma z našeho kibucu. Ptala jsem se na Icika, co je s ním. On se podivil: ´Ty to nevíš?´Tak jsem pochopila, že Icik zemřel.“

Učitelkou hebrejštiny

V lednu 1949, půl roku po manželově smrti, se jí narodila dcera, která sice zmírnila žal ze ztráty manžela, ale brzy jako několikaměsíční zemřela během epidemie dětské obrny na zánět mozkových blan. „Tehdy jsem si uvědomila, že když jsem přežila tyto ztráty, vydržím už všechno v životě,“ přiznává Judith Shaked. Za několik let se znovu provdala, i její druhý manžel byl členem kibucu Gezer a také on pocházel z Rakouska. Se Šlomo Shakedem jí tentokrát bylo dopřáno žít téměř šedesát let a vychovali dvě děti.

Hebrejština, kterou se začal učit už v Československu, se pro Judith stala posláním. Brzy příjezdu do Palestiny jazyk ovládla tak, že mohla studovat na učitelském ústavu a po celý život pracovala jako učitelka hebrejštiny nejmenších dětí na prvním stupni základní školy. S manželem v roce 1961 odešli z kibucu a přestěhovali se do města Ramla, Judith vyučovala i na škole pro budoucí učitele. V roce 2001, krátce před tím, než ovdověla, se Judith z Ramly přestěhovala na sever Izraele do Haify, aby mohla být blíže svým dětem. Ačkoli odešla z Československa před více než tři čtvrtě stoletím, zachovala si dodnes nádhernou češtinu.