Oldřiška Šicová

„Jakmile nás v tom září zabrali, jak přišli Němci, tak první, co bylo, tak sebrali skoro celou kandidátní listinu, co byli kandidáti při posledních volbách v roce 1938 do obecního zastupitelstva v Souši... V té době teda už tatínek mohl být zavřenej. Byl tam (to už ne že bych si pamatovala, ale vím, že maminka říkala, že to trvalo) šest neděl a pak je pustili všechny. A že si vzali za záminku, že jim zapálili vlajky s hákovými kříži... Vzali si za záminku, že jim tihle lidé (to byli totiž členové za komunistickou stranu do toho zastupitelstva tenkrát v tom 38. roce) někde prostě zapálili vlajky a že jim to udělali oni. Pamatuju si jenom ten tatínkův návrat. My jsme si jako děti hrály na dvoře, tam byly veliký vrata a najednou mezi těmi vraty... tatínek můj. A já přes celý ten dvůr jsem letěla... Přines mi čokoládu.“

„Vono by si někdo řek, to je nadsázka, že jde o krk. Ale ono v tý době opravdu šlo o krk. U každý blbosti. Když to ten Němec vzal z týhletý stránky. A neříkám, že všichni Němci. Ne. Všichni nebyli stejný. Tatínek měl třeba kolegu v práci. Taky Němce a dycky říkal: ,Kdyby byl každej Němec, jako je tenhle, tak je dobře.‘ No a měl jich víc takovejchle. Dyť jsme tam bydleli, bože můj, všichni pohromadě.“