Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marian Siedlaczek (* 1955)

• narozen 18. srpna 1955 v Třinci

• otec Tadeusz Siedlaczek ve wehrmachtu (pak v zajateckém táboře v Bruselu)

• studium klinické psychologie na Jagellonské univerzitě v Krakově

• účastník opozičních aktivit studentů v Krakově

• kamarád studenta Stanisława Pyjase, podle všeho zavražděného v květnu 1977 příslušníky polské státní bezpečnosti

• svědek vzniku Nezávislého sdružení studenstva na Wawelu v Krakově

• účastník slavnostní mše Jana Pavla II. 8. června 1979 v Krakově

• u StB evidován jako nepřátelská osoba

• v současnosti žije v Českém Těšíně

Pět let studia na Jagellonské univerzitě v Krakově zásadně ovlivnilo život Mariana Siedlaczka. Nastoupil v roce 1974, a zatímco v Československu panoval tuhý normalizační režim, v polské společnosti probíhalo uvolnění. Mezi studenty vládlo odhodlání ke změnám a nezastavila ho ani smrt jedné z vůdčích osobností a přítele pamětníka Stanisława Pyjase. Zemřel po sérii výhrůžných dopisů v noci z 6. na 7. května 1977 a o život ho podle všeho připravili příslušníci polské státní bezpečnosti. Aktivity Mariana Siedlaczka na Jagellonské univerzitě nezůstaly bez odezvy. Podařilo se mu sice dostudovat klinickou psychologii, ale československá StB ho evidovala jako nepřátelskou osobu, což mu přinášelo potíže jak v profesním, tak civilním životě.

Otec musel do wehrmachtu

Marian Siedlaczek se narodil 18. srpna 1955 v Třinci. Oba jeho rodiče byli polské národnosti. Otec Tadeusz Siedlaczek musel za druhé světové války narukovat do wehrmachtu. Němci se totiž tehdy snažili kraj germanizovat od slovanských vlivů, a tak vznikla tzv. listina Němců, kde nové obyvatele Třetí říše zařazovali do různých kategorií. Ve třetí kategorii se nacházeli ti, kteří se přihlásili k Volksliste (Němci k navrácení nebo k převýchově). Pod různým nátlakem nutili Čechy a Poláky k podpisu. Dědeček pamětníka Karel Siedlaczek Volkliste podepsal, aby uchránil gestapem vězněného švagra. To ale netušil, že ho už za zapojení do odboje popravili. Tadeusz Siedlaczek pak musel do války. Zařadili ho do námořnictva a po výcviku poslali do Nizozemí, které krátce poté osvobodili Spojenci. Nějaký čas pak strávil v zajateckém táboře v Bruselu. Přes věznici Plzeň-Bory se v prosinci roku 1945 dostal domů. „Otec o tom nerad mluví. Až poslední dobou o tom začal pouštět zprávy. Říká, že nejhorší to bylo na Borech. Lidé na ně tehdy nahlíželi jako na zrádce, a když je vedli přes Plzeň, tak na ně plivali a vyhrožovali jim,“ vypráví Marian Siedlaczek, jehož otec se v roce 1951 oženil s Markétou Amentovou.

„Tři kámoši“

Pamětník se sice narodil v dělnické kolonii v Třinci, ale již v jeho jednom roce se rodina přestěhovala do blízké obce Vendryně, kde také prožil dětství. Po absolvování místní polské školy a gymnázia v polském vyučovacím jazyce v Českém Těšíně dostal od polského konzulátu stipendium na studium klinické psychologie na Jagellonské univerzitě v Krakově. Marian Siedlaczek sice nepatřil mezi fandy komunistického systému, ale vůbec si tehdy nedokázal představit, do jakého prostředí přichází a jak zásadní na něj bude mít vliv.

Polská lidová republika, to byl tehdy jiný svět. U nás panovala tuhá normalizace, ale polská společnost směřovala jinam. Po krvavém potlačení demonstrací ve městech na baltském pobřeží v roce 1970 nahradil dlouholetého stranického šéfa v Polsku Władysława Gomułku Edward Gierek. Ten se snažil nespokojenou společnost uklidnit růstem životní úrovně. I přes značné finanční půjčky ze Západu neměl úspěch, a tak v roce 1976 zvýšení cen vyvolalo stávky v Radomi a ve varšavské továrně na traktory Ursus. Vznikl Výbor na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotnikow, KOR) a intelektuálové a dělníci v něm začali konečně spolupracovat. Celá země se postupně aktivizovala, začaly vznikat opoziční skupiny a pravidelně vycházel samizdat.

Marian Siedlaczek bydlel na kolejích Żaczek, v centru studentské opozice v Krakově. Navštěvoval diskusní kluby, jež se zabývaly hlavně politickou situací v zemi. Razantně do života studentů zasáhl vznik KOR. Mnozí studenti se stali jeho členy, aktivně v něm působili a organizovali podpisové akce na podporu dělníků.

Jedni z nejvýraznějších opozičních studentů byli tři přátelé – Bronisław Wildstein, Leszek Maleszka a Stanisław Pyjas. Marian Siedlaczek je velmi dobře znal a právě Stanisław Pyjas ho s opozičním hnutím seznámil. „Pamatuji si ho jako strašně milého, přátelského a skromného člověka, který se rád bavil. Prostě to byla moje krevní skupina,“ popisuje svého přítele pamětník a dodává vzpomínky na ostatní kamarády této trojice. „Bronek, to byl divoch. Byl strašně hloubavý a ke všemu měl anarchistický přístup, ale byl také rázný. Maleszek byl tehdy zarostlý hipísák a největší divoch. Chodil třeba bez ponožek a smrkal do toaletního papíru a pak nám to házel pod postel. Ale byl velmi inteligentní a na počkání dokázal dát půlhodinovou analýzu jakékoli situace. Všichni měli plnovousy, delší vlasy a chodili lehce neupraveni.“

Jak vzpomíná Marian Siedlaczek, mezi studenty nasadila své agenty polská státní bezpečnost. Opoziční aktivisty pak často bez důvodu na osmačtyřicet hodin uvěznili. „Naše setkání a pochod hodně fotografovali. Polská bezpečnostní služba o nich věděla. I mezi studenty byli agenti. To vyplynulo na povrch až potom.“ Pamětník se tehdy zrovna oženil a měl dítě s rodačkou z Těšínska a také studentkou Jagellonské univerzity. Dával si proto pozor, aby se nedostal do problémů, nevyloučili ho ze studia a neohrozil tím existenčně rodinu. Tehdy se zpřísnily také kontroly na hranicích a Marian Siedlaczek raději přestal na Těšínsko převážet samizdat a u nás zakázanou literaturu. „Převážel jsem to v hlavě, a to mě zachránilo před vyhozením ze školy.“

Jednoho ze tří přátel – Stanisława Pyjase – našli po sérii výhrůžných dopisů 7. května 1977 mrtvého na schodech. Oficiální verze zněla, že smrt způsobil pád ze schodů v opilosti, ale podle všeho ho zavraždili příslušníci polské StB. „Možná to chtěli udělat, ale špatně to zamaskovali. Možná ho chtěli jen postrašit a vymklo se jim to z ruky. Těžko říct, ale každopádně se pak asi začali trochu bát a nitky šly dost vysoko nahoru. Potom začala taková série divných sebevražd a ty se stávaly i mezi estébáky,“ říká Marian Siedlaczek, co si myslí o smrti svého kamaráda. Vraždu Stanisława Pyjase nikdy nikdo nevyšetřil a nikdo za ni nestanul před soudem. Stopy byly zahlazeny, dokumenty spáleny, svědci mlčeli nebo zemřeli. Záhadně zemřel také Stanisław Pietraszko, který viděl Stanisława Pyjase naposledy a sestavil popis člověka, jehož s ním spatřil v noci před vraždou. Utonul, ačkoliv se bál vody a neuměl plavat.

Studenti vraždu vnímali velmi intenzivně. „Byl to samozřejmě šok, ale necouvli jsme. Spíše jsme se více začali organizovat,“ dodává Marian Siedlaczek. Opoziční studenti pak svolali protestní pochod, který z místa smrti Stanisława Pyjase zamířil na nízký vrch v Krakově Wawel – posvátné místo polského národa, na němž se nachází Královský hrad a katedrála sv. Stanislava a Václava. „Nesli jsme černé vlajky a bylo nás tam určitě několik set, možná několik tisíc. Obrovský dav. V podstatě šlo o první velkou nezávislou manifestaci. Takže jsem to velice prožíval,“ vzpomíná Marian Siedlaczek a dodává, že se jim sice policie snažila zablokovat cestu, ale nezasáhla, protože měla strach z následků. A právě na Wawelu přednesl Bronisław Wildstein deklaraci o vzniku Nezávislého sdružení studenstva.

Bronisław Wildstein, Leszek Maleszka, Stanisław Pyjas – zdálo se, že jde o nerozlučné přátelství. Nenarušila ho jen smrt Stanisława Pyjase, ale po letech mělo ještě jednu nepříjemnou dohru. V roce 2001 vyplulo na povrch, že Leszek Maleszka byl právě v sedmdesátých letech jedním z nejplodnějších agentů v dějinách polské StB, k čemuž se také následně přiznal. Dostal sice tehdy výpověď z místa redaktora v deníku Gazeta Wyborcza, ale později se ukázalo, že se souhlasem redakce do něj pod pseudonymem dál přispíval. „Bronka to úplně zlomilo. Zpráva, že jeho nejbližší přítel a spolubojovník celou dobu donášel za peníze a navíc možná i manipuloval s hnutím podle pokynů šéfů...“ vypráví pamětník, jak tuto zprávu přijal třetí z přátel Bronisław Wildstein, který následně v roce 2005 nelegálně vynesl z Institutu národní paměti jména 240 tisíc osob registrovaných jako spolupracovníci polské StB. Posléze byly uveřejněny na internetu a na nějaký čas se stala stránka s těmito informacemi nejnavštěvovanější v Polsku.

Národ povstal

Marian Siedlaczek Jagellonskou univerzitu úspěšně dokončil v roce 1979. Zažil tak ještě, jak konkláve ve Vatikánu 16. října 1978 zvolilo arcibiskupa krakovského a kardinála Karola Wojtylu papežem. Pro svůj pontifikát přijal jméno Jan Pavel II. Marian Siedlaczek se také účastnil slavnostní mše Jana Pavla II. konané 10. června 1979 v Krakově v rámci návštěvy Polska. „Měl jsem tu čest tam být na té velké mši. Louka, kde se ta velká manifestace konala, ležela přímo před mými okny naproti kolejím. To byl svátek, jako kdybychom vyhráli válku. Taková erupce, exploze. Nikdo se ničeho nebál, všichni byli usměvaví, přátelští. Krakov měl tehdy možná sedm set tisíc obyvatel a tam jich přišlo milion. Veškeré příjezdové cesty, kudy jel papež s kolonou, byly lemovány květinami. Lidé měli slzy v očích. Bylo to něco nepředstavitelného. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nezažil,“ vzpomíná Marian Siedlaczek. A právě návštěva Jana Pavla II. v Polsku se stala hybnou silou událostí, které v následujících měsících změnily dějiny země. „Lidé věděli, že nejsou sami, že se nemusí jenom bát, že nemusí myslet jen na chleba, že je něco vyššího a že je to strašně důležité, pomáhá to a dává sílu.“

O rok později následovala po celé zemi dobře organizovaná vlna stávek a poslední srpnový den došlo k podpisu Gdaňských dohod, kdy komunistický režim uznal nezávislý odborový svaz a následně s ním podepsal řadu smluv týkajících se ekonomických i politických otázek. V září téhož roku vznikl nezávislý odborový svaz Solidarita (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy, NSZZ „Solidarność“). Postupně se stal rozhodujícím opozičním hnutím v Polsku a do jeho čela se postavil Lech Wałęsa.

Marian Siedlaczek tehdy už nežil v Krakově, ale vrátil se do Československa. „Pro mě to byl šok. Přátelé mě museli pořád utišovat, protože jsem byl zvyklý otevřeně mluvit na ulici o věcech, které se mi nelíbí. V té době byla propast v občanské svobodě slova,“ vzpomíná Marian Siedlaczek na návrat do rodné země. Pracoval ale v nemocnici v polském Těšíně a pravidelně jezdil za přáteli do Krakova. Tam se také nacházel 13. prosince 1981, když Wojciech Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav, aby potlačil opozici v zemi. Spousta aktivistů, mezi nimi i několik přátel pamětníka, tehdy skončila v internaci.

Marian Siedlaczek byl v Krakově tajně. Deset dní předtím musel na úřadech odevzdat pas a hranice překročil pouze s propustkou do zaměstnání. Nakonec se mu bez následků podařilo dostat zpět do Československa. „Dojel jsem domů a tady už to bylo na pár let zabedněný, hranice uzavřený,“ dodává pamětník, který se za svými přáteli do Polska mohl podívat až po roce 1982, po zrušení výjimečného stavu.

Nepřátelská osoba

Marian Siedlaczek tehdy také musel skončit v zaměstnání v nemocnici v polském Těšíně. Nemohl pak najít žádnou dlouhodobou práci, protože ho StB od října 1977 evidovala jako nepřátelskou osobu. To se také dříve nebo později dostalo k vedení podniků, kde pracoval nebo kde žádal o zaměstnání. Buď ho vůbec nepřijali, nebo dostal do roka výpověď. „Nakonec už pro mě neměli úřednické práce a měl jsem jen dvě možnosti – železárny Třinec nebo šachta. Tak jsem šel jako pomocný dělník do elektrodílen do železáren. Hned první den za mnou přišel vedoucí všech dílen a zeptal se mě, jestli jsem ten magistr Siedlaczek a jestli jsem ve straně. Řekl jsem mu, že ne, že kdybych byl ve straně, tak bych tady neseděl. Řekl mi, že je to pravda, a jestli nechci vstoupit, že mám teď výjimečnou šanci, protože jsem v dělnickém stavu a intelektuály už nepřijímají. Takhle proběhl hned první den,“ vypráví Marian Siedlaczek, který nabídku nepřijal a v Třineckých železárnách nakonec zůstal rok. Shodou několika okolností se mu v roce 1986 podařilo sehnat místo psychologa v psychiatrické léčebně v Opavě. Na vedení léčebny dodnes vzpomíná v dobrém, protože se poprvé setkal s tím, že ho někdo hodnotil podle jeho výkonu, a ne podle kádrového posudku.

V červnu 1989 se v Polsku konaly první svobodné volby, které znamenaly pád komunismu v zemi a k cestě za demokracií nastartovaly i další země střední a východní Evropy. Po brutálním zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989 nastal sled událostí, které vedly k pádu komunistického režimu také v Československu. Marian Siedlaczek nezůstal stranou a stal se jedním ze zakládajících členů polské sekce Občanského fóra.

Po roce 1989 pracoval v manželské poradně a poté se stal redaktorem a šéfredaktorem Głosu Ludu, největších polských novin v České republice, a od roku 1996 je grafikem na volné noze. „Pravda je těžká, ale osvobozuje. Je těžké se s pravdou smířit a žít s ní v blízkosti, protože bolí a je nepříjemná. Ale je to nebo alespoň měla by být jedna z nejdůležitějších stálic v tomto světě. Ve všem – v lásce, ve společenských vztazích, v politice. Vím, že je to těžké, ale je třeba bojovat, jak kdo umí, a nebát se jí,“ dodává na závěr Marian Siedlczek.

WILDSTEIN, B., Údolí nicoty. Praha, 2010.

http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no20/013-035.pdf