Mgr. Marian Siedlaczek

„Měl jsem tam tu čest být na té velké, milionové mši. Louka, kde se ta velká manifestace konala, ležela přímo před mými okny naproti kolejím. Je to takové zvláštní místo v Krakově a je tam obrovská louka. V červnu 79, těsně před mou obhajobou diplomky nebo těsně po. Všechno jsem sledoval a také se samozřejmě účastnil. (Jaká tam tehdy byla atmosféra?) To byl svátek, jako kdybychom vyhráli válku. Taková erupce, exploze. Nikdo se ničeho nebál, všichni byli usměvaví, přátelští. Krakov měl tehdy možná sedm set tisíc obyvatel a tam jich přišlo milion. Veškeré příjezdové cesty, kde jel papež s kolonou, byly lemovány květinami. Lidé měli slzy v očích. Bylo to něco nepředstavitelného. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nezažil.“

„Měl jsem to štěstí, že jsem tam poznal partu lidí velice angažovanou do studentského protestního hnutí, kteří ve spolupráci s KORem zakládali Nezávislé sdružení studentů. Byli to moji přátelé a jednoho z nich, Staška Pyjase, estébáci zabili. Byl to kámoš, který mě do toho vtáhl. Začalo to podpisovou akcí proti represím vůči dělníkům, které vyhodili z práce po těch velkých stávkách v roce 76. Hned v roce 76, jak jsem nastoupil do dalšího ročníku, tam probíhaly velké popisové akce a Stašek chodil s papíry a začali jsme se stýkat a debatovat o tom a tak dále. Trvalo to celý podzim, celou zimu a na jaře už to bylo tak nahnuté, že estébáci už to nevydrželi a zavraždili ho. Svedli to samozřejmě na to, že spadl ze schodů, ale tento případ není do dnešního dne úplně vyřešen. Potom začala taková série divných sebevražd. Svědkové mizeli. Jeden student (Stanisław Pietraszko – pozn. aut.), poslední svědek, který ho viděl živého, se utopil v jezeře, i když nikdy neplaval, sebevraždy se děly i mezi estébáky. To bylo zajímavé.“