„Od toho podzimu jsem si všiml, že je pivo nebo vodka nezajímají a hledají hlavně papíry. Hrabali se v knihách, sešitech a tak dále. Ale nebylo to agresivní. Nešlo o výslechy, hloubkové kontroly nebo revize. Stručně řečeno jsem prostě viděl, že hledají papíry. Samozřejmě jsem si byl vědom, že si musím dávat bacha, protože jsem nechtěl být vyhozený ze školy. Tedy škola by mě nevyhodila, ale stát by mě mohl stáhnout zpátky. Nedostal bych třeba pas. Co pak? Byl jsem už tehdy ženatý a měl jsem dítě, studentské manželství. Takže to nebyla veselá situace. Musel jsem si dávat bacha, tak jsem moc nepřevážel. Převážel jsem to v hlavě. To mě zachránilo před vyhozením ze školy, ale nezachránilo mě to před tím, že jsem se dostal na černou listinu. Protože i po absolvování výšky to pokračovalo dál. Prohledávali knížky a časopisy, jestli tam něco nevypadne.“
„Měl jsem tam tu čest být na té velké, milionové mši. Louka, kde se ta velká manifestace konala, ležela přímo před mými okny naproti kolejím. Je to takové zvláštní místo v Krakově a je tam obrovská louka. V červnu 79, těsně před mou obhajobou diplomky nebo těsně po. Všechno jsem sledoval a také se samozřejmě účastnil. (Jaká tam tehdy byla atmosféra?) To byl svátek, jako kdybychom vyhráli válku. Taková erupce, exploze. Nikdo se ničeho nebál, všichni byli usměvaví, přátelští. Krakov měl tehdy možná sedm set tisíc obyvatel a tam jich přišlo milion. Veškeré příjezdové cesty, kde jel papež s kolonou, byly lemovány květinami. Lidé měli slzy v očích. Bylo to něco nepředstavitelného. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nezažil.“
„Měl jsem to štěstí, že jsem tam poznal partu lidí velice angažovanou do studentského protestního hnutí, kteří ve spolupráci s KORem zakládali Nezávislé sdružení studentů. Byli to moji přátelé a jednoho z nich, Staška Pyjase, estébáci zabili. Byl to kámoš, který mě do toho vtáhl. Začalo to podpisovou akcí proti represím vůči dělníkům, které vyhodili z práce po těch velkých stávkách v roce 76. Hned v roce 76, jak jsem nastoupil do dalšího ročníku, tam probíhaly velké popisové akce a Stašek chodil s papíry a začali jsme se stýkat a debatovat o tom a tak dále. Trvalo to celý podzim, celou zimu a na jaře už to bylo tak nahnuté, že estébáci už to nevydrželi a zavraždili ho. Svedli to samozřejmě na to, že spadl ze schodů, ale tento případ není do dnešního dne úplně vyřešen. Potom začala taková série divných sebevražd. Svědkové mizeli. Jeden student (Stanisław Pietraszko – pozn. aut.), poslední svědek, který ho viděl živého, se utopil v jezeře, i když nikdy neplaval, sebevraždy se děly i mezi estébáky. To bylo zajímavé.“
Marian Siedlaczek se narodil 18. srpna 1955 v Třinci. Oba jeho rodiče byli polské národnosti a otec Tadeusz Siedlaczek musel za druhé světové války narukovat do wehrmachtu. Marian Siedlaczek dostal po absolvování polské základní školy a gymnázia v polském vyučovacím jazyce v Českém Těšíně v roce 1974 od polského konzulátu stipendium na studium klinické psychologie na Jagellonské univerzitě v Krakově. Zatímco v Československu vládl tuhý normalizační režim, v polské společnosti probíhalo uvolnění, a to zvláště poté, co v zemi v roce 1976 vznikl Výbor na obranu dělníků. Mezi studenty v Krakově vládlo odhodlání ke změnám a nezastavila ho ani smrt jedné z vůdčích osobností a přítele pamětníka Stanisława Pyjase. Zemřel po sérii výhrůžných dopisů v noci z 6. na 7. května 1977 a o život ho podle všeho připravili příslušníci polské státní bezpečnosti. Aktivity Mariana Siedlaczka na Jagellonské univerzitě nezůstaly bez odezvy. Podařilo se mu sice dostudovat klinickou psychologii, ale československá StB ho evidovala jako nepřátelskou osobu, což mu přinášelo potíže jak v profesním, tak civilním životě.
