Jan Sigmund

"To záleželo na tom, kde jsme byli. Někdy jsme byli v takovém zapadákově, že opravdu jsme se nikam nemohli dostat. No ale zase byly místní hospody, to jsme brzo našli, když jsme byli převedení na novou základnu a brzy jsme se tam setkali. A abych řekl, Angličané byli pro nás, byli velmi, velmi přízniví. My jsme museli nosit ty nárameníky Czechoslovakia na našich uniformách, ale přesto jsme podléhali úplně na 100 % anglickým zákonům. Takže my jsme byli to samé jako ti ostatní Angličané, já nevím, jestli si to naši lidi uvědomují, ale to byla smlouva, náš generál to podepsal a myslím, že to bylo správný. My jsme nemohli pracovat mimo takové technické organizace, jako je údržba motorů, museli jsme dělat to, co dělají oni. Angličané, to je zajímavej národ, víte? Oni jsou takoví, řekl bych, zapadlí vlastenci, ale co se týče cizinců, oni nás vždycky vítali a často se stalo, že jsem se procházel někde v nějakým malým městečku a najednou přijde nějakej Anglán a řekne: ,Pojdte k nám na čaj.‘ Tak tím způsobem jsme se setkávali. Angličané mají velmi dobrý vztah, oni ví, jak jednat s lidmi, kteří nejsou Angličani, oni v tom mají zkušenosti."

"No, to bylo zajímavý, protože když se někdo nevrátil, vždycky byl úkol několika jeho kamarádů to všechno, bych řekl, ty jeho tělesné pozůstatky po něm zapakovat. A potom, domnívám se, že to ty rodiny dostaly po válce. Pro ně to bylo asi smutné dozvědět se, že jejich syn zahynul někde nad Kanálem, možná ani nemá hrob, někdy má hrob v Anglii, ale to je pro ně smutná příležitost."

"Vztahy k našim důstojníkům byly snad jiné než Angličané ke svým důstojníkům. My jsme znali všechny naše piloty skoro i křestním jménem a oni zas znali nás, oni věděli, že jejich život závisí na tom, jak se staráme o ty jejich motory. Takže ten vztah byl dobrý."

"Pokud vím, my jsme všichni věděli, že většina našich rodin bude asi pronásledovaná během heydrichiády atd. Ale styky my jsme neměli, poněvadž to nebylo, jednak my jsme měli, my jsme byli pod přísahou anglickému králi a nemohli jsme nijak korespondovat se zeměmi, které jsou pod kontrolou našeho nepřítele, takže neměli jsme možnosti. Až potom po konci války jsme začali dostávat dopisy atd. Můj otec byl v roce 1942 zastřelen v Kounicových kolejích v Brně. A náš podnik byl zabaven a z toho se tedy stala německá firma, no, po válce zase komunisti říkali, no, to je německej majetek, no, to s vámi nemá nic společnýho."

"Je zajímavé, že… pokud si pamatuju, my jsme nikdy nediskutovali – Němci jó, nebo ne. Prostě my jsme považovali to, co děláme, za naši povinnost, my jsme doufali, že, když jsem narukoval v roce ’41 nebo ’42, do letectva, to jsme mysleli, no, ta válka, to bude jenom jeden rok. No, ale potom to trvalo ještě mnohem dýl. O tom nebyla pochyba, my jsme věděli, že to vyhrajeme, jenom jsme nevěděli, kdo z nás to přežije a jak dlouho to bude trvat. No, kromě toho jsme věděli všechno."

"No, to je celkem jednoduchý. V anglických školách máte tzv. kadetky, kde máte vojenskou předvýchovu, takže ta normální disciplína užívání pušky a takový věci, to mně bylo všechno známý. Ale potom, když mně bylo 18, tak jsem byl pozván, abych se zúčastnil v české armádě, tak jsem byl v české armádě ve Velké Británii a asi myslím tak devět měsíců a potom jsem požádal o přeložení k letectvu, které pracovalo tehdy v rámci anglického britského letectva Royal Air Force. To byla 312. peruť, to byla stíhací peruť, která pracovala v souladu s 310. perutí, taky československou, a 313, takže jsme měli, jak tomu Angličané říkali wing, to bych jako řekl pluk, letecký pluk. A to byly tři jednotky, celkem 36 letadel typu Spitfire každá jednotka."

"Spitfire byl velmi dobrý letoun, který měl velmi dlouhou kariéru. Němci potom přišli s ,fokoušem‘, to byla 190, ten byl rychlejší než spitfire. Potom, jak to přišlo, tak Angličani odpověděli a měli nový typ spitfiru s lepším motorem, no prostě bylo to potom zase na úrovni. Nebylo lehký, řekněme, dostat se na některý ty součásti, to bylo prostě obtížné. Ale jinak údržba, my jsme měli velmi podrobné pokyny od továrny Rolce Royce, kteří pracovali a vždycky oni sbírali všecky události, kde něco nefungovalo a hned na to šli, proč atd., takže to vykurýrovali a takže my jsme neměli žádné potíže s tím letadlem a ty motory byly výborný."

"Pak byl komunistickej puč. Já jsem se odebral zrovna znova do Anglie, poněvadž jako bývalý zahraniční voják z Anglie jsem nebyl to, prostě ty procenta byla proti. Můj dojem je, že ti komunisté, myslím, řekli: ,No to je, poslyš, s tím budou potíže, tak ho pusť, jo.‘ A takže neměl jsem potíže, ne, dostal jsem vízum a dostal jsem se potom nazpátek do Anglie."