Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Sigmund (* 1923  †︎ 2011)

• narodil se 21. září 1923 v Prostějově

• otec vlastnil podnik Bratři Sigmundové (dnes Sigma Olomouc)

• v roce 1937 odchod na studia do Velké Británie, ve škole absolvoval vojenskou přípravku

• v 18 letech vstoupil do československé zahraniční armády, výcvik absolvoval u pěchoty

• přeložen k letectvu – u 312. stíhací peruti působil jako mechanik leteckých motorů

• Sigmundův otec během války zastřelen v Kounicových kolejích v Brně, rodinný podnik zabaven Němci

• po válce návrat do Československa a studium techniky na vysoké škole

• v roce 1948 dostal vízum do Velké Británie

• v Anglii studoval na univerzitě v Newcastelu

• po studiích začal pracovat v rodinné firmě Sigmund Brothers Pumps

• zemřel 8. září 2011

Dětství 

Narodil se v Prostějově jako potomek významné moravské průmyslnické rodiny, jeho otec vlastnil podnik Bratři Sigmundové, dnes známý jako Sigma Olomouc. V roce 1937 byl poslán na studia do Anglie, kde navštěvoval školu, v jejíž kadetce prošel předvojenským výcvikem. Jako šestnáctiletého jej v Anglii zastihnul začátek druhé světové války.

Všichni jsme žádali o přeložení k letectvu

V osmnácti letech se dostává do československé zahraniční armády. Nejdříve prochází základním výcvikem: „U pěší výcvikové roty to byla otrava. Samé křičení a pochodování. Ale byl to výcvik a někdo to dělat musel.“ U pěchoty ale dlouho nezůstal:„U pěší výcvikové roty nás byla skupina asi třiceti mladíků a všichni jsme žádali o přeložení k letectvu.“  Jan Sigmund byl přidělen k 312. stíhací peruti, kde působil jako mechanik leteckých motorů. Zde se setkává s úplně jiným prostředím, než na jaké byl zvyklý v pěší jednotce: „Jak se člověk dostal ke squadroně, tak tam nebyly žádné parády, jen když přijel pan prezident. Každý měl svou povinnost, každý věděl, co má dělat.“ Také poznamenává: „U třistadvanáctky to nebyla žádná buzerace. Každý měl svůj úkol.“

Někdy to nebylo plavání na zádech a s viržinkem

Jak už bylo řečeno výše, Jan Sigmund se stal příslušníkem pozemního personálu: „Práce to byla náročná. Motory byly perfektní, ale některé úkoly byly dost obtížné. V létě nás budili kolem třetí, čtvrté hodiny ráno. Poté jsme museli jít zahřát všechny motory. Na to přišli piloti na dispers sál, což byla taková chata na kraji letiště. A od sedmi hodin bylo možné, že by byli piloti vysláni na bojový let. Když byli piloti pryč, tak už nebylo co dělat. Pracovalo se pouze na rezervních letadlech. Také jsme vyměňovali motory – často se totiž stalo, že pilot překonal možnosti motoru. Chvíli potom ale motor úplně odešel, takže jsme často museli po přistání motory vyměnit.“ Letouny Spitfire, na kterých piloti 312. perutě létali, poznal Jan Sigmund dokonale: „Spitfire byl velmi dobrý letoun, ale nebyl lehce zvládnutelný. Dostat se k některým součástkám bylo velmi obtížné. Měli jsme ale velmi podrobné pokyny z továrny, takže jsme s tímto letadlem neměli žádné potíže.“

312. peruť – život jednotky

Na svou jednotku Jan Sigmund vzpomíná jako na skupinu lidí spojených určitým úkolem a vědomých si svých povinností. Od toho se také odvíjel poměr nadřízených k podřízeným: „Naše vztahy k důstojníkům byly jiné než u Angličanů. Všechny naše piloty jsme znali křestním jménem. A oni zase znali nás. Věděli, že jejich život záleží na tom, jak se postaráme o jejich stroje.“

Jednou z nepříjemných stránek života v zahraniční armádě byla starost o příbuzné, kteří zůstali v okupované zemi: „Všichni jsme věděli, že většina našich rodin bude nějak postižena. Až po konci války jsme začali získávat informace. Můj otec byl v roce 1942 zastřelen v Kounicových kolejích v Brně, náš podnik byl zabaven a stala se z něj německá firma.“

Našly se ale také příjemné zážitky: „Velmi oblíbený byl český mariáš. Často jsme byli na základnách daleko od ostatních lidí, takže jsme si museli najít vlastní zábavu. Populární byly také šachy, ale hlavně ten mariáš. Někteří hráli i celou noc – to byli ti karbaníci.“

Velmi příznivě Jan Sigmund hodnotí vztahy s civilním obyvatelstvem: „Byly místní hospody, které jsme brzy našli a Angličané nám byli velmi nakloněni. Angličané jsou velmi zajímaví lidé. Jsou to takoví zapadlí vlastenci, ale co se týče cizinců, tak nás velmi uvítali. Angličané totiž ví, jak jednat s lidmi, kteří nejsou Angličany.“

Komunisté si řekli: „S tím budou potíže.“

Po skončení války se Jan Sigmund vrací do Československa. Zde se nechává zapsat na techniku a vysokou školu studuje až do roku 1948, kdy znovu opouští republiku: „Komunisté si řekli: ‚S tím budou potíže, a tak ho pustíme.‘ Bez problémů jsem dostal vízum a odjel do Anglie.“ Ve Velké Británii nejprve na univerzitě v Newcastelu dokončuje studia a poté začíná pracovat v rodinné firmě Sigmund Brothers Pumps. V podniku je činný dodnes, navštěvuje Českou republiku a udržuje dobré kontakty s firmou, kterou jeho rodina po válce definitivně ztratila.