Čestmír Šikola ml.

„Šli jsme do kina s děvčaty a kamarádem a tam na nás jeden ruský voják pokřikoval sprostě. Tak jsem mu odpověděl rusky, protože od Štiky, který nás učil ruštinu, jsem si pamatoval nějaká... no, a pohrozil jsem mu pěstí. Tam ta ulice byla v podstatě neprůjezdná, byly tam hloučky Rusů a všechno. Najednou jeden přišel a ptal se, proč jsem mu ukazoval pěst. Říkám, že proto, že byl na nás sprostý a sprostě na nás pokřikoval. Tak samozřejmě vznikla debata, že na nás nikdo nepokřikoval. Pak mě začal tahat za ruku, nechtěl jsem stát uprostřed silnice, tak jsem šel stranou. No a on furt do kasáren. Tak mě popadli dva. Oni byli o hlavu menší, tak vší silou jsem do nich praštil, odpadli a místo, abych vzal nohy na ramena, tak jsem koukal, co se bude dít. Sesypalo se to na mě, zatáhli mě do kasáren, nedostal jsem ani žádnou ránu. A následovala diskuze, říkal jsem, ať mluví česky, že jim nerozumím.“

„Němci budou přitvrzovat a přitvrzovat. Že tu Němci zavedou takový teror, to nikdo nepředpokládal. Z mezinárodního hlediska to určitě pomohlo. Pomohlo to Československé republice, podpořilo to odboj i v dalších zemích. Myslím si, že by parašutisti, kdyby věděli, co se stane, tak by do toho šli znovu. Znevažování odboje tady bylo dost uměle vykonstruované, západní odboj byl bagatelizován, mluvilo se o východním. Když to srovnáme, tak tady těch skupin z Východu moc nebylo a bylo to těsně před postupující Rudou armádou, kde shazovali jednotky, které měly přebírat moc a organizovat národní výbory. Nešlo o zpravodajskou činnost.“

„Životní krédo? Zjistil jsem, že jsem vázaný na Malou Skálu. V době kolem 20 let, kdy jsem také uvažoval o emigraci, představa, že se sem nebudu už moct vrátit, byla taková, že jsem se rozhodl mít tady rodinu. Bylo mi jasné, že nemůžu dělat žádnou kariéru. Upnul jsem se na práci a nevadí mi ani manuální práce.“

„Otec, když tušil, že může dojít k jeho zatčení, tak doma na zahradě v malinách zakopal pistoli, kterou měl ještě z výsadku. Zabalil ji do zaolejovaného hadru, dal do plechovky a zakopal. Po revoluci [1989] se ji snažil pomocí minohledačky najít. Když ji našli, byla už poškozená, je tady jílovitá půda, byla zakopaná mělce a držela se tam voda. Plechovka prorezivěla časem, zaolejované hadry to nedokázaly ochránit. (…) Kdybych o ní věděl, tak jsem ji vykopal [dřív].“

„Byli v písemném styku. Tuším, že ten Franta Bartošů žil ve Vídni, takže jednou se jim podařilo vycestovat s Čedokem a sešli se ve Vídni. Samozřejmě StB věděla o té korespondenci a svědčí o tom, že v osmdesátých letech (snad 1986) za otcem přijeli a kromě jiného zjišťovali, co ta strana národně socialistická v exilu. Otec ani nevěděl, že nějaká národně socialistická strana v exilu existuje. Ale Tonda Bartošů v ní byl. (…)“

„Četly se protistátní básničky, dneska mi není jasné, jestli to [komunisté – StB] věděli, protože s námi chodili i kluci, kteří dělali v Minkovicích bachaře, aspoň o jednom to vím. To, co se tam četlo, bylo na zavření. Bylo to čtyřicet padesát lidí, někdy jsme některé i neznali. Přišlo se v sobotu večer a v neděli ráno Slavoj vylezl na kulečník a četl básničky Frantovi. Většina byla na ,O zlatou mříž‘ [tehdejší literární soutěž].“