Jan Sikora

„A bylo tam hodně Židovek, dohola ostříhaných. Podle toho bylo vidět, že byly pěkné holky některé. A ty vlasy potom člověka změní u holky. A tak chodíme po tom dvoře, to byl takový dvůr, ve tvaru L bych řekl. A v rozích byly hromady odpadu, v jednom, druhém, třetím rohu všelijaké odpady z jídla. Na tom dvoře bylo takové velké koryto a tam byly samé vodovody puštěné. My tam chodíme a tam byla děvčata, která byla připravena do Dachau do koncentráku. A ony s námi tak cítily, viděly vojáky. Tak s námi cítily, že máme hlad. Povídáme: ‚My máme hlad.‘ Vzaly nás a my též už měli něco, tak tam do toho (koryta) hrabeme. A tam byly kolikrát velké dlouhé ty francouzské chlebíčky. A to bylo kolikrát ulomené, zbytky, zelené a od krysy požrané. A my říkali: ‚Je to tvrdé.‘ A ona nás hned vedla k tomu vodovodu, že pod vodu až to dáme, že se to rozmočí. Tak jsme se tím krmili. V tom vidím … tu charakteristiku, že tam člověk už vidí, jak člověka… Oni věděli, že jdou do koncentráku, a my věděli, že jdem na frontu. Tak jsme se tam tak skamarádili. My jsme na tom byli špatně a ty děvčata ještě hůř. Potom jsme se s nimi už neviděli.“

„To jsme došli až do Paříže. Do Paříže na Orly. To bylo tak půl druhé, po půlnoci to bylo. A hned nám říkal: ‚A honem kopat si díry.‘ Každý pro sebe díru. Jelikož jsme neměli žádné tanky ani protiletadlové kulomety, tak jsme se zakopali. Ta zem tam byla taková bílá a tvrdá. V noci nás ti francouzští partyzáni ostřelovali. To všechno bylo v podzemí. Tam už byly podzemní dráhy a kanály. A oni ostřelovali. A přes den v Paříži nebyl žádný, to jste nenašel ani človíčka. Sem tam nějaká babička šla nebo dědeček s hůlkou, ale ani človíčka. Tam byly pročišťovací akce v Paříži těch partyzánů. To bylo nejhorší, i když na frontě, člověk potom v té Francii…, ale tam to bylo nejhorší, tam jsme museli dva a dva do hlavního kanálu po takových žebříkách kovových. Měli jsme plné vyzbrojení patron, baterku a zabarvené sklo, bylo takové světelné, aby si člověk posvítil a neupadl. A velitel, když nás pouští, tak jaksi divně se s námi loučí. To jsem já šel a z Košic, východního Slovenska nějaký Štefaník, Jožko Štefaník. A tak my dva jsme tam byli. Pustil nás tam, tak se díváme a on říkal: ‚Hoši, až se sejdeme…‘ Říkal, že ať Bůh nás chrání, a my jsme tak jako: ‚Proč?‘ My nevěděli nic. Tak sejdeme dolů. Měli jsme kompas, podle kompasu a jeho šipky jsme se drželi. Takových pět set metrů jsme úsek měli přejít a zase tam vyjít. A jdeme a tak na sebe svítíme a najednou on se páskem zachytil za kliku. Vždycky jsme se kolem té stěny táhli, a to jsme jenom cítili hučení, pod zemí se ohromně rozléhají výbuchy. Teď otevřeme – tu je hodinářství, oprava hodinek. Honem jednu patronu vyprášit a tam hodinky nacpat. Tak člověk je takový chamtivý, honem vezmeme a už jsme si říkali, jak je oni nedostanou. A jdeme dál. A vyjdeme za půl hodinky nebo déle. A ten, jak víko zvedl, skládal ruce a klekl: ‚Hoši, vy žijete?‘ – ‚Proč, proč?‘ A teď nám ukázal, že jsme právě byli puštěni u hlavní partyzánské místnosti. Za tou zdí tam měli svoje, oni tam rozdělovali ty partyzány a my jsme kolem toho přešli. On myslel, že živí nevyjdeme, že nás rozstřílejí. To je zase taková zkušenost. Ještě, jak jsme šli, tak on říkal, on byl katolíkem: ‚Jeníku, modli se.‘ Jako děckám nám úplně cvakaly zuby od strachu. Báli jsme se, sice vyzbrojení, ale co z toho? On říkal mně: ‚Modli se.‘ Tak jsem se skutečně modlil, aby nás Bůh chránil, abychom se domů dostali šťastně odsud. Zázrak, že jsme to přešli. No a pak přes noc nás ještě potom ostřelovali. Tam jsme byli tak dva tři dny, co se to tam ostřelovalo. Tam žádná letadla nebyla, jenom partyzáni a my. Když někoho chytli (Němci), tak je hned popravovali. Byla tam radnice, ty matky chodily a prosily Němce, ale ti byli tvrdí, nepomohlo nic. Tam potom nás vždycky v noci ostřelovali. Ti partyzáni vyšli... Vzpomínám si, že kolikrát přešla tak silná salva přímo do té díry, tak jste viděli jen nohy a ruce, jak vyletěly rozstřelené. Jednou to ruplo vedle mě a ta hlína mě zasypala. Tak tam také nás pár zařvalo.“

„Než jsme do Dunkerque nastoupili, tak jsme byli tam od Dunkerque takových pět nebo tři kilometrů. Tři bunkry měli Němci v takovém zámku. Byl tam velký park, jeden zámek byl dole a druhý nahoře. Ty zámky byly už prázdné. A tam měli tři bunkry své munice, které přetahovali do Dunkerque a na to odpalovali. Dokonce tam byly takové rakety, které na dva až tři kilometry vypouštěli. To nebyly V1 ani V2, jak Němci pouštěli. Ale bylo to jiné, na elektriku se vypouštěly. A letělo to dva tři kilometry a dělalo to strašný rámus. To byla taková klec, metr a půl, tam se to dalo, elektrika nevím kolik voltů a vyletělo to. A oni to tam měli. A potom Češi to tam na ně pouštěli a to jim dělalo škody. A oni chtěli pustit do vzduchu ty bunkry. Takže vždycky na podzim se tam v noci nebo večer připlazili nějací Němci a měli natáhnuté dráty k bunkru. A potom to na dálku (odpalovali). A byl tam nějaký Malinovský z Pomořan, který tam přede mnou držel stráž. A ten velitel stráže jde se mnou, já jsem měl mít (službu) po půlnoci. Jeden měl hlídku těch bunkrů v jednom zámku a druhý v druhým zámku. A vždy, když někdo přichází, tak strážník volá: ‚Parole‘. Heslo. A teď nic. Velitel říkal: ‚Ty Jendo, tu se něco děje. Tady je klid, tichoučko po pěšině. Tak opatrně.‘ Jde kousek vedle, zakopne, posvítí a on tam mrtvý strážný (Malinovský) ležel. Říkal: ‚Jendo, běž, tady nestůj. Tam si k tomu rohu (stoupni), abys byl chráněný zezadu, k tomu zámku.‘ To byl starý zámek. A okenice vítr rozbouchal. Bylo to takové strašné v noci. A na podzim to listí šumělo. A tak člověk se bál tam jít. On letěl pro pomoc, aby ho odnesli. Ale mně – když jsem potom v zámku stál – cvakaly zuby od strachu. A pořád mě tam z toho místa něco táhlo. Mezitím oni přišli, vzali ho a říkal: ‚Přijde ještě druhý a budete dva.‘ Mezitím, než on poslal někoho a odnesli toho zabitého, tak mě tam něco vytlačovalo z toho místa. Tak jsem šel do toho zámku do prvního patra. Jdu pomalu a vidím tam otevřené dveře, vše prázdné, nic tam není. A záchod měl úzké dveře, a jak jsem chtěl otevřít, tak dekl ze záchodu spadnul. Rup něco! Já se podívám do okna a tam byl, jak já jsem stál, tam ve vrchu byl Němec, který to chtěl napojit. Potom jsme se dívali, pět metrů by bylo potřeba to napojit a pustil by do vzduchu ty bunkry. Já jsem pod tím oknem byl, on by mě jednoduše odfláknul. Pustil jsem do vzduchu patronu světelnou. Oni přiletěli: ‚Co je, Jendo? To není pravda, ty jsi vystrašený.‘ Já říkám: ‚Ne, ne, byl tu. Tady bouchl ten dekl a on skočil dolu.‘ Jak se rozednilo, nechtěli mi věřit pořád, tak zjistili – tam byly záhonky s květinami – podle vzorku bot zjistili, že to nejsou naše vzorky, že tam byl jiný vzorek. Takže on tam byl. Tak potom se zesílila ta stráž.“

„Tak já jsem se narodil v Jablunkově, na vsi u Jablunkova v roce 1925. Tam jsem prožíval mládí, chodil jsem tam na základní školu. Když jsem vyšel ze školy, tak jsem hned šel do práce. Pracoval jsem, pomáhal tatínkovi, už byl nemocný. A potom přišlo povolání do německé armády. Už přicházely lístky a k tomu rodiče byli už smutní, zvlášť maminka. Jako každý, kterému něco přišlo. A tak čekala, kdy i mně přijde lístek. To byla taková chvilka. A potom jsme se už rozloučili s rodinou, to zase bylo smutné, a odjeli do Těšína, tam byl takový sběrný tábor. A ten den jsme k večeru odjížděli už do Lipska do Německa. Výchovu v rodině jsem měl jako křesťan, vychovaný nábožensky. Rodiče byli nábožensky založení. Narodil jsem se jako první, druhý byl potom za tři roky můj bratr a potom sestra. Byli jsme vlastenci jako Češi. Do českých škol jsme chodili. Na Těšínsku byla polská škola, byly polské i české, tak my jsme chodili do té české školy.“

„Vzpomínám si právě, jak bylo po té ofenzivě, po tom všem. Čekáme na oběd a teď se díváme právě tím směrem k Dunkerque na přístav a přes to pole jede nějaký džíp s bílou vlajkou. A ten Strossmayer přijížděl ještě se svýma dvěma vojáky a hlásil kapitulaci. A říkal generálu Liškovi: ‚Ti chlapci, co tam leží, to je na váš účet, pane generále.‘ – ‚Co, co, co?‘ – ‚Tam jste neměl co dělat. Víte, že nebudeme kapitulovat, že tu nezůstaneme. Už je všechno osvobozeno, všude už byla kapitulace udělena a vy jste nás napadnul, proto jsme se bránili.‘“

„Oni věděli, že jsme museli (do wehrmachtu). Že jsme chlapci, kteří jsme museli, jinak by nás dostali. Já vím, kolik mých v Jablunkově kolegů, kteří nenarukovali… Holeksa a všichni, kteří do lesa utekli, pak je pochytali a popravili. Dokonce vím o kamarádech, kteří narukovali, ale nechtěli se do SSSR dostat, a tak používali v lazaretu…, nadýchal se kakaa a měl fleky na plicích. A na rentgenu: ‚On má fleky, tak do špitálu.‘ Další polknul rozvařené brambory a na žaludku se přilepily a vytvořil se vřed. A oni zjistili, že tam něco je na žaludku. Tak si pomáhali, aby do fronty nemuseli. A oni na to pak přišli. Víte, co udělali? Nějaký pan Labaj – rodičům jejich poslali popravu syna Jožka. Šikovný blonďák, manželku mladou nechal. Poslali, když je puštěný dolů, zapnutý, jenom hlava je a teď ten nůž jde k němu. A oni to filmovali. A čím blíž ten nůž jde k němu, pomaličku, to víte, ty pohledy jeho jsou strašné. To poslali rodičům a do půl roku rodiče odešli. Tak likvidovali ty, kdo nechtěli. To bylo strašné.“