Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Já se podívám do okna a tam byl ve vrchu Němec, který to chtěl napojit. Potom jsme se dívali, pět metrů by bylo potřeba napojit a pustil by do vzduchu bunkry. Já jsem pod tím oknem byl, on by mě jednoduše odfláknul.“
narozen u Jablunkova v roce 1925
povolán do wehrmachtu v Českém Těšíně a poté odjezd do Lipska, kde nastoupil do 115. infanterie
povolán na východní frontu, kam nakonec neodjel
v Mannheimu nastoupil do 215. batalionu
odjel do Nancy a do Metz, kde probíhal výcvik, obsluhoval těžké kulomety
v Creps proběhla další část výcviku
poté do Calais a dalších měst na severním pobřeží Francie, kde hlídal vylodění spojenců
vylodění v červnu 1944, odchod do vnitrozemí bránit postupu spojenců
po zajetí u Paříže Američany se ocitl v červenci 1944 ve sběrném táboře
z Cherbourgu odjel do anglického Southamptonu, kde také prodělal výcvik
v Glasgow přijat do zásobovací roty československé samostatné obrněné brigády
zúčastnil se bojů ve Francii a u Dunkerque 1944–1945
po válce pomáhal rozvážet repatrianty, 10. 4. 1946 odešel z armády
Jan Sikora se narodil v roce 1925 u Jablunkova, kde také prožíval mládí. Po základní škole šel kvůli tatínkově nemoci pracovat. Tatínek měl zaprášené plíce – silikózu. „A potom už přišlo volání do německé armády. Už přicházely lístky a k tomu rodiče byli už smutní, zvlášť maminka. Jako každý, kterému něco přišlo. To byla taková chvilka.“ Odjel do Českého Těšína a ještě ten večer se přesunuli do Lipska.
V Jablunkově si našel manželku, se kterou žil 53 let. „Měli jsme krásný život. Byly (chvíle) méně dobré, ale všechno jsme si vyřídili vždycky společně.“
Výchova v rodině byla náboženská. Jan Sikora měl dva sourozence, tři roky po něm se narodil mladší bratr a po něm ještě sestra. „Byli jsme vlastenci jako Češi. Do českých škol jsme chodili. Na Těšínsku byla polská škola, byly polské i české, tak my jsme chodili do té české školy.“
S antisemitismem se nesetkal za války ani ve svém rodišti, ani ve wehrmachtu. Některé Židy na Těšínsku znal. „Ve válce tam nebylo nic takového. Tam byli lékaři. To byli dobří lidé, kteří nám pomáhali a léčili. Kolikrát teta byla moc nemocná, lékař Eisner přijížděl a nechtěl za to po tetě nic.“
„To bych chtěl říct. Když jsem vyšel z obecné školy, tak jsem viděl, jak byl tatínek nemocný. Nemocenská byla malá a byli dva sourozenci. A maminka vždycky šla s pláčem, když šla něco nakoupit. A mě to jako nejstaršího syna velice bolelo.“ Šel pracovat, aby vydělal své rodině nějaké peníze a nemuseli finančně kvůli otcově nemoci a nemohoucnosti strádat. Pomáhal mamince i nošením dříví.
Vztahy s Poláky moc dobré nebyly. „Poláci byli agresivnější a více si dovolovali než Češi.“ Na úřadech bylo více Poláků a celkově jich mezi obyvatelstvem bylo dost. „To jsme se s tím také nevyrovnali, že jsme v Československé republice, ale oni měli první slovo, kdy o nás rozhodují.“ Přímé otevřené národnostní střety však nezažil.
V Těšíně byl polský tábor, kde dostali najíst. Dali jim i nějaké rady a poté Jan Sikora a ostatní odjeli do Lipska, přičemž měli jet do Mannheimu. „To byla konečná stanice. Tam jsme potom dostali vojenské oblečení, ten mundúr.“ Nastoupil do 115. infanterie wehrmachtu.
Němci museli jít do armády stejně jako Slezané. „To byli vojáci jako my. Museli jsme jít na Slezsku.“ Byli teprve čekateli na Volkslist. Do protektorátu neodešli kvůli tatínkově nemoci a mysleli si, že válka brzy skončí. Nedovtípili se, že taková situace může ve Slezsku nastat. Byli čekateli na „trojku“. „Jedničku“ měli Němci, „dvojku“ měli zdejší Němci a „trojku“ měli Slezané. Poté toho maminka litovala, ale tatínek byl na tom zdravotně se silikózou velmi špatně.
Do Mannheimu se dostal téměř omylem. Vedoucí vlaku jim řekl, že pojedou až za dvě tři hodiny. „To bylo takové nádraží, kde se na všechny strany rozjížděly transporty. To bylo na jih, na západ a na východ. A když to v tom SSSR začalo hořet kolem Stalingradu, tak veškeré transporty, co jely na západ, směřovaly na východ.“
Spolu s kamarády Ludvíkem Motykou a Karkoškou odešli pryč do města. Zapovídali se s nějakým Němcem kvůli jeho neobvykle velkým hroznům a zapomněli sledovat čas. „Tak jsme honem utíkali a teď se díváme v Lipsku, ale transport tam není. Tak jsem v hrůze, co s námi bude, aby nás neprohlásili za dezertéry, šel za vedoucím nádraží. Zavolali mi ho a já mu to říkám. A on říkal, ať se nebojíme, že pojedeme. Že za hodinu přijede expres a pojedeme do Mannheimu. A tam už je týden posádka z Maďarska a ze Slovenska a že budeme přiděleni k nim. Tak jsme se tam dostali. A z transportu do SSSR se žádný kamarád už nevrátil.“ Vojáci, kteří odjeli do SSSR, bojovali hlavně u Stalingradu.
V Mannheimu dostali oblečení, byli přiděleni do 215. batalionu a vyjeli do Nancy, kde bylo Ausbildung – cvičení. Zde trval výcvik 14 dní a potom odjeli do Metz. „Tam už byly těžké kulomety, jmenovaly se zweiundvierzig kulomet. Tak z toho jsme se naučili střílet.“
Poté se dostali do velké budovy, která vypadala jako klášter. „A bylo tam hodně Židovek, dohola ostříhaných. Podle toho bylo vidět některé pěkné holky, ty vlasy člověka změní.“ Chodili po dvoře, v rozích byly odpady a na dvoře bylo velké koryto s vodovody. „A to byla děvčata, která byla připravena do Dachau do koncentráku. A ony s námi tak cítily, viděly, že máme hlad.“ Zavedly je k tvrdému chlebu, který máčely pod vodou, aby se dal jíst. „Věděly, že jdou do koncentráku, a my věděli, že na frontu. Tak jsme se tam tak skamarádili.“
Poté odjeli do městečka Creps, kde proběhl plynový výcvik. Výcvik byl na podzim, byly tam plantáže cukrové řepy a někteří místní lidé ji ještě sbírali. „Když jsme tam přišli, tak hned doprava a doleva a museli jsme do toho bláta. Honili nás ohromně.“ Janu Sikorovi se jednou zamlžily brýle a omylem vrazil do žen, které tam pracovaly. „Ony na mě francouzsky začaly nadávat. Člověk neví, že se mi to zamlžilo.“
Byli zde tři týdny. Během dvou hodin museli mít vyčištěné zbraně, naobědvat se a jít znova na pole. „Už to bylo dlouho a člověk byl zmučený.“ Jedni šli na oběd a druzí čistili na velkém žlabu. „A já, jelikož jsem byl vždycky hladový, tak jsem první s těmi druhými letěl do kuchyně.“ Byla mrkvová omáčka a polévka. „A když tu nádobu dávám kuchařovi, tak jsem se ohlédl, něco tam kolega volal a já škubnul. A on mi polovičku té mrkve vylil na ruku a polovička do té nádoby. Ono to bylo vřelé, tak jsem měl hned opuchlou, spařenou ruku.“ Měl puchýře a odpoledne nemusel na výcvik, protože šel do nemocnice.
V nemocnici šel do „holubníku“ – do posledního patra nemocnice a sledoval odsud zpívající pochody německých vojáků. „A mně bylo dobře, ale oni chudáčkové tak umučeni byli.“ Po pár dnech odjeli do Calais a dalších měst na severním pobřeží Francie.
„A tam jsme byli zvědaví na moře, my jsme ho všichni ještě neviděli. Dnes děti znají moře, kdysi to neexistovalo.“ Byli ve městech Calais, St. Omer, Ostende a Cherbourg. Jan Sikora byl nasazen do bunkru. Hlídali a pozorovali možné vylodění. „Tam mělo být vylodění ve čtyřicátém čtvrtém roce. Tak jsme hlídali ty ponorky, když přijížděly ke břehu.“ Pozorovali i přílivy a odlivy moře. „Tam jsme vždycky viděli, jak ten proud honí a zase se schoval a zas utekl. Bylo to takové pěkné.“ Chodili po pobřeží po dvojicích každé dvě hodiny. „Tam to nebylo špatné, tam jsem se moc do fronty nedostal.“
Chodili do Soldatheimu, vojenského domu v Calais. S kamarádem šel jednou po bílém písku, nikde nikdo nebyl, protože orná půda nebyla a sedláci se museli odstěhovat. „Bylo to ohraničené takovým drátem a bylo tam napsáno Achtung Mine. My tam jdeme a vidíme tam starou zahradu, už zarostlou trávou a nikdo tam nebyl. A takových patnáct dvacet metrů vidíme kudlač (angrešt). A to byly kudlače velké jako švestky, tak jsme chuť na to dostali.“ Rozhodli se, že je půjdou otrhat. Ovšem představovalo to značné nebezpečí. Kamarád šel první, Jan Sikora za jeho stopou. „A já se za něj pořád modlil. Tak jsme tam došli, natrhali, najedli a zase po těch stopách zpět.“
Ve vojenském domě se bavili. V neděli dělali Panzerspere – protitankové zátarasy. Byly to betonové silné sloupy. Byly tři, dole betonový věnec a nahoře talířová mina. Když nastal odliv, miny se stahovaly až dva kilometry do vnitrozemí. Jednu neděli šli stáhnout dva kusy. „Mezitím vidím, k poledni bylo, anglická letadla letěla. Takových dvě stě metrů od pobřeží po té vodě letěla. Oni měli jakoby lyže a najednou vidím, jak zakroužili nad námi a z těch kulometů stříleli po nás. Pět nás padlo, hodně bylo raněných a některé to minulo.“ Vojáci wehrmachtu se schovali do písku a Angličané po pěti minutách odletěli. „Splnili si svůj úkol a letěli zpět.“
Po roce služby měli dostat dovolenou. „Já se těšil na dovolenu, že se uvidím s rodiči. Tak jsem si vzpomněl, zda tatínek žije, a bratr měl žerkosti, tak mu měli nohu amputovat.“ Koupil pro celou rodinu dárky a těšil se, až jim je přinese. „Jdu v šest hodin na polní kancelář a naproti mně už jde kolega a říkal: ‚Urlaubspere, Jendo.‘ – ‚Co je?‘ – ‚Urlaubspere, zastavené dovolenou jsou.‘ Já se šel přesvědčit, zda je to skutečně tak.“ Vylodění už bylo připravené a měly nastat boje. „Calais a St. Omer byla taková úžina, kde by se bylo dobře vylodilo.“ Ale spojenci se vylodili jinde. „Takže tam byly největší přípravy, jak jsme byly na vylodění, a oni je převezli více na jih, kde bylo pobřeží, a tam jich také padlo hodně.“
Po vylodění žádná dovolená nebyla a balíček domů jen tak nazdařbůh odeslal. „A my hned museli jít do vnitrozemí brzdit postup.“ Vojáci odcházeli pěšky nebo jeli do vnitrozemí autem. Vojenské nadšení wehrmachtu také odpadávalo. „Ti Němci nadávali veřejně ‚fürchten Führer‘. To jsme šli kolikrát přes noc, člověk byl ospalý. Jak byla pauza, tak jsme kolikrát sjeli do příkopů a chrápali. Kolikrát už člověk slyšel v dálce, jak jdou, tak jsme vyskočili a zase je doháněli.“
Po půlnoci došli až do Paříže, kde si měl každý pro sebe vykopat díru. Neměli žádné protiletadlové kulomety ani tanky, a tak se zakopali. V noci je ostřelovali francouzští partyzáni. „To všechno bylo v podzemí. Tam už byly podzemní dráhy a kanály. A přes den v Paříži nebyl žádný člověk, to jste nepotkali ani človíčka. Sem tam nějaká babička nebo dědeček šli, ale jinak ani človíčka.“ Probíhaly pročišťovací akce proti partyzánům v podzemí. „Tam to bylo nejhorší. Tam jsme museli dva a dva vojáci do hlavního kanálu.“ Lezli po žebřících, měli baterku a plné vyzbrojení.
Jan Sikora měl do kanálu vlézt spolu se Slovákem Jožkem Štefaníkem. Vedoucí jim řekl, ať je Bůh chrání. Oni nevěděli proč. „Tak sejdeme dolů. Měli jsme kompas, podle kompasu a jeho šipky jsme se drželi. Takových pět set metrů jsme měli přejít úsek a zase tam vyjít. Tak na sebe svítíme.“ Šli podél stěny a najednou kolega zachytil za kliku. „A to jsme jenom cítili hučení, pod zemí se ohromně rozléhají výbuchy.“ Najednou se objevili v hodinářství. Vzali zde nějaké hodinky a schovali je do patrony. „To víte, to člověk je takový chamtivý.“ Šli dále a za půl hodiny vyšli. „A ten jak víko zvedl, skládal ruce a klekl: ‚Hoši, vy žijete?‘ – ‚Proč, proč?‘ A teď nám ukázal, že jsme byli puštěni u hlavní partyzánské místnosti a kolem toho přešli. On myslel, že živí nevyjdeme. Zase zázrakem jsme prošli.“
Přes noc ostřelovali partyzáni vojáky wehrmachtu. „Tam žádná letadla nebyla, jenom partyzáni a my. Když někoho chytli, tak je popravovali. Byl tam Rathaus (u radnice, kde se popravovalo), matky chodily a prosily Němce, ale ti byli tvrdí.“ Partyzáni ostřelovali i díry. „Kolikrát přešla tak silná salva a kolikrát se trefili přímo do té díry, že nohy a ruce vyletěly rozstřelené. Jednou to ruplo vedle mě a ta hlína mě zasypala.“ Několik vojáků tam také zemřelo.
Vojáci ani nevnímali čas. Najednou viděli americké tanky. Jan Sikora se spolu s ostatními plazil ve vysoké trávě a mysleli si, že je Američani neuvidí. Ale ti o nich už věděli. „A netrvalo ani deset minut a první přijeli k naší díře. My se chtěli schovat a ti druzí už zvedali ruce. To si jenom vzpomínám, jak přišli ti černoši, namířili do díry. ‚Raus, raus!‘ Tak jsme všechno shazovali a vyšli. Tam nás posbírali na tanky a vezli do sběrných táborů.“ Předali je francouzským vojákům, kteří dohlíželi na zajatce.
Jan Sikora byl v bojové situaci až v červenci 1944. „Ve dne jsme byli svobodní, ale v noci jsme už museli být v dírách, protože to ostřelovali. To bylo nebezpečné. Člověk se hrabal jak krysa ještě níž, kdyby se tam mohl dostat. Tam to hučelo, taky nás padlo dost.“ Partyzáni v noci stříleli a ve dne byli schovaní. Přímou frontu nezažil.
Němci české vojáky nijak zvlášť nevnímali. „Byli k nám dobří. My se kolikrát báli něco říci proti Hitlerovi a oni (tak mluvili) veřejně.“
Vzpomíná na městečko Wissant přímo na pobřeží, kam si chodili občas nakupovat. „Dělali jsme si jednou týdně palačinky.“ Margarín měli, marmeládu fasovali, a tak kupoval jen mouku. Kupoval si v cukrárně zmrzlinu a dávala mu ji malá holčička Christiane, se kterou se setkal i po válce. „Tam to bylo dobré na pobřeží. Horší to bylo v Paříži.“
Své působení v německé armádě bral jako dobrodružství. „Dostat se do cizí armády a ještě do cizích zemí mi jaksi nevonělo. Já si vždycky říkal, abych nepřišel do styku voják proti vojákovi. Vždycky by mě velice bolelo, kdybych se dozvěděl, že jsem zastřelil tatínka a děti zůstaly doma. To jsem jako křesťan taky nechtěl vzít. Vím, že to vždycky vyšlo dobře. Mám z toho čisté svědomí.“
Francouzi se k nim chovali špatně. A když se vraceli Američané a Angličané zpět a Němci si stěžovali na francouzské zacházení s nimi, tak je spojenci ztrestali pokutou.
Poté je dovedli do velkého lágru, kde byli dlouho s Maďary a Němci. Byly mlhy a sychravé počasí. Čekali na odvoz do Anglie. „Tam jsme dostali každé tři dny jednu konzervu, tři biskvity a jeden a půl cigarety. To bylo na tři dny. Já jsem nekouřil, tak jsem dal klukům cigarety a oni mi dali biskvity.“ Všude ve sběrném táboře bylo bláto, což vojáky velmi zeslabovalo. „Až po kotníky jsme byli v blátě. Už jsme byli tak zeslabeni, že jsme už nemohli ani nohu z bláta vytahovat.“ Dali jim tedy jednu deku na šest lidí, ale ta zmokla a vojáci na krajích už neměli síly udržet deku. Vyprosili si později prkna, na která se už mohli posadit a deky si dali přes sebe. Byli tam přes noc i přes den. „Dnes tomu člověk nechce věřit, že to tam přežil.“
Přišel odsun a z Cherbourgu je odvezli do Southamptonu. Loď byla ze dvou půlek. Janu Sikorovi se udělalo na lodi špatně. „Vyjeli jsme v deset hodin večer na kanálu a byl příliv. A mně bylo na zvracení. Oni mi říkali: ‚Běž do té první polovičky.‘“ V první polovičce se zadíval na nebe a zavzpomínal na rodinu. V dálce uviděl vlnu. „Naráz to bylo ve mně, já sletěl ze zábradlí. Ta deka se zatočila mokrá o zábradlí, měl jsem nohy ve vodě a visel jsem na dece. To byla další záchrana. Po té dece jsem se vyšplhal.“ Odešel do druhé polovičky a tam mu ještě bylo vynadáno, jak spadl. „A ve všem vidím takové zajímavé vedení.“
Ve čtyři hodiny ráno přijeli do Southamptonu. Vešli do stanu, kde již byli někteří němečtí vojáci. Ráno vyšli nahoru na svah a tam je čekalo „přivítání“ – lavice a stoly udělané z nových prken, na kterých byly biskvity a čaj s mlékem. „Tak my se k tomu vrhli. A oni zespodu všechno filmovali a smáli se.“ Druhý den dostali oběd, kterého se dosyta najedli. „A teď vidím, že někdo už nese nějaký kompot a ještě zákusek. To jsme v životě ani doma neměli. Člověk se už kolikrát najedl polévky, tak nemohl, ale musel (jíst dále).“
Už jako příslušník československé samostatné obrněné brigády spolu s dalšími prodělal v Southamptonu výcvik. Dostávali peníze, každých čtrnáct dní 400 cigaret a žvýkačky. „Už jsme byli vojáci. Dostali jsme uniformy a pěkné bundy. Tam jsme už volně chodili a cvičili.“
Na procházkách se stávalo, že je Angličané pozvali na čaj a Janu Sikorovi se to stalo dvakrát. „Oni něco německy znali. Tak jsme přišli, pobesedovali a oni – což nás těšilo velice – mluvili o tom druhým sousedům: ‚My jsme měli československé vojáky u nás na besedě‘ Oni byli strašně vděční a my se cítili v cizině jako doma. To byly nejkrásnější chvíle.“
Odtud jeli do Skotska do Glasgow, kde se rozdělovaly armády. Byla tam polská armáda a česká armáda, Poláci jeli do Itálie. Bylo tam hodně beranů, a tak jedli skopové. „Do té kuchyně přicházelo tlusté maso, tak jsme ho vynášeli na břehy. Tam se to zapalovalo. Vždycky si vzpomenu, jak to teklo. Dívali jsme se, jak to hoří.“ Německé vojáky wehrmachtu dávali v Anglii na práce.
„Nás přemlouvali, že se válka chýlí ke konci, jenom ve Francii se přístav udržuje pod německou nadvládou.“ Dunkerque měl prý brzy padnout. Byl v něm velitel z Hamburku. Při bombardování mu zabili celou rodinu, sám byl bez ruky a neměl co ztratit. „Mysleli si, že je vyhladoví, ale oni měli pod zemí velké zásoby. Tam by vydrželi ještě rok dva.“ Všechno bylo zaminované a před nimi bylo moře. Bylo hodně zajatých Kanaďanů a Angličanů, proto Dunkerque spojenci nebombardovali. „Jelikož se jim (útok) nepodařil, dostali se do zajetí. Tak generál Liška to chtěl ještě svojí armádou dodělat.“
Než nastoupili do bojů Dunkerque, tak asi pět kilometrů před ním měli Němci bunkry u zámku. Měli tam tři bunkry munice, které dodávali do Dunkerque. Pouštěli i rakety, které letěly až dva či tři kilometry. „Češi to potom na ně pouštěli a dělalo jim to škody. Oni chtěli pustit do vzduchu ty bunkry.“ Večer tam Němci chodili, že rakety bombou odpálí. „A byl tam nějaký Malinovský, který tam přede mnou držel stráž. A velitel stráže jde se mnou, já jsem měl mít službu po půlnoci. Jeden měl (hlídku) těch bunkrů v jednom zámku a druhý v druhým zámku. A vždy když někdo přichází, tak strážník volá ‚Parole‘. Heslo. A teď nic. Velitel říkal: ‚Ty Jendo, to se něco děje. Tady je klid, tichoučko.‘ Jde kousek vedle, zakopne, posvítí a on tam mrtvý strážný (Malinovský) ležel.“ Janu Sikorovi poručil, aby šel ke zdi a měl tak chráněná záda. Strašnou atmosféru ještě dokreslovaly otevírající a zavírající se okenice, šumění listí na podzim. „A tak se tam člověk bál jít. On letěl pro pomoc, aby ho odnesli. Ale mně – když jsem potom v zámku stál – cvakaly zuby od strachu. Mezitím přišli, vzali ho a říkal: ‚Přijde ten druhý a budete dva.‘ Mezitím, než on někoho poslal a odnesli toho zabitého, mě tam něco vytlačovalo z toho místa. Tak jsem šel do toho zámku do prvního patra. Jdu pomalu a vidím tam otevřené dveře, vše prázdné, nic tam není. A záchod měl úzké dveře, a jak jsem chtěl otevřít, tak dekl ze záchodu spadnul. Rup něco! Já se podívám do okna a tam byl, jak já jsem stál, ve vrchu Němec, který to chtěl napojit. Potom jsme se dívali, pět metrů by bylo potřeba to napojit a pustil by do vzduchu ty bunkry. Já jsem pod tím oknem byl, on by mě jednoduše odfláknul.“ Pustil do vzduchu světelnou patronu. „Oni přiletěli: ‚Co je, Jendo? To není pravda, ty jsi vystrašený.‘ Já říkám: ‚Ne, ne, byl tu. Tady bouchl ten dekl a on skočil dolu.‘ Jak se rozednilo, nechtěli mi věřit pořád, tak zjistili – tam byly záhonky s květinami – podle vzorku bot, že to nejsou naše vzorky, že tam byl jiný vzorek. Tak potom se zesílila ta stráž.“
Když měla být ofenziva, tak byli českoslovenští vojáci rozděleni do více menších jednotek, ve kterých byl jeden tank, posádka a šest střelců. „Tak jsem si říkal, panebože, abych se nedostal k nějakému vysokému důstojníkovi. On bude chtít jít dopředu, aby získal povýšení. A odpočítalo se předposlední: Já a kapitán Guttman. Ve mně spářil vodu. Tak jsem se loučil se všemi. A jak se člověk v životě mýlí.“ Kapitán Guttman byl prvorepublikový voják a Žid.
Spolu s nimi byl ještě Jelínek. „Jel tank a my vedle tanku. Miny ještě nebyly, ale oni už začali se střelbou. Ohromný oheň už plál po celé délce. Jelínek padnul do písku a tank se otočil. Tank viděl, že nemůže dál, už by tam najel na miny. Druhý už na minu najel. A právě jak ležel, tak na něj pásem najížděl, on před něj neviděl. Tak jsem ho viděl, jak ležel a ještě házel svým tělem, než ho celého na ten tank nabral.“
Kapitán Guttman hnal dopředu, ale když viděl, co se děje, tak tam nechali tank a posádka ustupovala. Šli za betonovou zeď a za akát a čekali, až útok skončí. Povídali si o tom, odkud jsou a co dělali. Kapitán Guttman měl akcie v Třinci a ptal se kvůli nim Jana Sikory, zda bylo město bombardované.
„Najednou přímá střelba do akátu. My jsme byli za zdí, to byl kdysi domek, a cihly začaly padat. A kapitánovi Guttmanovi spadla jedna na hlavu a omráčila ho.“ Jan Sikora a ostatní vojáci si mysleli, že byl trefený. Nevěděli, co mají dělat. Za 15 minut se probral a poručil, aby se stáhli do doby, než střelba utichne.
Byly velké ztráty. „Jenom vím, že Němci tam přetrhli určitou hráz a zatopili tu část, takže se tam utíkalo na balíkách slámy.“
Čekali na oběd, když najednou viděli německý džíp s bílou vlajkou. Přijížděl velitel a ohlašoval kapitulaci. „A říkal generálu Liškovi: ‚Ti chlapci, co tam leží, to je na váš účet, pane generále.‘ – ‚Co, co, co?‘ – ‚Tam jste neměl co dělat. Víte, že nebudeme kapitulovat, že tu nezůstaneme. Už je všechno osvobozeno, všude už byla kapitulace udělena a vy jste nás napadnul, proto jsme se bránili.‘“
V československé samostatné obrněné brigádě sloužil Jan Sikora v zásobovací rotě. „Byla to první tanková divize, já jsem byl u dopravy.“ Se zpravodajskými službami se nesetkal.
Na minulost strávenou ve wehrmachtu se negativně dívali až po válce v Československu. „Tu 255. mi nedali, i když jsem o ni žádal. Mohl jsem ji dostat, kdybych vstoupil do komunistické strany.“ Napsal na ministerstvo a odepsali mu, že sloužil v nepřátelské armádě a prováděl podle paragrafu nepřátelskou činnost. Na otázku, o jakou činnost se jedná, mu už neodpověděli. „Těch šedesát tisíc jsem dostal, potom přišel paragraf třicet devítka. Ale zpočátku to bylo špatné.“
Vztahy mezi spojenci byly dobré. „To bylo fajn s nimi. To byli kamarádi.“ I když sloužil v německé armádě a musel bojovat, pořád to bylo lepší než na východě s Rusy. „Oni věděli, že jsme museli, jinak by nás dostali. Já vím, kolik mých kamarádů v Jablunkově, kteří nenarukovali, utekli do lesa, pak je pochytali a popravili. Dokonce vím o kamarádech, kteří narukovali, ale nechtěli do SSSR. Tak se chtěli dostat do lazaretu, jeden natáhnutím kakaa a měl pak fleky na plicích. Další polknul rozvařené brambory a na žaludku se přilepily a vytvořil se vřed.“ Němci na některé případy přišli a opláceli. Například poslali rodičům dopis, kam přiložili fotografie jejich syna, jak se k jeho hlavě přibližuje nůž. „A čím blíž ten nůž jde k němu, pomaličku. A to poslali rodičům a do půl roku rodiče odešli. Tak likvidovali. To bylo strašné.“
Po válce byl nějakou dobu ještě u Dunkerque. Některé tanky vyjížděly k Bavorsku a jako poslední bylo auto Jana Sikory. „To jsme ještě jezdili Studebakerem. Tak jsme jeli a pomalu postupovali.“ Měl u sebe ještě 200 franků a jeden český Žid mu řekl, aby to poslal do Anglie za zboží. Balík dostal až u Klatov.
„Jak krásné bylo, když jsme přijížděli k našim hranicím. Člověk brečel od radosti. Takovou radost jakou jsme měli.“ Házeli lidem cigarety nebo žvýkačky.
Rozděleni byli u sedláků po celých západních Čechách. Pomáhali přivážet a odvážet repatrianty. „Odsud jsme odváželi Francouze a Němce, z Bavorska jsme přiváželi Poláky a další.“ Ve Francii se naučil řídit auto. V Mariánských Lázních měli „anglické dočky“, úzká auta, kde bylo natlačeno třicet lidí. „Ráno jsme vyjeli po takovém mírném svahu a silnice byly z kostek. To už bylo bláto a chodník byl zablácený. A proti nám najednou vyjeli američtí černoši a pravým kolem jsme sjeli ze silnice. Živá váha se překotila, já jsem vyjel a už mi oni začali dělat balanc. Já jsem to už neudržel na volantu.“ Vyjel proti Američanům, vyvrátil tři sloupy a převrátil se. Jeden Francouz se dostal mezi kabinu a valník a měl zlomená tři žebra. „Já myslel, že tam bude plno mrtvých. A za sebou jsem měl stengun, já si to vytáhnu a říkám si, že si pustím dávku. To přišlo na mě, že i budu zavřený.“ Přijela sanitka a zásobník mu vypadl za sedadlo. Jana Sikoru vyprostili a posléze upadl do bezvědomí. Dostal se do nemocnice v Mariánských Lázních. „V tom zase vidím nadlidský zásah, že na vojně jsem to přešel a tady bych si sám vzal život. A nebylo nic zlomené.“ Celkem se nikomu z auta nic nestalo.
Z Anglie nemohli psát domů, aby neměli jejich příbuzní v Čechách problémy. „Tak maminka dostala strach, že jsem ztracený. Mnozí lidé už to brali, že jsem padlý. Ale tatínek ji vždycky posiloval. Poplakala a vzpomínala.“
„A když se všechno ukončilo, tak jsem desátého dubna skončil a přišel z Moravské Třebové. Tak jsme se sešli. Nenapsal jsem, že jsem v Klatovech. Jel jsem domů na dovolenou, tak jsem měl dva kufry a bílý pytel naplněný dobrotami a trafikou. Já nekouřil, a tak jsem to přinesl dědům.“ V Českém Těšíně se sešel se svým kantorem a oba se chtěli dostat domů. „A tak přijedeme k domovu, on vysednul a já šel ještě pět set metrů. My jsme měli ložnici nahoře v tom bytě. Tak ona otevřela záclonku a ptala se, kdo tam je.“ Byl tam poválečný obchodník – šmelinář. Jan Sikora ještě stál a vzpomínal u jednoho stromu. „Stál jsem a vzpomínal jsem. Byl jsem vděčný a nevěděl jsem, zda doma žijí. Tak tam zatluču a nic. Zase. A hlasy: ‚Kdo je?‘ – ‚No já jsem tu!‘ Hlas už jsem měl jiný, vyšší jsem byl. A já se nechtěl přiznat. ‚Budete překvapeni!‘ – ‚No my víme, že budeme překvapeni. Všelijací lumpové se teď setkávají v noci.‘ Mezitím už chlapi vstali a vzali kyje. Když mamka otevřela, já hup na ni a oni s kyji na mě. Ale když jsem mamku objal, tak to bylo nejkrásnější. Tatínek do té doby z postele nevstal. Sestra řekla: ‚Taťko, Jenda přijel!‘ A on myslel, že jeho bratr. On se též Jenda jmenoval. ‚Ale, náš Jenda!‘ Tak vyskočil tatínek také. To bylo nejkrásnější toto shledání.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)