Rudolf Sikora

„Měli jsme něco výborného v tom našem semináři v Olomouci, v té pobočce, kterou vytvořili. Nastoupili jsme v ročníku 1968/1969, dostudovali jsme v roce 1974, pak to zavřeli, zlikvidovali, protože to už nepotřebovali. Bylo třeba to zničit. Ale úžasné to bylo v tom, jaké jsme měli profesory. Studovali většinou v Římě, byli to římští doktoři, kteří prošli vězením. V roce 1968 anebo předtím byli propuštěni a nastoupili na tu pobočku do Olomouce. Bylo to úžasné. Přednášely nám samé kapacity. Potom dál už zase neměli souhlasy. Později nám pomáhali po těch chalupách, kde jsme se shromažďovali, abychom se mohli dál vzdělávat.“

„Byla to dvojí hra komunismu. Navenek říkali, u nás je svoboda, že je všechno dovoleno. Hlásalo se do světa, jak je všechno dobré, jak ten komunismus přece počítá i se svobodou náboženství, ale jaká to byla svoboda? My vám tedy trošinku odštípneme, v tom trošku ustoupíme, zbytek stejně zmanipulujeme. Ten záměr byl jasný. Často to byl výsměch náboženské svobodě. Udělejte to a to, ale když člověk chtěl něco trochu jiného, tak to neexistovalo. Kněží si nemohli dovolit dělat setkání s mládeží, nemohli jít do jiné farnosti. Tajemník hlídal, souhlas nebyl. Když jsme pak pracovali v kněžství, nemohli jsme jinak. Byli jsme stále hlídaní. A na každé konferenci kněží seděl církevní tajemník. Jaký to mělo smysl? Ti tajemníci byli taky většinou přímo spojeni s StB. Byl to výsměch.“

„Pak přišlo združstevnění. Bylo to tvrdé, násilné. Otec byl také jednou nezaměstnaný, propuštěný, a to z toho důvodu, že jsme nechtěli podepsat JZD (jednotné zemědělské družstvo). To přesvědčování bylo tvrdé, pamatuji si to jako kluk, když přesvědčovali a naši to nechtěli podepsat. Mamka se z toho psychicky sesypala. Odvezli ji sanitkou do nemocnice. Byli to tak trošku hulváti. Já jsem byl jako synek tak rozvzteklen, že mámě je ubližováno, že jsem jednoho toho přesvědčovatele kousl do ruky. Tak jsem si v tom okamžiku vylil svou lítost a vztek.“