Sylva Šimsová

„Tam byl jeden blok, který patřil YMCA, tam bydleli mladí a studenti. Tam byl pocit, tam jsou ti mladí, slušní lidi. A tam byli taky skauti. My jsme s Jovišem se rozhodli, že to celé zorganizujeme, a tak jsme to zařídili, že život v táboře běžel, jako kdyby to byl skautský tábor. Ráno byli vyzváni, aby se dostavili na rozcvičku, a oni chodili. Ne všichni, někteří si přispali. A protože já jsem byla pro kulturu, tak já jsem říkala, taky musí být rozcvička ducha, tak jsme si tam četli poezii. Já jsem jim předčítala poezii. A protože jsem neměla nic jiného, tak jsem předčítala Březinu. A byli to kluci, kteří chodili třeba do měšťanky, o Březinovi nikdy moc neslyšeli a oni trpělivě poslouchali, jak já jsem jim četla Březinu.“

„Zaznívaly hlasy, že by se všecko mělo dělat úplně jinak. A to se stalo mně. V roce 1948 ke mně přišli dva lidi, které jsem téměř neznala. Takové nahodilé skautské setkání. Jeden byl bratr z Moravy, druhá byla studentka z přírodovědecké fakulty na Albertově. Říkali: ,Švestko, jdi navštívit Pavla Křivského.‘ – ,Proč?‘ – ,On bude mít letní brigádu.‘ A to stálo za to, protože my jsme brigády museli dělat. A tak jsem uvažovala: Mám, nemám? Rodiče mi vždycky říkali: ,Buď opatrná.‘ Tak jsem rodičům nic neřekla a šla jsem za Pavlem Křivským. A zjistila jsem, že mu důvěřuju. Stala jsem se členkou toho, čemu se později říkalo Kruh. Jela jsem na šumavskou borůvkovou brigádu, kde Kruh začínal. Pavlův názor byl, že bychom měli zavřít oddíly, protože o těch se ví, a místo toho vytvořit něco nového. Že to bude bezpečnější. Já jsem se s ním hádala: ,To těm dětem nemůžeš udělat!‘ A on mi říkal, že tomu nerozumím, že on rozumí politické situaci víc než já, že je to nadlouho, že se objevilo riziko ztráty civilizace – on rád používal velká slova. Někteří lidé oddíly nezavřeli a pokoušeli se je vést dál, ti obvykle se do Kruhu nedali, ale byla spousta lidí, kteří se do Kruhu dali a začali tam být činní.“