Sylva Šimsová (* 1931)

Sylva Šimsová – Švestka 

„Český skauting je jedinečný.“

 Rodina

Sylva Šimsová, skautskou přezdívkou Švestka, se narodila 24. února 1931 v Praze. Jejím otcem byl Karel Maiwald (1902–1979) a matkou Jaroslava (Jarka) Maiwaldová-Kreysová (1904-1997). Dědeček z tatínkovy strany byl zahradníkem v Oslavanech [město západně od Brna]. Dědeček z matčiny strany se narodil na statku ve Stańkově v západních Čechách (1872) a šel do učení do Vídně, díky talentu vystudoval obchodní akademii. Později pracoval v Praze jako zástupce ředitele Národní banky.

Otec Karel Maiwald vystudoval za první republiky ekonomii v Brně a díky Rockefellerovu zahraničnímu stipendiu studoval také ve Švýcarsku, ve Spojených státech a v Británii. Po návratu pracoval na statistickém úřadě. Byl sociální demokrat; v letech 1945-1946 byl poslancem Prozatímního národního shromáždění a místopředsedou rozpočtové komise. Po roce 1945 se stal ředitelem plánovacího úřadu [Státní úřad plánovací ustanovil prezident Beneš dekretem v roce 1945, jeho působnost byla upravována po roce 1948, až jej v roce 1959 nahradila Státní plánovací komise] a na částečný úvazek vyučoval napřed jako docent a později profesor na Vysoké škole politické a sociální ekonomii. [VŠPS byla zřízena roku 1945 rovněž Benešovým dekretem, v roce 1949 ji zčásti nahradila režimu poplatná Vysoká škola politických a hospodářských věd – VŠPHV.] Po odchodu do emigrace pracoval v ekonomickém výzkumu v Cambridgi [Department of Applied Economics, University of Cambridge].

 

Útěk z Československa

Po únorovém převratu Maiwald nepřestával doufat ve zlepšení politické situace. „Říkal: ,Třeba nám ten Západ pomůže.‘“ Motivem emigrace rodiny bylo, že Maiwaldowo jméno se ocitlo na seznamu sociálnědemokratických politiků, které nový režim plánoval kriminalizovat. V srpnu 1949 to Maiwaldovi oznámil jeho asistent na VŠPS Stanislav Koutník, který se po válce angažoval v protikomunistickém odboji

V létě 1949 už trval půl roku vztah mezi Švestkou a Bohušem Šimsou [později známým hudebníkem Karlem Janovickým] – Jovišem. Maiwald nabídl jeho rodičům, že je ochoten „Joviše s sebou vzít, jako kdyby to byl jeho syn, i kdybychom se nevzali“. Jovišův otec Bohuslav Šimsa byl operním pěvcem [do roku 1948 působil v plzeňské opeře], jeho matka Marie provozovala krejčovský salon a po převratu otec musel pracovat jako účetní. Maiwald zaručil Jovišovi studium na Západě.

Rodina emigrovala v říjnu 1949 ve dvou menších skupinách. „Standa a Joviš šli napřed 14. října a o tři dny později [18. října] jsme šli my [Karel, Jarka a Sylva Maiwaldovi].“ Přechod hranice byl několikrát odložen z bezpečnostních důvodů. „Ten člověk, který nás převáděl, říkal: ,Přijďte zase zejtra.‘“ Noční pěší pochod z Tachova, kam se dopravili autem, trval dvanáct hodin. V sedm ráno dorazili na železniční stanici v Bärnau na německé straně hranice, v americké okupační zóně. Po pokusu zaplatit jízdné cigaretami byli posláni k vojenské posádce. Americký velitel z nějakého důvodu pokládal rodinu za komunisty, a namísto do jednoho z amerických informačních center ji poslal do tábora v Chamu, který sloužil k internaci politicky neprověřených osob. [Cham, česky Houba, leží v Bavorsku na řece Regen.] „Většinu osazenstva zde tvořili Maďaři, kteří neprošli politickou prověrkou IRO.“ Maiwald se pokusil získat vízum na britském velvyslanectví ve Frankfurtu nad Mohanem, leč Britové jej namísto toho vydali na několik dní americké správě, do „americké zlaté klece“, kde panovaly relativně dobré životní podmínky. „Dostal tam dobře najíst a postarali se o něho. Jeho rodině ale neřekli, kde je.“

Shodou okolností mezi přechody obou skupin, 15. října, skončila činnost humanitární organizace IRO [International Refugee Organization, založena v roce 1946 v rámci OSN] pečující o uprchlíky, což zkomplikovalo setkání. „Standa a Joviš dostali ochranu, a my ne.“ Druhá skupinka nadto překročila hranice na jiném místě. Maiwaldovi opustili tábor a vydali se do Mnichova, jenž se nacházel v americké zóně a stal se přirozeným uprchlickým centrem. V listopadu se zde skupinky setkaly.

Díky political screening, který s úřady vyřídil Stanislav Koutník, byli dočasně na čtrnáct dní přijati v mnichovském tranzitním táboře. Poté se jejich osudy díky odlišnému uprchlickému statusu opět rozdělily. Koutník a Joviš byli umístěni do studentského tábora v Ludwigsburku. Zde existovala uprchlická, tzv. Masarykova univerzita, kam byli posíláni ti, kdo mohli vyučovat, a studenti.

Maiwaldovi však spadali pod německou správu a v prosinci byli umístěni do tábora Valka. [Valka-Lager, v systému německých táborů určený původně pro uprchlíky z pobaltských zemí, se nacházel na předměstí Norimberka.] Životní podmínky v něm podle Švestky nebyly dobré. „Museli jsme spravit okna, aby netáhlo, to znamenalo sehnat je jinde, přenést z prázdných baráků. Neměla jsem svetr, jen teplákovou soupravu. Bylo to tam špinavé, nehygienické.“ Ubytováni byli1 napřed na ženském bloku. „Děvčata si tam přiváděly americké vojáky dírou v plotě. Neuměly anglicky, ale i tak se bavili za tenkou stěnou.“ Švestka líčí někdy divoké poměry: „Skupina slovenských separatistů se opila a šli za nějakou ženskou; křičeli, že ji schováváme, my jsme se musely zabarikádovat.“ Aby unikla z nevyhovujících podmínek, nabídla se Švestka jako pomocná učitelka do školy. „Měla jsem zkušenosti s vedením světlušek.“ Díky její pomoci mohla vzniknout dvojtřídka. „Měla jsem tam asi devět dětí, což je lepší, než když řídící učitel jich původně měl dvacet.“ Tak dostala rodina učitelské ubytování ve vybavenějších dřevěných barácích školy a žili v lepších životních podmínkách. „Bylo to snesitelné. Neměli jsme hlad. Uprchlíci v předchozích letech měli opravdový hlad.“ Strava byla na příděl „Půl bochníku chleba na osobu a den, trochu margarínu, vařené brambory na osobu denně, jednou týdne pro dvě osoby konzerva německých naložených rybiček. ... Dost cukru. Hrozné kafe z melty, muselo se hodně osladit. Mléko, kvasnice a citron jsme kupovali, abychom měli vyváženou stravu.“

K pravidelným Švestčiným činnostem patřila denní výuka ve škole, vedení skautského oddílu a sobotní představení svépomocně vyrobeného loutkového divadla. [Loutky a scénáře jsou uloženy v Národním archivu na Chodovci.] Švestka poukazuje na předčasnou vyspělost dětí, které provozovaly divadlo, vzpomíná na Jeřábka [syna Vojtěcha Jeřábka, autora knihy Českoslovenští uprchlíci ve studené válce (Stilus: Brno 2005) věnující se mj. sběrným a uprchlickým táborům] a Kvíčalovou – ta podle ní „byla dospělá“.

 

Skauting

Se skautingem se Švestka setkala v roverské skupině předválečných skautek nazvané Spolek starých slečen, kam ji brávala matka. „Se závistí jsem se dívala na starší dívky, které skautovaly.“

Za německé okupace skautovat ovšem nemohla, aby neuvedla v nebezpečí rodiče, kteří v utajení pracovali pro odbojovou skupinu PVVZ [Petiční výbor „Věrni zůstaneme“, protinacistická odbojová organizace působící na území protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1942, též známá jako „odboráři“]. „Jednou jsme ubytovali rodinu na útěku, ale tatínek za to dostal důtku. Bylo to záslužné, ale on se nesměl vydat nebezpečí.“ Jarka Maiwaldová se podílela na záchraně Hedy Kaufmannové. [Pražská židovská překladatelka Heda Kaufmannová (1905–1981) byla důležitou účastnicí protinacistického odboje v rámci PPVZ.] „Bylo to jako na vojně, představuju si. Každý dostal úkol.“ Maiwald měl v organizaci důležitou vedoucí roli, účastnil se mj. vydání knihy Věrni zůstaneme. [V programovém dokumentu Za svobodu, do nové ČSR je K. Maiwald spoluautorem kapitoly o zemědělství.] Maiwaldovi pečovali o lidi postižené válkou a okupací. „Maminka měla odpovědnost za jednu rodinu, jejíž otec byl popraven.“ V přídělovém systému spočívala péče především v zásobování potravinami. Z pomoci a styků mezi spřátelenými rodinami byly však vyřazeny děti. „Bylo by nebezpečné, kdyby dítě bývalo znalo druhou rodinu.“

O skautingu tak Švestka až do osvobození „pouze snila“ a četla knihy Miloše Seiferta. [Miloš Seifert je vedle A. B. Svojsíka významný prvorepublikový skautský spisovatel; je autorem například základní skautské příručky Přírodou a životem k čistému lidství (Dědictví Komenského: Praha 1920). Pojetím skautingu je Seifert blízký woodcraftu; byl mj. předsedou Ligy lesní moudrosti, české odnože woodcraftu.] Zážitek setkání se Seifertovou knihou přirovnává Švestka k „náhlému obrácení na víru“ a líčí zásadní vliv, jaký na ni skautské ideje měly. „Rozhodla jsem se, že když skautkou být nemůžu, jsem od téhle chvíle dospělá. Rodičům jsem to říct nemohla, protože by se mi byli smáli, že se přirovnávám jim. Cítila jsem, že rodiče potřebují mou ochranu více, než já potřebuju ochranu jejich. Od té chvíle jsem se pokládala za starší sestru svých rodičů.“

 

Poválečný skauting

Po válce nějakou dobu trvalo, než se Švestka i přes své přání zorientovala. „Nevěděla jsem, kde co najít, tak jsem nehledala tak intenzivně.“ Nakonec ji ke skautingu přivedly spolužačky, které byly členkami třináctého oddílu vodních skautek. [Hlavními vodáckými oddíly byly dvojka, pětka a třináctka; jejich rivalita se projevovala ve vodáckém závodě Tři jezy.]

Skautky se zpočátku scházely pod Olšanskými hřbitovy a poté u Křižovníků v nevyužívané prádelně, již zajistil Švestčin otec Maiwald, který tam byl zaměstnán. Nakonec třináctý oddíl získal klubovnu v Michli a jako přístav skautky využívaly vodáckou klubovnu chlapecké třináctky na Libeňském ostrově.

Skautské ústředí však oddílové činnosti nepřálo, vzpomíná Švestka, protože podle mínění jeho představitelů a představitelek byla vodácká činnost pro dívky údajně nevhodná. S nadsázkou popisuje vztahy třináctky s vedením dívčího Junáka: „To byly ty baby v dívčím ústředí. Která to byla, to nevím. My jsme neměly kladný postoj ke starším, které byly ve skautském ústředí, protože chtěly, abychom byly spořádaná děvčata, a my chtěly dělat tuhý sport. Pravděpodobně jsme nebyly moc taktní v tom, jak jsme s nimi zacházely, a možná že ony nebyly moc taktní, jak zacházely s námi.“ Švestčina matka Jarka však pracovala na ústředí, vzniklé konflikty urovnávala a zasadila se o to, že dívčí vodácký oddíl mohl vzniknout. „Dokonce jsme potom měly na ústředí kurz teorie plachtění a podobně. Nakonec oddíl běžel.“

Dívčí třináctku ve srovnání s ostatními dívčími oddíly líčí Švestka jako výjimečně aktivní oddíl a skautky jako neobvykle temperamentní. „Některé skautky všude chodily dobře učesaný a pěkně oblečený v kroji. My jsme se jim smály. Nám šlo o to jezdit na pramicích. ... Divoká děvčata jsme byla. Ale braly jsme vážně zákon, i jsme jeho plnění přeháněly. Chtěly jsme všechno dělat zdatně, ne ozdobně. Připadalo nám, že některé oddíly jsou ozdobné.“

Švestka se stala rádkyní zakládající družiny Tarek, osmi čtrnácti- až patnáctiletých skautek, z nichž každá posléze vedla vlastní družinu. Zhruba v roce 1946 začala Švestka stejně jako další dvě sestry z Tarek vést světlušky. „Těšilo mě to, práce s nejmladšími je důležitá. Připravíš pro oddíl vhodné lidi.“ Členkami její družiny světlušek byly dívky, které se navrátily z exilu v Anglii a Francii, včetně malé Angličanky. „Ta jediná plakala, ale také proto, že její čeština nebyla moc dobrá.“

 

Oddíloví vedoucí, vedení oddílu a táboření

První vedoucí třináctky se jmenovala Sedláčková. „Byla tanečnice, krásně se pohybovala.“ Druhou vedoucí byla Věra Grossmannová, přezdívaná Myš, studentka medicíny. Střediskovou vedoucí byla Švestčina matka Jarka Maiwaldová-Kreysová. Švestčino středisko však trpělo nedostatkem dospělých činovníků, čímž bylo ohroženo konání táborů. S nízkými stavy bylo třeba se vypořádat: „Když já jsem vedla světlušky, ještě mi nebylo jedenadvacet. Abys mohl vést tábor, muselo ti být jedenadvacet, anebo jsi musel mít někoho s sebou, komu bylo jedenadvacet. Přemýšleli jsme, ale žádná vedoucí nezbývala, protože ty starší dostaly ostatní tábory. Můj dědeček měl hospodyni, které bylo padesát. A já jsem jí řekla: ,Ty, Náno, nechceš mít dobrou dovolenou? My se o tebe budeme starat, zapiš se tady.‘ Tak se mezi nás zapsala, my jsme měli někoho, komu bylo padesát, na papíře fajn, a tábor mohl běžet. Nána vařila světluškám knedlíky a zpívala s nimi u táboráku. Řekla, že ještě nikdy neměla tak krásnou dovolenou.“ Obecně kladně Švestka hodnotí mezigenerační spolupráci, zapojení starších lidí a činovníků do chodu oddílu: „Doplnění dospělých do skautingu je velmi zdravá věc.“

Tábory Švestčiných světlušek se konaly v jižních Čechách. [Na přesné umístění táborů si Švestka nevzpomíná.] První tábor se nacházel u rybníka v jihočeském pohraničí, avšak podle nařízení střediskové vedoucí musela děvčata spát v chalupě ve vesnici. „Říkala: ,Tady se proslýchá, že tu jsou banderovci, já nedovolím, aby světlušky spaly pod stanem.‘ Já jsem se – jako dcera střediskové sestry – za to rozumné omezení styděla.“ Avšak starší dívky si postavily stany i proti vůli střediskové. Na táboře děvčata plnila odborky, Tři orlí pera a skautský slib. „Skautský slib jsme brali velice vážně.“ Druhý a poslední tábor se konal asi na Nežárce.

Výrazný rozdíl mezi poválečným a dnešním tábořením shledává Švestka v absenci bezpečnostních a hygienických pravidel v neuspořádaném poválečném období. „Nebyla pravidla, jaká jsou dnes.“ Pozitivně hodnotí také velký výběr tábořišť: „Jezdily jsme, kam se nám zachtělo.“ A upozorňuje na vysokou společenskou prestiž, která byla – podle jejího tehdejšího hodnocení – skautingu ze strany rodičů, učitelů a jiných autorit v poválečném období připisována.

 

Zákaz skautingu po únoru 1948

Zákaz činnosti skautských oddílů líčí Švestka jako postupný. „Napřed [skauting] nebyl zakázaný, ještě běžel. Očekávalo se, že budeš mít kladný vztah k ,pokroku‘.“ Otázka, zda a jak pokračovat ve skautské činnosti i po zákazu, byla častým předmětem debat a sporů mezi staršími skauty. V úvahu připadalo poloilegální „maskování“ oddílu v rámci jiných organizací, tak jak mnoho oddílů pracovalo za války, anebo úplné ukončení činnosti. „Byly spory, jestli je to správné [pokračovat], nebo ne, protože ono tě to zatahovalo do toho celého systému a upozorňoval jsi na sebe.“ Důležitým faktorem rozhodování bylo zachování skautské činnosti pro nejmladší. „Byly jsme odhodlané pokračovat zvlášť s malými, jak dlouho budeme moct.“ Nakonec však vedoucí Švestka musela oznámit, že oddíl se zavírá. „Světlušky plakaly, bylo to ošklivé. Rodiče to ale chápali.“ V době plošného zákazu skautingu v roce 1949 již Švestka nebyla v Československu.

Později v roce 1948 se Švestka stala členkou tajné skautské společnosti zvané Kruh, kterou vedl Pavel Křivský. Skautští známí doporučili Švestce, aby se zúčastnila jedné z povinných letních brigád, kterou ve sběru borůvek organizoval na Šumavě právě Křivský. „Uvažovala jsem: mám, nemám? Rodiče mi vždycky říkali, abych byla opatrná. Tak jsem rodičům nic neřekla a šla za Pavlem Křivským. Zjistila jsem, že mu důvěřuju. A tak jsem se stala jednou z lidí, kterým se potom říkalo Kruh.“ Křivský mínil, že namísto klasických oddílů, jejichž veřejnou činnost navrhoval oficiálně ukončit, je potřeba vytvořit novou formu skautského společenství. Utajená forma byla podle něho bezpečnější, vzpomíná Švestka, která však zpočátku zastávala opačný názor: „Já jsem se s ním hádala: ,To těm dětem nemůžeš udělat!‘ A on mi říkal, že tomu nerozumím, že on rozumí politické situaci víc než já, že je to na dlouho, že se objevilo riziko ztráty civilizace – on rád používal velká slova.“ Členy Kruhu se tak obvykle nestali ti, kteří své oddíly nezrušili a snažili se v činnosti všelijak pokračovat. „Křivský nás učil, že je nutné zachovat kulturní hodnoty pro budoucnost, ať se stane, co se stane. Očekával, že se politická situace bude zhoršovat, a radil nám, co dělat, kdybychom byli komunistickým režimem zavřeni. Jako jeden z velmi mála lidí věděl, že naše rodina odchází. Dal nám za úkol být ,oči a uši Kruhu‘ ve svobodné společnosti, a co se naučíme, jednou do Kruhu vrátit.“ [Bývalý katolický kněz a člen premonstrátského řádu Pavel Křivský je významnou postavou poválečného českého skautingu. Po roce 1946 se stal členem tzv. Vysokoškolského roverského kmene (VRK) v Praze. Po převratu založil sdružení Kruh, v němž usiloval o zachování kulturních hodnot ve společnosti, která se rozpadala pod vlivem komunistického puče. Roku 1950 byl vyloučen z KSČ, v únoru 1952 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Propuštěn byl v roce 1965. Jako skautský myslitel ovlivnil např. Václava Břicháčka ad.]

 

Skautský život ve sběrném táboře

V uprchlickém táboře Valka, kam Joviš dojížděl za Švestkou z Ludwigsburku, byl jeden blok, patřící YMCA, vyhrazen studentům a mládeži, kde se dařilo i skautingu, který vedl Gandi – Josef Hašek. „Pocit byl, tam jsou ti mladí, slušní lidé.“ Švestka a Joviš zorganizovali činnost v táborovém stylu. „Ráno byli vyzváni, aby se dostavili na rozcvičku, a oni chodili.“ Stranou nezůstala ani kultura včetně například předčítání poezie. „Protože jsem neměla nic jiného, předčítala jsem jim Březinu. Byli tam kluci z měšťanky, kteří o Březinovi nikdy moc neslyšeli, ale trpělivě poslouchali.“ Hráli hry na pláni u lesa, pořádali schůzky, diskutovali. „Měli jsme ,kecák‘, který se předával jeden druhému.“ Pod Švestčiným a Jovišovým vedením se skautský život „stal součástí táborového života. To bylo dobré pro lidi, kteří neměli naději se někam dostat.“

 

Emigrace na Britské ostrovy

Překážkou další cesty rodiny bylo, že emigrační úřady Karla Maiwalda pokládaly za komunistu. „On byl sociální demokrat, ale jsou lidi, kteří nevidí rozdíly. ... V exilovém tisku byl napadán jako komunista. Proto ve spoustě věcí, v nichž se pomohlo jiným uprchlíkům, nám pomoženo nebylo.“ Z bezvýchodné situace zachránil rodinu profesor ekonomie Lewis, původem ze Západní Indie, který kdysi navštívil Prahu. Lewis doporučil Maiwalda na krátké stipendium do Manchesteru, které mu umožnilo získat pracovní povolení. Lewisův zásah způsobil změnu perspektivy ve vnímání rodiny britskými úřady a Karel Maiwald získal zaměstnání v Cambridgi. A právě pracovní povolení z Cambridge umožnilo rodičům Maiwaldovým imigraci. [Sir William Arthur Lewis (1915–1991) pocházel z Castries v bývalé britské kolonie Svatá Lucie; roku 1979 získal Nobelovu cenu za ekonomii.]

Mezitím, v květnu 1950, byl na Joviše vyvíjen nátlak, aby jakožto svobodný muž přijal zaměstnání v Austrálii při vybíjení přemnožených králíků. „Chtěli se těch uprchlíků v Evropě zbavit, tak všichni svobodní muži museli střílet do Austrálie králíky.“ V opačném případě by mu u IRO, jež rovněž hradilo Jovišovy cestovní a ubytovací náklady po dobu pobytu v Německu, zanikl nárok na finanční podporu. „Pro dobrodruhy to bylo dobré, dostali dvouleté stipendium do outbush, které jim posílali do banky, takže na konci měli balík. Pro studenta hudby to však nebylo zrovna ideální zaměstnání.“ To bylo impulzem, aby se Sylva Maiwaldová a Bohuslav Šimsa v roce 1950 vzali, a to i přes problémy s německými úřady, dle nichž nebyli ještě plnoletí. Sňatek se potom stal překážkou tomu, aby bylo novomanželům uděleno britské vízum. „Ptala jsem se úředníka: ,Proč jste mým rodičům dali vízum, a nám ne?‘ – ,No, protože vy se budete množit!‘“

Novomanželům pomohl český hudebník Jan Šedivka [Jan Boleslav Šedivka (1917–2009), uznávaný houslový sólista a učitel hudby, po roce 1961 žijící v Austrálii], jenž na základě zaslané Jovišovy skladby doporučil mladého skladatele k získání studijního stipendia v Surrey College of Music v Ewellu u Londýna. To pokrývalo školné (nikoli už však životní náklady) a nadto se manželé při přijetí víza, jejž díky Jovišovu stipendiu v prosinci 1950 získali, museli podpisem zavázat, že se v Británii zdrží pouze dva roky, tedy po dobu, jež ke studiu nepostačovala. „Existenční problém se odložil o dva roky.“

 

Povolání a zaměstnání

V Československu Švestka uvažovala o studiu filmové nebo divadelní školy, jako producentka nebo režisérka se chtěla věnovat filmu či divadlu pro děti. Emigrace jí tyto plány znemožnila. „To v cizině nelze.“ Kritérii při výběru náhradního oboru byly kulturní oblast a možnost dálkového studia, aby bylo možné zároveň pracovat. Volba padla na knihovnictví.

První knihovnou, kde Švestka pracovala, byla knihovna v severní londýnské čtvrti Islington. „Nikdo tam nechtěl pracovat, byla to ne moc pěkná čtvrť, trošku moc working class, ačkoli tehdy byla lepší než dnes. Dnes je na jedné straně nehezká, na druhé nóbl.“ Švestka obdivovala kulturnost návštěvníků knihovny. „I když to byli lidi working class, četli. ... Ne vysokou literaturu, ženy červenou knihovnu, muži o druhé světové válce.“ Potom pracovala v několika knihovnách v horších londýnských čtvrtích. „V mém posledním zaměstnání, v severním předměstí Finchley, tam byli lidé opravdu vzdělaní, četli hodně.“

V roce 1964 se Švestka rozhodla, že bude vyučovat knihovnictví, protože v tomto oboru „jsou lepší pracovní hodiny a školní prázdniny“. Už měli děti, takže „když budu mít pracovní dobu odpovídající času školní docházky, bude to výhodné“. U vyučování setrvala až do roku 1985, kdy dostala výpověď z důvodu snižování stavů. Měla však nárok na šestiměsíční odstupné, jež jí spolu s kurzem ovládání počítačů, jejž absolvovala těsně před propuštěním, umožnilo založit vlastní živnost spočívající ve výuce práce s počítačem. „Učit žáky používat počítač je snadné. Někdy je jen zapotřebí je přesvědčit, že počítač je něco normálního. Sekretářky, které pracovaly celý život na psacím stroji, najednou měly pracovat na počítači. Aby se přestaly bát, říkala jsem jim, že počítače vznikly křížením televize a psacího stroje.“

V důchodu se Švestka věnuje novinařině. Připravuje pravidelný sloupek pro knihovnický měsíčník Čtenář a dále pro kulturní časopis Grand Biblio [o četbě pro knihovníky]. Tématy, která ji zajímají, jsou negramotnost mládeže a druhý a třetí exil. Pro různé české archivní sborníky napsala několik článků o dokumentech týkajících se československých záležitostí v britských archivech. [Texty Sylvy Šimsové vyšly např. ve sborníku České archivy a prameny k dějinám zahraničních Čechů (sborník příspěvků z mezinárodního vědeckého sympozia konaného ve dnech 27.–28. června 2006 v Českých Budějovicích v rámci 23. světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění), ed. Milena Secká, Jiří Křesťan, Jan Kahuda, Národní archiv: Praha 2007.]

Syn Sylvy Šimsové žije od roku 1990 v Praze a dcera ve východní Anglii.

Skauting v Anglii

Švestka kladně hodnotí činnost britského skautského vedení, klasická oddílová činnost jí však vzhledem k její české zkušenosti tak skvělá nepřipadá. „Nekladou důraz na život v přírodě jako čeští skauti.“ Rozdílný charakter oddílové činnosti způsobil, že se Švestka do činnosti anglických skautů nezapojila. „Odcizili jsme se.“ Namísto toho se spolu s Jovišem snažila ukázat český skautský život svým dětem a jejich kamarádům, mimo jiné jezdili každý rok do skotských hor.

 

Vzkaz současným skautům

„Český skauting je jedinečný. Udržte si jeho jedinečnost.“

 

 Literatura

 

O rodině Maiwaldových se zmiňuje ve svých denících houslistka Ervína Brokešová (1900–1987):

Brokešová, Ervína: Ich lebte von der Hoffnung: Das Schicksal einer Künstlerin, přel. Gustav Just, Morgen: Berlin 1965.

Brokešová, Ervína: Ty a já. Deník, Československý Kompas: Praha 1947.

Brokešová, Ervína: Žila jsem nadějí. Deník, Středočeské nakladatelství a knihkupectví: Praha 1972.

O Karlu Maiwaldovi

http://janus.lib.cam.ac.uk/db/node.xsp?id=EAD%2FGBR%2F0014%2FMWLD

O Karlu Janovickém (Bohuši Šimsovi)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Janovick%C3%BD

Autobiografie Jarky Maiwaldové-Kreysové

http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=046&clanek=060418

O táboře Valka u Norimberka a systému uprchlických táborů v Německu

http://www.dpcamps.org/dpcampsGermanyTV.html0S

O Hedě Kaufmannové

http://cs.wikipedia.org/wiki/Heda_Kaufmannov%C3%A1

Kaufmannová Heda: Léta 1938-1945 : válečné vzpomínky. Praha,Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1999.

O PVVZ a Za svobodu, do nové ČSR http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&s_lang=2&id_desc=72193&title=Peti%C4%8Dn%C3%AD

Šimsová o Křivském

Šimsová, Sylva. Na každém okamžiku záleží: vzpomínka na Pavla Křivského. Grand Biblio roč.3,č.10, 2009, str.12-13.

Šimsová o Seifertovi

Šimsová, Sylva. Myšlenkový svět Miloše Seiferta. 2006 [Přednáška na Mikulášském seminaři, ??? později vyšla v nějakém Woodcrafterském časopise ??? ]

 

Autorem nahrávky a příběhu pamětníka je Petr Andreas.