Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Šimůnek (* 1922)

• narozen 24. 12. 1922 v Újezdě u Kasejovic

• od podzimu roku 1942 do března 1945 byl totálně nasazen v Linci

• po návratu domů se setkal s Vlasovovou armádou

• po válce působil ve firmě ČZ ve Strakonicích a krátce na Lipně

Mládí

Karel Šimůnek se narodil na Štědrý večer u Kasejovic: „Tak Karel Šimůnek, narozen 24. 12. 1922 v Újezdě u Kasejovic. Měli jsme hospodářství. Jako zamlada jsem dělal na polích a takové věci. Jak to bylo všude na vesnici.“ V Kasejovicích se také vyučil: „Do Kasejovic jsem chodil do školy. Do obecné i do měšťanky. Potom jsem se tam učil zámečníkem u Fejta v Kasejovicích. Jak je tam výpadovka na Nepomuk, tak tam.“ Práci sháněl, kde mohl: „A po vyučení jsem zatím neměl práci. Tři roky bylo učení. I do Plzně jsem jel na kole a hledal jsem práci, ale tam okolo nic nebylo. Tam mi potom přišla obsílka sem do Strakonic. To už byla válka, když jsem se vyučil, protože jsme koukali na ty Němce, jak jeli po silnici na Nepomuk a dolů, na těch sajdkárách.“ Nakonec se uchytil ve zbrojovce, kam nastoupil už za války: „Tak potom jsem nějaký čas dělal u našeho kováře, když jsem neměl práci. A potom mi přišlo ze zbrojovky (obsílka) sem do Strakonic. Tak jsem tady nastoupil v roce čtyřicet dva.“

V Linci

V zimě roku 1942 šel do Rakouska, do Lince: „A na zimu už jsem střihal do Německa (do Rakouska – pozn. aut.). Už holt byly nábory, musel dělat pro Němce každý. Tam nás bylo moc, tam nás jelo celý vlak napřed. To byl tábor v Linci, AK 56.“ Pracoval ve fabrice v Linci, kde se věnovali válečné výrobě: „Byly tam závody, tam každý dělal v nějakým jiným oddělení. Mě přidělili do kalírny, tam jsem jezdil na takové mašině a nakládal jsem do lisů pancéře, co byly na tanky. Kalilo se to v oleji, v nádržích. Tam jsem byl s Vadlejchem na jedné mašině.“ Z Československa jelo do Rakouska hodně Čechů: „Ono nás tam bylo hromadu, těch Čechů. To byl celý vlak našlapaný, samí Češi jeli tenkrát do toho Lince. To bylo hromadu Čechů ze Strakonic, z Rožmitálu, většinou kluci. Taky byli zaměstnaný.“ V jedné místnosti spalo šestnáct lidí: „Tam nás bydlelo šestnáct na jedné místnosti. To je jistý, že to bylo všelijaké.“ Ani jídlo si pochvalovat nemohl: „S tím jídlem a se vším. Tam byly většinou ty eintopfy, jak tomu říkali. To byl takový blivajz, z té kapusty. Knedlíky, to většinou byly v neděli, to byly takový bambusáky, že se to ani nedalo ukousnout.“ Rodiče se ovšem dokázali o syna postarat: „Já měl takovou výhodu, že jsem dostával z domova balíky. Každých čtrnáct dní mně přišel velký balík. Takže přece jen ten chleba mi chodil a ty věci.“

V Linci strávil dva a půl roku – byl zde až do počátku roku 1945: „Tady jsem byl v tom roku čtyřicet dva ve zbrojovce a na zimu, v září nebo v říjnu – teď nevím přesně to datum – jsme odjížděli do Lince. Tam jsem strávil dva a půl roku.“ Často byly v Linci nálety: „Náletů bylo dost, to je pravda. Náletů co bylo a mrtvých taky.“ Do práce chodili na dvanáct hodin a fabrika pracovala bez zastavení: „Každý den většinou práce. Tam se dělaly dvanáctky, dvanáct hodin denně. Jeden týden noční, jeden týden ranní. Soboty a neděle, pořád. To se jelo pořád, protože ty pece se vyhřívaly plynem a to nechtěli nechat vyhasnout.“ Domů jezdil často, občas také načerno: „Taky jsme občas jezdili domů, to nás pustili na propustku. Kolikrát mně to slíbili, a potom mi to nedali. Kolikrát jsem jel načerno domů právě.“ Na hranicích byl jakýkoliv přechod načerno velmi nebezpečný: „Takže, když byly Kaplice hranice, tak tam byly kontroly většinou se psem. A to jsem většinou lezl někde pod lavicí nebo tak (ve vlaku). A přejel jsem vždycky dobře. Potom nazpátek už jsem dojel dobře, to už jsem se nebál.“ Pokud jel nazpět, tak se musel přihlásit na úřadu práce: „To jsem šel tady na pracák ve Strakonicích, na úřad práce, a tady už mi dali normálně propustku zpátky. Jsem řekl, že jsem ji ztratil, a hotovo. Co mohli dělat. Oni byli rádi, že se tam vracím. Měli jsme tam volnou ruku, mohli jsme chodit, kam jsme chtěli.“ Popisuje Linec a vzpomíná na tramvaje: „Ten Linec, to je asi jako Plzeň velké město. Elektriky tam jezdily, všechno tam bylo.“ V době náletů museli ovšem jít pryč od Lince, aby byli v bezpečí: „Ale když byly ty nálety, tak to jsme většinou, když jsme v neděli neměli směnu, šli do města na elektriky a jeli jsme normálně pryč. Jeli jsme k Dunaji, tam byly takový skály veliký a tam byly samé chodby pod těmi skálami. To byly kryty zkrátka. Jako v krytech to bylo prohrabaný. To bylo padesát metrů skály, tam bylo světlo, všechno. Tam se sbíhali všichni lidi z toho Lince. Takže většinou byly nálety v neděli a v sobotu, tak se tam každý chtěl schovat.“ Na lágr zpátky spát chodili pěšky: „Kolikrát se stalo, že jsme museli jít pak pěšky na lágr. Ten lágr byl na druhý straně – ten Linec byl dost dlouhý. Zažily se tam všelijaký věci.“

V Linci si užíval mládežnického života: „Příběhy… akorát že tam byl dobrý mošt. Ten nám chutnal všem. Tak vždycky jsme si koupili třeba kolik kýblů moštu. Na místnost jsme si je odvezli z těch hospod. Tam se prodával mošt. Pivo se tam moc neprodávalo. Tak jsme si každý koupili mošt a vařili jsme to na kamnech pěkně, ať je to teplý. No co jsme měli dělat jiného… jsme byli mladí svobodní kluci. Zábava nebyla žádná tam.“ Nevěstince byly rozdělené podle národností: „Je jisté, že tam byly taky čtyři nevěstince v Linci. To si pamatuji dodneška: Maxim, Ostende, Nová vila a Paříž. Čtyři pro Němce a čtyři pro cizince. Takhle to bylo rozdělený.“ Existovaly rozdíly mezi Němci a ostatními národy: „No, Němci, zatím jsme s nimi nic neměli. Do práce jsme chodili pěšky, protože Němci jezdili autobusy.“ Často si chtěli zkrátit cestu, a tak využívali místní dopravu, i když k tomu neměli oprávnění: „A taky my jsme byli mladí kluci, taky jsme se kolikrát chtěli svézt. Kolikrát jsme tam nalítali. To se neplatilo nic, to se jezdilo zadarmo. A ti Němci potom nadávali. Paničky některý říkaly: ,Ausländer si tady sedí a my musíme stát.‘ Tak nás kolikrát vyhnali z autobusu. Co jsme měli dělat. Ono to bylo kolik kilometrů do té fabriky. Tak my jsme si to taky nedali líbit, to je jistá věc. Když nás vyhnali, autobus se rozjel. To byly ty stoupátka kolem dokola a žebřík ještě nahoru na střechu. Tak to jsme se navěsili kolem dokola. A kolikrát zastavil, vyhnal nás, a než se rozjel, my tam stáli zas. A přece jsme se svezli někdy. Tak pro nás to byla legrace. Byli jsme mladí dvacetiletí kluci. Co jsme měli dělat.“ K Čechům, a ještě vyučeným, se chovali zřejmě lépe než k ostatním národům: „No někteří to měli horší, ti cizí lidi. My jsme přece jenom byli vyučení většinou, tak jsme dostali dost pěknou práci tam. Někteří kluci třeba zapisovali ty teploměry, aby mělo to železo správnou teplotu na těch pecích. Chodili, měli notýsky a to museli hlídat všecko.“ Popisuje práci, kterou tam vykonávali: „Tam byla taková velká mašina. Ona byla dlouhá. Po kolejích se posouvala a byly tam ty pece, jedna vedle druhý pece. A to jsme do těch pecí nakládali. Jeřáb nám dal vždycky na tu mašinu ty pancéře a takové věci a my jsme na ty pece najížděli a nakládali jsme to. Když to bylo horký, když to mělo správnou teplotu, tak jsme to zas vytahovali ven s tou mašinou. A jeli jsme po kolejích a tam byl zas lis, takový veliký lis. Ten lis se potom zvedl a dal to k sobě. To zmáčkl a ponořil to do nádrže, do oleje. My jsme to zas od té vody odváželi pryč. Jeřábník to bral.“ S jeřábníky měl Karel Šimůnek konflikt: „A kolikrát jsem měl taky patálie s těmi jeřábníky. Já dělal mašinistu a oni kolikrát tam nebyli, co to zahákovali těmi háky. A já jsem si sedl na mašinu, nic jsem nešteloval. A kolikrát ten mašinista zvolal na ten zvonek a ukazoval, abych to vzal. A já říkal: ,Ich nicht, ich maschinist.‘ “ Žaloval mistrovi a Karel Šimůnek potom musel dělat horší práce: „A on si žaloval mistrovi a ten mi dal potom. A hned z té mašiny pryč. A dal mě na ty party, co tam zahákovali a dělali pomocný práce. No, možná čtrnáct dní jsem tam byl.“ Ale nakonec stejně zůstal mašinistou a už nedělal hlouposti: „A potom neměli mašinistu, tak potom mě tam dali zpátky. A už potom jsem si dával pozor. Raději jsem z té mašiny slezl a schoval se za pec, aby mě ten jeřábník neviděl, že tam sedím. A nikdo nezahákuje. Většinou Němci.“

Mistr chtěl po zaměstnancích, aby mu něco přivezli, když je pustil domů: „Oni ti mistři taky nestáli za nic, když se to tak vezme. Tam byl mistr Buschman. Ten, když nám napsal propustku, tak chtěl, zpátky abychom mu vozili cigarety. Já kolikrát, když jsem jel domů, tak vždycky on na mě přišel: ,Zigarette, Zigarette.‘ Já povídám: ,Ja, Zigarette.‘ Vyndal jsem cigartašku, oni bývaly dřív takový chromový. Já jsem měl ty cigarety skládaný a nabídl jsem mu, aby si vzal cigaretu. On se urazil, on si myslel, že mu přinesu celý balíček. Já mu nabídl jednu cigaretu.“ Takový vtip stál Karla Šimůnka další propustku: „A podruhé už mi žádnou propustku nenapsal. Třeba mi to slíbil, ale když jsem měl odjezd, tak už mi žádnou propustku nedal. Já nemohl nikam jet.“ Tak se rozhodl, že pojede načerno a nebude se nikoho ptát: „Tak jsem holt musel jet načerno jedině.“ To věděli pouze jeho rodiče: „Jestli jsem někomu napsal, tak domů našim: ,Já přijedu ten den a tu sobotu jsem doma.‘ Naši čekali, ale já přijel stejně. Ale ten vlak jel většinou až do Nepomuka.“ Trvalo to ovšem dlouhou chvíli, než se dostal domů: „V Nepomuku jsem vystoupil kolikrát ve dvě hodiny v noci a šel jsem z Nepomuka pěšky až do Újezda. To je dvanáct kilometrů do Kasejovic a potom z Kasejovic ještě tři kilometry do Újezda u Kasejovic. Tak jsem přišel třeba v pět hodin ráno. Byly to holt trable všelijaké.“

Náletů bylo dost, Karel Šimůnek si pamatuje jeden velký: „Nálety byly pěkný. To bylo hrozně mrtvol, hrozně mrtvol. První nálet byl ve fabrice, asi dva a půl tisíce mrtvých, v těch eisenwerkách. To byly haldy, haldy, haldy mrtvol. Protože tenkrát nikdo neutíkal, protože nikdy to předtím nerozbili.“ Karel Šimůnek měl osobitou obranu proti náletům: „Já když měl noční, tak jsme kolikrát leželi vedle lágru na sluníčku v létě a viděli jsme, že ty svazy lítají nad námi, ti Američani. Tak jsme říkali: ,Kluci, ještě to neházejte.‘ Když jsme je viděli před sebou. Když nad námi letěl: ,Tak už to můžete házet.‘ Takže ta bomba letí. Měli jsme z toho legraci. A to jsme nikdy neutíkali do lágru, i když byl poplach v noci. Neměl jsem strach, že mě zabijí. Vždyť nikdy tu nebombardovali.“ Spolu s jedním kamarádem neutekli a pak se vychloubali těm, co se šli schovat: „Ještě nějaký Pepík ze Senekova taky neutíkal. My dva jsme spolu kamarádili a nikdy jsme neutíkali. A ti všichni utekli a přišli potom za dvě hodiny nebo za hodinu, byli někde za městem nebo v lese. Potom jsme se jim smáli. Já říkám: ,Vy volové, co jste tam lezli. My si tady ležíme pěkně a nic se nestalo.‘ “ Nejdříve neměli strach, ale poté se to změnilo: „Ale potom, když to prvně rozbili, tak jsme zahýbali taky. To jsme viděli, jak to vypadá. To jsme zahýbali. Taky strach.“

Vzpomíná na své kamarády z Lince: „Hromadu těch kluků bylo tady ze Strakonic. Pepík Hrachovec, Vojta Kolářů. Já už ty kluky ani některý neznám, to už je všechno mrtvý. Všechno je mrtvý, co jsem tam s nimi byl. Z toho Rožmitála taky, to byl Sobotka Franta, Čejka. A já už ty některý jména úplně zapomněl. Ten Panýrek a já nevím co, všichni kluci.“ Často se scházeli v Rožmitálu nebo ve Strakonicích a vzpomínali: „Jsem se tam s nimi scházel. My jsme jezdili často do Rožmitálu. Každých čtrnáct dní jsme byli v Rožmitálu, protože tam manželka měla vdanou sestru. Tak jeden týden jsme jeli sem a druhý týden jeli oni do Strakonic. Tak jsme se tam navštěvovali pořád. Tak jsem s nimi vždycky byl, co jsem s nimi byl v reichu.“ Všichni jsou již bohužel mrtví: „Ale už tam dneska není ani jeden. Ani ten Sobotka, s tím jsem byl, je to asi tři roky. A potom jsem tam oddával sestru. Mašauerová povídá: ,Už vám tam prý umřel taky.‘ Tak už nevím žádného, který by byl živý. Jsme byli dvaadvacátý ročník, to už je přece jenom pár let. Dneska už každému je třeba osmdesát pět, mně bude osmdesát šest let letos.“ Byly tam ale i jiné národnosti: „Tam byli Italové, Francouzi. Ukrajinci tam taky byli nějaký. Ukrajinci většinou dělali nějaký parťáky. Někteří byli dobří, úplně se nechalo s nimi mluvit. Říkali: ,Langsam, jen langsam.‘ “ Někteří tam byli z důvodu stáří, druzí jako zajatci: „Někteří byli dobří. To byli většinou starší lidé, kteří už nešli na vojnu. Ti Italové byli většinou zajatci. Třeba je zajali za války, tak jeli potom na práci do Lince. A Francouzi taky. Proti nám... nevím, že bychom s nimi měli nějaký konflikt.“ Budovy byly rozdělené podle národností, každá národnost měla svoji budovu: „Ten lágr byl veliký, když tam byla hromada těch ubytoven. Když nás spalo na místnosti šestnáct lidí, tak to byly postele nad sebou. Jako na vojně to bývalo. Ale Češi byli zvlášť a Bulhaři tam taky měli své baráky.“

Na procházku do města museli mít vlastní propustku, kterou se museli prokázat: „Ty lágry byly ohrazený a byl tam vrátný. To musely být propustky, když se chodilo do města nebo tak.“ Opět vzpomíná na nálety: „No, ale ty byly nejhorší, ty nálety. To bylo plno mrtvol. Dávali to do pytle, řekněme od cementu, do papírových těch rolí. To bylo rozbitý, to byli některý na maděru. Já nevím, kam to vozili. To bylo hrozný. Taky jsme to potom museli uklízet, když byla hala rozbitá. Tak nás tam zahnali a museli jsme uklízet, aby to rychle zas jelo. Ještě to ani nebylo pořádně udělaný a už se tam napustil olej. A když bylo po náletu, tak kolikrát hořely ty nádrže s olejem. To bylo čmoudu, hromada šla nahoru.“ Krátce po spravení se ovšem zase jelo dále: „A potom zase to naplnili znova a zase dělali dál. To se jelo pořád. Zas to jelo normálně, na dvě směny pořád. Ve dne v noci, pořád se jelo.“ Ve svařovně také nastaly zdravotní komplikace: „Vedle haly byla svařovna. To někteří kluci nespali v noci, protože měli oči červený. Přece jenom jeden vedle druhého, všechno to prskalo a měli ty kukly při svařování, ale přece jenom nějaký ty záblesky světel od toho druhého… Kolikrát z toho marodili ti kluci. Taky tam byl doktor.“ Karel Šimůnek byl u doktora kvůli špatným zubům, které musely ven. Tyto problémy pramenily ze špatné stravy. „A že kolikrát někdo taky marodil. Já jsem taky ležel v nemocnici. Začaly se mi kazit zuby okolo dásní. Oni říkali, že nejsou vitaminy a takové věci. Třeba mně tam kolik těch zubů museli vytrhat. Měl jsem to zkažený okolo nich. Měl jsem třeba špatné zuby a některé musely ven. Zdráv člověk není, beru rovnou (dost) léků. Už je mi taky pár let. Letos osmdesát šest. Tak to taky není maličkost.“ Vzpomíná, jak odcházel do Lince: „No co jsem mohl dělat. Nic. Musel jsem spakovat kufr, naši mi to zapakovali všechno do kufru, všelijaký živobytí, že jsem to ani nemohl unést. Kdybychom nešli, tak nás zavřou nebo něco s námi provedou. To bylo těžký.“ Karel Šimůnek odpor nekladl, ale jeho kamarád ano – a vysloužil si za to vězení: „Taky Josef Vadlejchů byl zavřený, ten tenkrát jel domů na dovolenou. My říkali, že se nevrátí. A oni ho drapli, v Mirošově, někde u Plzně. Tak tam byl zavřený.“ Karel Šimůnek se vždy vrátil, i když jel načerno: „Já se většinou vždycky vrátil. Vždycky jsem šel tady na pracák, aby mi dali papír, že jedu zpátky, a hotovo. Když mě nepustí (z Lince), tak co? Tak jsem si myslel, že se na vás můžu vyfláknout. Tak jsem jel načerno. Já nevím, kolikrát přesně.“

S rodiči si psal a dostával i balíky plné jídla: „Jednou jsem napsal našim, že přijdu, tak přijdu opravdu. Psali jsme, já jim psával taky a oni posílali nějaký balíky většinou. Když pekli chleba, tak přišel bochník chleba a něco k tomu. To byly takový bochníky, jak se pekly doma.“ Karel Šimůnek pochází z rozvětvené rodiny: „Maminka pekla třeba jedenáct, dvanáct bochníků. Každý den se snědl jeden bochník chleba. Takže nás bylo osm ke stolu. Nás bylo pět a ještě byli rodiče a děda byl ještě. Tak nás bylo osm ke stolu a ten bochník se snědl snadno. Já jsem byl vyučený v těch Kasejovicích. Nic špatného jsem tam nedělal. Na té mašině jsem jezdil. Z kraje jsem byl u těch nádrží, u těch olejů.“ Vzpomíná, jak se v podzemí pod továrnou často distancoval od práce: „To tam byly v podzemí čerpadla a tam byly ty chladiče. Tam bylo všechno v podzemí. To byly samé chodby, fabrika byla samé chodby. Byla pára, byl vzduch a elektrika. To byly chodby, osvětlené, široké chodby. A tam to bylo osvětlený, po jedné straně byl třeba vzduch, pára a takové věci. A na druhé straně byly kabely. To bylo všechno v podzemí. To byl kryt. To bylo pro nás většinou spaní v noci. Když nám to šlapalo, ta čerpadla, tak jsme tam zalezli. A kolikrát nás mistr hledal potom. On měl takovou stříkačku, to jsme vždycky dostali špryc té vody – jak po nás stříkal, tak jsme vylétli tam odsaď. Byla tam všelijaká zákoutí. My jsme z toho měli srandu. A třeba nadával: ,Hund, Hund, tschechische Hund...‘ Měl vztek na nás, že spíme. To je jistý, měli jsme dělat něco.“ Vzpomíná na Němce, kterým dělal naschvály a jednou se jim to téměř nevyplatilo: „Oni Němci jezdili hodně na kolech taky do práce. A my jsme šli třeba s partou z lágru, ale my jsme se jim neuhnuli. Jsme říkali: ,Počkej, on jede na kole. Schválně se mu neuhneme. Co udělá?‘ Byli jsme mladí, měli jsme z toho legraci. A jednou na nás vzal i pistoli. Neudělal nic, ale my jsme se potom už rozestoupili rychle a nechali jsme ho, aby jel. Taky jsme byli troubové někdy.“

Okolo silnice byli pověšení vězňové z koncentračních táborů: „Taky tam byly výstrahy. Tam byly lágry s trestanci, okolo té silnice, když jsme šli do práce. A kolikrát tam viseli na té šibenici kolik dní. Na výstrahu. Jsme šli okolo, viděli jsme, že tam dva tři visí na šibenici. Já nevím, jaký tam měli tresty. To byla válka.“ Linec byl od náletů celý rozbořený: „Já říkám, ten Linec byl rozsekaný. To byly potom samé rozvaliny. To když byl první nálet, některý ty lidi měli podepřené ty zdi nebo leccos a okna zabedněná prkny. Některé ty baráky byly rozvalené potom. To bombardovali každou chvíli, tu fabriku. I to město bylo rozbitý.“ Ovšem lidé to rychle odklidili a opět začali normálně fungovat: „A zase to rychle uklízeli, aby ty elektriky jezdily zas. Vždycky to nějak dali dohromady. Hrozný, ta válka, hrozný. Co my můžeme dělat. Přečkali jsme to.“ Na pokojích byli samí Češi, vedle nich Bulhaři: „To byli samí Češi. To byl lágr, ale byly tam baráky. Tam byli Bulhaři vedle nás v baráku. Ale my jsme v baráku byli jenom Češi. Bylo nás šestnáct na místnosti. Takže tam bylo dusno, když se ráno vstávalo.“ Na Karla Šimůnka často lezly štěnice: „A nejvíc mě štvaly ty štěnice. Těch tam bylo, ty se tam hemžily. A mě štvalo, že na kluky nešly, ale šly jen na mě. Jestli mám jinou krev... Já jsem kolikrát ty matrace takhle nazdvihl a povídám: ,Vždyť se to tady jen hemží.‘ Tak jsem to každý den šel klepat ven. Povídali: ,Vyprdni se na to. Jen je tam nech. Mně nevadí, nás nekoušou. Tak nám je to jedno.‘ Já byl vždycky pokousaný, nejvíc na krk. Nemocný jsem z toho nebyl, ale to svědělo jako když koušou komáři. Ty mě štvaly nejvíc, štěnice, že jich tam bylo moc.“ Štěnic se zbavovali, ale ne dosti účinně: „Oni to třeba vypalovali párkrát za rok. Muselo se všechno jídlo dát pryč, aby to tam vykouřili nějak. Nějaký čas tam nebyly, ale pak se tam nastěhovaly stejně. Ty mě tam nejvíc šmakovaly, ty štěnice. Byly to dřevený baráky jako lágry.“ Štěnice byly nejen v Linci, ale i v nemocnici v Blatné, kde byl pan Šimůnek na operaci slepého střeva: „Ty jsem zažil i tady potom v republice, ty štěnice. Když jsem přišel z reichu, tak jsem šel na operaci slepého střeva. To už jsem dělal tady ve fabrice. A ono se mi to nějak otevřelo. Já taky jsem byl trouba. Jezdilo se k muzikám na kolech a já jsem nemohl moc šlapat, tak jsem se nadzdvihával. A měl jsem to slepé střevo, ono se mi to otevřelo znova. Tak jsem šel do Blatný do nemocnice. Tam byla nemocnice, tenkrát po válce. Tak mě tam dali, a tam jsem dlouho nevydržel. Tam jsem vydržel asi dva dny, víc ne. Protože jsem tam přišel a já povídám: ,Tady máte štěnice.‘ – ,Jdi do prčic, já tu ležím jak dlouho. Ten taky.‘ Já říkám: ,Tak se pojďte podívat.‘ Nadzdvihl jsem matrace a hledal jsem, tam se hemžily štěnice. To prý, jak je to možný, že jsi na ně přišel. Já povídám: ,Na mě šli v Německu a teď na mě jdou i tady v Čechách. Tak chraň Bůh, tady už nebudu.‘ Tak jsem šel na primáře a musel mě pustit domů. Nenechám se žrát ještě doma štěnicemi, když jsem jich tam zkusil dost.“

Pan Šimůnek vzpomíná i na společnou jídelnu: „To jsme šli třeba na večeři všichni společně do jedné jídelny. To byla jídelna společná.“ Lidé odnášeli z jídelny nábytek, aby se jím mohli zahřát: „Tam byly stoly, lavice, ale stalo se kolikrát, že… ona tam nebyla potom žádná lavice, to se všechno spálilo. Když byla v zimě zima, tak každý tam ukradl lavici. Třeba se na ní sedělo u stolu, tak potom jsme museli jíst vestoje. To tam nebyla ani jedna lavice už. Všechno bylo spálené.“ Američané házeli bomby a jedna vybuchla před jídelnou: „A kolikrát se stalo, že taky tam hodili bomby. A oni byly nevybuchlé některé. Na tom lágru taky. Zrovna vedle v baráku, tam byla nevybuchlá bomba. Když jsme byli na té večeři, tak to byla rána jako z děla. To byla jistá věc, jak tam vybuchla v té zemi. Tak než řekl člověk švec, tak neviděl hlavu. Všechno to bylo pod stoly. Každý se bál přece jenom. Já to bral jako legraci, ale bylo po legraci. Takový rány, když přišla nenápadně.“ Jednalo se o časovanou bombu: „Ta bomba vybuchla časovaná. Oni většinou hodně házeli ty časovaný bomby. Ony nevybuchly hned ten den, třeba to házeli v poledne a vybuchlo to třeba za šest hodin nebo tak. A takhle plašili.“

Mezi národnostmi, které tam pracovaly, nevznikaly žádné třenice: „To nebylo. My jsme byli mladí kluci. My jsme se o to ani nezajímali, jestli je někdo socialista nebo komunista. Tenkrát to nebylo. Národnostní taky ne, tam byli Italové a Francouzi a ty národnosti, a nikde nebylo nic.“ Němci nebyli z putování Karla Šimůnka načerno nadšeni, ale vždy mu odpustili: „Jel jsem normálně načerno. Já jsem se vrátil normálně. Já měl volno třeba ten den, tehdy bylo třeba v sobotu nebo v neděli volno. Ony ty směny, když se vyměňovaly, tak musel mít člověk taky volno. Nemůže hned do směny. Tak jsem měl třeba naplánováno, že pojedu domů, a najednou jsem nedostal propustku od mistra. Tak jsem říkal: ,Já už jsem to našim napsal. Ti mě čekají.‘ Tak šup načerno. Šup do vlaku. Byl plný vlak kluků, co jelo na dovolenou. To vypravovali třeba zvláštní vlaky na tohle. To byl celý vlak třeba. Na sobotu na neděli jeli domů.“ Ovšem při kontrolách hrozilo nebezpečí: „Tak jsem se tam mezi ně zašmodrchal a když byla kontrola, tak jsem se někam schoval. A bylo to. Nebo jsem nějak přišel do jiného vagonu.“ Zpátky to šlo mnohem jednodušeji, přestože byli na úřadě práce na něj naštvaní: „Potom jsem zas jel zpátky. Potom jsem šel do Strakonic na pracák a museli mi napsat propustku, abych jel zpátky. Nadávali taky, ale napsali mi ji. Já řek’, že jsem ji ztratil, že nevím, kam přišla. To si mohli domyslet, ale to už je jedno. Oni byli rádi, že se tam vracím. Mě tady nebudou honit potom. Doma jsem byl dva dny a střihal jsem zas. Něco jsem nafasoval, nějaký to živobytí, a jel jsem zpátky.“ Se svými kolegy z práce se určitým způsobem snažili sabotovat práce pro Němce: „Taky jsme dělali blbosti, to je pravda. Taky jsme sabotovali. Ty pece jsme bourali. Nenápadně, aby nikdo neviděl, že to bouráme. Ono to jelo po kolejích a když se to někdy zavařilo nějak hodně, tak ona ta mašina se trochu zkřížila. A když to potom zajíždělo, tam to byly vyzdívky, to byly takové mezery mezi těmi cihlami. To byly takový uličky. A tam vjela naše mašina, my jsme to pustili po kolečkách. To bylo zvednutý. A na tom byly ty pancéře. A když jsme tam dojeli, tak jsme zas točili kolíčkem, ono se to snížilo dolů a tam to zůstalo a my jsme vyjeli ven zas. Pepík Vadlejchů řek’: ,Hele, trochu jsem ti to připravil, tak to třeba doraž.‘ Nebo já potom jemu. Protože hromadu pecí jsme vyváželi, nebylo moc času, když se to tak vezme. To byla jedna pec za druhou. Se to nakládalo a za hodinu nebo za dvě se to zase vykládalo.“ Podobným způsobem rozbíjeli mašiny: „Tak abychom si odlevili, tak jsme některou vyřadili z provozu. Oni potom museli zastavit plyn do toho.“ Přineslo to nejméně zdržení: „Dva dny čekali, než to vystydne, aby tam mohli dělat ty šamotáři. A zas potom nalepili dohromady cihly s tím šamotem. A zas potom se jelo. Tak potom jsme vyřadili zase jinou.“ Nadávky poslouchali, ale nemohli jim nic prokázat: „Oni nadávali třeba, ale co mohli dělat. My jsme to nebourali schválně, my jsme to bourali doopravdy. Tam to šlo, na těchto pecích. To byly velký pancéře, to byly velký pláty. Třeba kolikametrový.“ Práce byla rozdělená a Karel Šimůnek dostal tu lepší a lehčí: „Ale co byly zas pece, to byly malinký pece. Tam jich bylo víc, tam byly po obou stranách. A tam kdo jezdil, tak si opravdu neodpočinul vůbec. A to byla mašina, ta se točila kolem dokola. Tam jsem taky kolikrát jezdil. Když tam nebyl někdo, tak mě tam taky dali. To jsem moc rád nebyl. To se jezdilo z jedné pece na druhou a nakládalo.“ Jednou havaroval se svým strojem: „Zas na ten lis. Jednou jsem taky tam jel na lis. A oni tenkrát měli moc horký olej. On se taky vylije na koleje. Já tam vjel, a to už jsme to měli taky vypočítaný, třeba kolik – půl metru nebo metr šedesát, ono to už dojelo automaticky na doraz. A když tam byl olej, tak to holt člověk neodhadl.“ Najel tam a všechno poničil: „Takže jsem tam najel. Já myslel, že jsem to všechno utrhal. To byla rána do těch nárazníků. Ten mistr na mě řval, že dělám sabotáže a všechno možný. Hnal mě do kanceláře. Nemohli mi nic dokázat. Byl tam olej na kolejích, tak co jsem mohl dělat.“ Tato situace dopadla naštěstí dobře: „Ale měl jsem strach tenkrát, že mě někam zavřou. Ale dobře to dopadlo vždycky. Nás tam jelo víc. Na těch malých jezdil nějaký Hoska. Ten byl od Nepomuka. Já jsem na těch velkých jezdil s tím Vadlejchem. Tak jsme se střídali. On jezdil na jednu směnu, já na druhou směnu.“

Vzpomíná ještě na koncentrační tábory okolo silnice, kde věšeli lidi pro výstrahu: „To byly lágry, koncentrační lágry tam byly okolo silnice. Když jsme šli do práce, tak to tam bylo dvakrát obehnaný ostnatým drátem a bylo to vysoký, aby to nepřelezli. Já nevím, jak se to jmenuje. A viseli kolik dní. Aby viděli ti lidi, jak tam s nimi hospodaří s těmi lidmi, ti strážci. Pro ostrahu těm druhým je tam nechali viset kolik dní. Tam byli dva, na druhé straně byli taky. Já si pamatuji, že tam vždycky byly takový zábavy, tak jsem tam chodil (okolo táborů). Na druhé straně toho Lince byl taky další takový lágr. Nevím, co tam dělali. Jestli tam chodili na práci nebo... To nevím nic.“ Jako mladí tam zažili hodně legračních příhod: „Humorných příhod tam bylo dost. To jsme byli mladí, tak se vždycky někam vyrazilo. Mně teda chutnal ten mošt, nebyl špatný. Je to alkohol a bylo to hruškový nebo jaký měli, všechno možný. Takže za padesát feniků byl půllitr třeba.“ Práce nebyla nikterak těžká: „Je jistý, že v práci jsme se nepředřeli. S tou mašinou tam člověk jenom jezdí a jede po kolejích do těch pecí. To byla legrace.“ Často nepracovali a jenom tak se poflakovali: „Ale museli jsme zahýbat rychle. Když mě jednou vyšmátl, tak jsem musel zahýbat a raději na té mašině nesedět, když se nedělalo. To taky nebylo Němcům recht, že se tam flákáme. Teda to byli spíš Rakušané, když to bylo v Linci. Tam byli ti staří fotrové. Říkali vždycky: ,Jen langsam, jen langsam.‘ Chránili spíš.“ Peníze za nasazení v Linci dostal až se zpožděním: „To všechno pořád jenom říkali, že nám dají něco. To je pár let, co jsme to dostali. Oni nám toho moc nedali. To potom ještě dávali něco, a někteří kluci nedostali ani tolika, ti co byli v Německu. Já byl v Rakousku, tak jsme dostali víc. Ti nás odškodnili víc. Já když jsem si nechal dělat zuby, tak zrovna to říkali, že máme nárok na x tisíc, ale že musíme dát nějaké potvrzení. Tak já jsem dal potvrzení od toho zubáka.“

Útěk zpět do Československa

Ke konci války utekl spolu s dalšími dvěma kamarády z Rakouska: „A když byl konec války, tak jsem utekl z Německa. Ještě s dvěma kluky jsme utekli. Tak to bylo v březnu, devátého března jsme utekli tři. Já, Pepík Kálal ze Sepekova u Tábora a ještě nějaký Sadílek z Rožmitála. Tři jsem utekli.“ Museli udělat několik zastávek, než se dostali domů: „A holt jsme šli pěšky na jednu stanici od Lince. To byly všude kontroly a na těch zastávkách to nebylo takový divoký. To už jsme se do vlaku dostali.“ Z Lince jeli do Českých Budějovic, ale zastavili se na Kaplici: „A stříhali jsme na Budějovice. Do Budějovic na Kaplici jsme zase vystoupili z vlaku.“ Na hranicích byly kontroly, takže je museli obejít, aby nebyli spatřeni: „To jsme museli obejít nějak, to byly samé kontroly, to byly hranice. Tam jsme nasedli na vlak, jeli jsme a před Kaplicemi jsme vystoupili na zastávku. A šli jsme pěšky zase po kolejích, potom jsme nějak obešli Kaplice a šli jsme zas dále.“ Nepodařilo se jim ovšem vždy zůstat nezpozorováni: „Kolikrát nás tam honili, taky na nás křičeli. My jsme šli, nevěděli jsme, že už je tam nějaká zastávka. On tam byl třeba nějaký strážný. Tak křičel: ,Halt, Halt.‘ My vzali do zaječích. Kdepak za námi poběží, on se na nás vyflákl. Tam chodili se psy. Tak jsme to nějak oběhli.“ Poté, co oběhli kontroly, nasedli na další vlak a ujížděli do Českých Budějovic: „Šli jsme třeba kolik kilometrů po těch kolejích a zas do té stanice další, tam jsme čekali na další vlak a jeli jsme do Budějovic.“ A z Českých Budějovic jel už domů: „A z Budějovic, tam to už bylo dobrý. To jsem jel rovnou z Budějovic na Nepomuk. Jsme utekli dva měsíce před koncem války.“ Před tím, než odjeli, tak poslali všechny věci domů: „To jsme si vzali každý tašku a nějaké maličkosti, nějakou svačinu. A tamto všechno jsme měli poslaný jako balíky domů. Jsme to poslali vždycky předem.“ Před Němci se musel skrývat u strýce: „A doma jsem nechtěl být, protože to ještě Němci chodili na kontroly. Kdo utekl z Německa, tak chodily kontroly pořád. Tak jsem z domova šel do Radošic. To je tam, co je Mladý Smolívec, když se jede ze Lnář třeba na Mladý Smolívec, Radošice a potom se jede Spálené Poříčí a tam jako trasa na Plzeň. Tak tam jsem byl u strejdy v Radošicích dva měsíce schovaný. Tam nemohli kontrolovat, protože nevěděli, že jsem tam.“ Rodiče neměli kvůli jeho útěky žádné problémy: „Rodiče neměli nic. Nejsem doma, nejsem doma. Co můžou dělat?“ Bratranec Karla Šimůnka se skrýval celé dva roky: „Můj bratranec, ten byl z Přebudova. To je tam blízko Nepomuka. Ten byl se mnou starý, ten dva roky byl schovávaný doma. Dva roky nevylez’ ven mezi lidi vůbec. Ten utekl z Německa a dva roky se schovával. To bych nechtěl dělat. To byl nějaký Tonda Mašek, můj bratranec. Taky nasazený.“ Poté, co byla v květnu válka ukončena, tak odešel domů: „Potom, když byl konec války, tak už jsem šel zpátky domů. A to už tam holt měl každý radost, že je konec. Za ty dva měsíce. To je jistý, že měl každý radost z konce války. To jsme utíkali pryč, raději domů. My jsme to nikomu neříkali, že utečeme. To jsme utekli v noci a byli jsme pryč.“

Zpět doma, setkání s Vlasovovou armádou

Zpočátku začal pracovat na polích ve své rodné vesnici: „Tak po válce jsem šel zpátky a pokračoval jsem v práci tady. Na vesnici, co tam bylo… nic. Tam byl zrovna máj, postavili máj a dali tam prapor už náš. Dřív by to nesměli udělat, dát tam náš prapor.“ Spousta lidí měla na vesnici zbraně, které sehnali po Vlasovově armádě: „Někteří lidé měli flinty, tak stříleli do vzduchu. Tam měl každý flintu většinou. Já si pamatuji: Sestra, když se vdávala, tak to bylo nějakých ran ve vsi. Po válce se vdávala. To bylo ran jako o manévrech. Každý vyndal flintu nebo ty kvéry měli. Všechno, co zabrali po těch vlasovcích.“ Vlasovova armáda tenkrát nechala vše v lese při útěku na Západ a lidé si běželi honem něco vzít: „Když se tam vlasovci odsvlékli v lese, tak to měl většinou každý nějakou flintu a pistoli doma. Tam potom, když Vlasovova armáda se tam odsvlékla v lese, tak tam lidi všichni utíkali ze vsi s krávami nebo s kobylami, jestli tam něco zajímavého není. A nakládalo se všechno možné. Tam lidi nakládali šaty a všechno možné si tam po nich brali. Boty… a oni měli dílny všelijaký.“ Vlasovci tam nechali i některé potraviny: „A všechno tam nechali v tom lese. I živobytí tam nechali, třeba mouky, pytle a utekli od toho pryč.“ Dokonce i koně: „Kobyly tam běhaly a lidi ze vsi některý si je chytli a potom si je koupili jako konfiskát a používali je na pole a tak.“ Ovšem spíše byl s nimi v kontaktu otec Karla Šimůnka: „Já ne, táta většinou.“ V těch lesích se schovávali před Rudou armádou: „Oni se tam většinou schovávali potom. Oni se tam schovávali a táta vždycky večer šel a nosil jim jídlo.“ Otec Karla Šimůnka byl legionář za první světové války a uměl rusky: „Tak on uměl rusky dobře, on byl tenkrát za té první války v Rusku taky kolik let, tak on se tam naučil rusky, tak vždycky tam s nimi hovořil. Moc o nich neříkal nikdy. Oni nám nechtěli ani říkat, když jsme byly jako děti, abychom něco nevykecali. Přece jenom v každé vesnici byl nějaký ten pohůnek. Každému nemohl člověk věřit. S Rusy nic neměl.“ Vzpomíná, že někteří Rusové a Ukrajinci pracovali i v Linci: „Tam byli v Německu taky Ukrajinci a Rusové nějaký. Taky tam dělali. Ti sekali dobrotu. Byli rádi, že tam jsou zaměstnaný a že mají co jíst.“

Živobytí po válce

Po válce šel Karel Šimůnek pracovat do strakonické firmy ČZ: „Po té válce jsem šel do fabriky sem. Ono se to jmenovalo KZP dílna, tam byla u řetízkárny. Já už si to ani všechno nepamatuji. V září nebo říjnu jsem se do toho Německa dostal, dva a půl roku, tak potom jsem po válce šel sem.“ Šel do ČZ z domova, šel za prací: „To jsem byl doma pár týdnů a pak jsem povídal: ,Hele, kdepak, doma nebudu na polích. Co bych tam dělal?‘ “ Měl ještě dva bratry a dvě sestry, a tak odešel pryč: „Dva bráchové byli ještě mladší, a dvě sestry. Tak já jsem byl vyučený, tak jsem koukal střihat pryč.“ Po válce se přidal ke komunistům, ovšem po převratu členskou průkazku zahodil a spláchl do záchodu: „Taky jsem byl u komunistů. Taky mě přemlouvali, a dlouho, až jsem se tam napsal. Ale dlouho ne. To bylo hnedle ke konci potom. Tak jsem tam byl nějaký měsíc a potom to prasklo nějak. Těch čtyřicet osm. Potom jsem tam tu legitimaci před kluky roztrhal a zahodil jsem to. Povídám: ,A teď mám pokoj od vás.‘ Dal jsem to do záchodu před nimi a spláchl jsem. Ještě že mě nikdo neudal, oni tenkrát to stíhali. A byl pokoj. Jsme měli taky brigádu socialistické práce, já byl vedoucím brigády. A takové samé voloviny. A stejně nic nebylo.“ Komunisté ho moc rádi neměli, protože se neúčastnil schůzí: „Špatné taky ne, ale dobré taky ne. Oni mě moc rádi neměli, protože kolikrát mě zvali na všelijaký schůze, a já to vždycky odřekl. A to bylo špatné pro ně.“ Dělal díly do motocyklů v ČZ: „Napřed jsem dělal náhradní díly na motocykly, taky jsem dělal na mašinách. Soustruhy a brusky, co bylo třeba, no.“ Poté ovšem kvůli bytu odešel pracovat na Lipno: „A já se potom přihlásil na Lipno. Stavěli elektrárnu na Lipně. A já neměl byt, potřeboval jsem byt. Pořád to taky slibovali, ale nic mi nedali. Tak najednou napsali vyhlášku: Kdo se přihlásí na brigádu na Lipno, dostane přednostně byt (nejedná se o byty na Lipně, ale ve Strakonicích). Tak jsem se přihlásil já. Na rok. A nějaký Pečený tam byl taky. Ten tam ještě bydlí. Honza Veselský, ten tam taky bydlel. Asi pět nás tam bylo. A když jsme přišli z Lipna, tak ještě asi měsíc to trvalo, než ty byty byly dokončený. Ještě se tam nemohli lidi stěhovat. Tak jsem ještě asi měsíc tam nebydlel a potom jak to bylo hotový, tak už jsem se tam stěhoval.“ Manželka pocházela z Blatné a Karel Šimůnek bydlel na privátu, než dostal byt: „Manželka byla v (obci) Metly. Tak jsme se odstěhovali z těch Metlí a šli jsme sem do činžáku. Tady byl byt a už to bylo jiný. To jsem byl už ve fabrice. Já jsem bydlel na privátu s Hájkem, se sousedem, co jsme chodili spolu do školy do Kasejovic. On byl z Řesanic. Tak jsme bydleli na privátu u nějakého Velka na Barvínkově spolu. Měli jsme tam místnost jednu. On se potom taky oženil.“ Poté si koupil parcelu a postavil dům: „Taky tam ještě bydlel nějaký čas a potom se odstěhoval sem. Potom jsem si koupil parcelu, tak jsem tady.“