„Tam bylo všechno v podzemí. To byly samé chodby, fabrika byla samé chodby. Byla pára, byl vzduch a elektrika. To byly chodby, osvětlené, široké chodby. A tam to bylo osvětlený, po jedné straně byl třeba vzduch, pára a takové věci. A na druhé straně byly kabely. To bylo všechno v podzemí. To byl kryt. To bylo pro nás většinou spaní v noci. Když nám to šlapalo, ta čerpadla, tak jsme tam zalezli. A kolikrát nás mistr hledal potom. On měl takovou stříkačku, to jsme vždycky dostali špryc té vody – jak po nás stříkal, tak jsme vylétli tam odsaď. Byla tam všelijaká zákoutí. My jsme z toho měli srandu. A třeba nadával: ,Hund, Hund, tschechische Hund...‘ Měl vztek na nás, že spíme. To je jistý, měli jsme dělat něco.
Oni Němci jezdili hodně na kolech taky do práce. A my jsme šli třeba s partou z lágru, ale my jsme se jim neuhnuli. Jsme říkali: ,Počkej, on jede na kole. Schválně se mu neuhneme. Co udělá?‘ Byli jsme mladí, měli jsme z toho legraci. A jednou na nás vzal i pistoli. Neudělal nic, ale my jsme se potom už rozestoupili rychle a nechali jsme ho, aby jel. Taky jsme byli troubové někdy.
Taky tam byly výstrahy. Tam byly lágry s trestanci, okolo té silnice, když jsme šli do práce. A kolikrát tam viseli na té šibenici kolik dní. Na výstrahu. Jsme šli okolo, viděli jsme, že tam dva tři visí na šibenici. Já nevím, jaký tam měli tresty. To byla válka. Já říkám, ten Linec byl rozsekaný. To byly potom samé rozvaliny. To když byl první nálet, některý ty lidi měli podepřené ty zdi nebo leccos a okna zabedněná prkny. Některé ty baráky byly rozvalené potom. To bombardovali každou chvíli, tu fabriku. I to město bylo rozbitý. A zase to rychle uklízeli, aby ty elektriky jezdily zas. Vždycky to nějak dali dohromady. Hrozný, ta válka, hrozný. Co my můžeme dělat. Přečkali jsme to.“