Vilém Šindelka

„Tam mě vždycky večer vzali a ráno mě zase dotáhli do té věznice v Břeclavi. A tam jsem byl do té doby, než proběhl všechen výslech. A pak mě předali do Brna.“ Tazatel: „Proběhlo nějaké fyzické násilí při těch výsleších?“ V. Š.: „To víte, že jo. To se o tom ani nezmiňuju. To každej, kdo tam byl. Co tam dělali mně, ani těch facek moc nebylo. Ale horší bylo, když jsem musel sundat boty, ponožky a kleknout si na židli. A tam vás mlátili do šlapek, do chodidel. A potom lavor s vodou a nohy do vody.“ Tazatel: „To se opakovalo?“ V. Š.: „To bylo každej výslech.“

„Oni už tam čekali s autama. Schovaní, maskovaní. Měli ty maskáče, všechno. Už tam čekali za stromama. Už jsem věděl, že to není normální. Já jsem šel tak potichu, že jsem si sundal boty. Já jsem šel po té trávě, že jsem nemohl ani halouzku zlomit nebo něco takovýho.“

„Když po tom útěku do toho Německa, to byl ten druhej útěk, přešli jsme hranice do východního Německa. Tam nás chytli. My jsme šli po nějaké ulici, jestli tam byl nějakej taxikář nebo ten jejich estébák, šli jsme dál po ulici a potom nás obklíčili. Dozvěděli jsme se, že nás udal taxikář, ten Němec. Potom jsme byli u těch Němců, než nás předali. Na hranicích nás vzali Pražáci. Tak jsme jeli do Prahy na výslechy. Potom nás zavezli na ten lágr, aby vězni věděli, že nás chytli. A potom jsme byli v Příbrami a na Pankráci. A potom nás vzali do Leopoldova.“