Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Šindelka (* 1929)

• narozen v roce 1929 v Brně

• po únoru 1948 utekl do Rakouska

• při překročení hranic zpět do vlasti zatčen

• odsouzen na doživotí za velezradu a vyzvědačství

• dvakrát utekl z vězení

• spolu s plukovníkem Pravomilem Raichlem plánoval útěk z lágru Vojna

• mimo jiné prošel věznicemi - Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov

• byl v lágrech Vojna a Bytíz u Příbrami

• zažil stávku vězňů v Leopoldově v roce 1955

• více než 17 let byl vězněn

• dnes žije ve Zlatkově u Bystřice nad Pernštejnem

Vilém Šindelka se narodil v roce 1929 v Brně-Husovicích. Po únoru 1948 utekl do Rakouska, ale při opětovném návratu byl zadržen a následně za velezradu a vyzvědačství odsouzen na doživotí. Prošel několika vězeními a lágry. Třikrát se pokusil o útěk a jednou se s přáteli dostal až do NDR, kde byl zadržen. Také proto nebyl propuštěn při žádné z velkých amnestií a z vězení se dostal až po více než sedmnácti letech v roce 1966.

Den před desátými narozeninami Viléma Šindelky vypukla druhá světová válka. Podle jeho vyprávění ale toto nelehké období do jeho života nijak drasticky nezasáhlo. Nejpodstatnější události pro něj proběhly až po únoru 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana. V té době pamětník pracoval v národním podniku Zbrojovka Brno a velmi dobře si všímal, že to, co se děje kolem něho, není zcela v pořádku. V národním podniku se konaly demonstrace na podporu Klementa Gottwalda a podnik již od 21. února shromažďoval zbraně pro Lidové milice, které byly připraveny zasáhnout v případě, že by se vývoj v zemi neodehrával podle představ komunistické strany. „Tam to byla katastrofa. Oni měli hned pušky, všechno. To už to chodilo po ulicích. To bylo, jako když pochodovali Němci, nebo mně to tak připadalo,“ vzpomíná pamětník, který s levicově založenými zaměstnanci nesouhlasil, a dokonce se pokusil jim přerušit jednu noční tancovačku, za což skončil u výslechu na SNB.

Útěk do Rakouska a zatčení

Ještě v roce 1948 měl Vilém Šindelka nastoupit na vojenskou prezenční službu, ale sloužit ve vojenské uniformě komunistickému režimu v žádném případě nechtěl. „Já jsem si říkal, že bolševikům nebudu sloužit.“ Proto se rozhodl pro útěk za hranice. Šel sám a vybral si místo těsně před soutokem Dyje a Moravy, kde byla pašerácká stezka. V noci se vydal přes řeku. „Já jsem se svlékl. Měl jsem s sebou takovej nepropustnej pytel a do něj jsem všechno hodil a měl jsem ho jako baťoh, že jsem se na něm mohl nadnášet. Měl jsem to přivázaný k ruce, aby mně to neuplavalo.“

Dostal se až do exulantského tábora v americké zóně Vídně, kde už se nacházelo mnoho utečenců z Československa a mezi nimi agenti StB. Jeden z nich předstíral přátelství k Vilémovi a poprosil ho, zda by mu do Československa nepropašoval vzkaz, a nenápadně se ho vyptával, kterou cestou půjde. Vilém Šindelka vzpomíná, že nebyl jediným, kdo naletěl a vydal se na cestu, která pro něj znamenala mnoho let pobytu v komunistických kriminálech. „Seznámil jsem se tam s Antošem, nebo tak nějak mu říkali, a ten agitoval, že by potřeboval ještě něco vyřídit v republice. Já jsem se nestačil ani otočit tady na hranicích a už jsem byl zavřený. Našli u mě nějaký papír. Já jsem ani nevěděl, co v něm je. To byla zapečetěná obálka. (…) Oni už tam čekali s autama. Schovaní, maskovaní. Měli ty maskáče, všechno. Už tam čekali za stromama. Už jsem věděl, že to není normální. Já jsem šel tak potichu po trávě, že jsem si sundal boty, že jsem nemohl ani halouzku zlomit nebo něco takovýho.“

Odsouzen na doživotí

Byl odvezen do Břeclavi, kde prošel sérií nočních výslechů, které znamenaly celonoční bití. „To se o tom ani nezmiňuju. To každej, kdo tam byl… Co tam dělali mně, ani těch facek moc nebylo. Ale horší bylo, když jsem musel sundat boty, ponožky a kleknout si na židli. A tam vás mlátili do šlapek, do chodidel. A potom lavor s vodou a nohy do vody. To bylo každej výslech.“

Z Břeclavi byl převážen do Znojma, ale v nestřežené chvíli vyskočil z vlaku. Byl to jeho první útěk a dnes o něm mluví jen tak mimochodem, že to vlastně ani žádný pořádný útěk nebyl, protože ho nijak neorganizoval a už po pár dnech ho vypátralo SNB v úkrytu u rodičů. Místo ve Znojmě pak skončil v brněnské věznici na Cejlu. „Tam nás bylo přes čtyřicet na jedné cele. Byly tam zalíčený okna, a když jsme je oškrábali, tak jsme viděli na dvůr, kde se popravovalo.“ To pro něj nebylo nejlepším povzbuzením před soudem, který svůj verdikt vyřkl 6. února 1951. Vilém Šindelka dostal za velezradu a vyzvědačství doživotní trest. V té době mu bylo pouhých jednadvacet let a zbytek svého života měl strávit v komunistických kriminálech. „Dostal jsem doživotí a to mně řekli, že můžu být rád, že nemám trest smrti. Ale já jsem žádné zbraně neměl, žádné násilí.“ Při životě ho držela hlavně myšlenka, že tak zvrhlý režim přece nemůže dlouho vydržet a do několika měsíců musí padnout. Hluboce se mýlil a v kriminálech nakonec strávil nejlepší léta svého mladého života.

Krátce po soudu byl převezen do věznice Plzeň -Bory. Tam si nejprve za útěk odseděl třicet dní v korekci. Sám ve studené vlhké místnosti s minimálním přídělem jídla a neustále pronásledován vlastními myšlenkami. „To člověk pořád špekuloval, co udělal špatně, co jsem měl udělat líp, a pořád člověk přemýšlel, jak se dostat z kriminálu.“ Vilém Šindelka dnes říká, že na Borech byl jen chvíli. Přitom se jednalo o několik měsíců, ale člověku, který strávil sedmnáct let v komunistických kriminálech, připadne několik měsíců neustálého ponižování a šikany jako jen velmi malá část trestu.

Věčný útěkář

Ke konci roku 1952 byl Vilém Šindelka v lágru Vojna u Příbrami, kde pracoval v nedalekých uranových dolech. Podmínky byly opět otřesné, o čemž svědčí i vzpomínka pamětníka na hygienu. „My jsme v těch šatech, co jsme dělali, byli pořád. Žádná koupel tam nebyla. Záchody tam byly latríny a bylo tam koryto jak pro koně a v tom se umývalo.“

V táboře se pamětník seznámil s plukovníkem Pravomilem Raichlem, se kterým potom plánoval útěk. Byla to obrovská odvaha, protože nedlouho předtím byl na útěku zastřelen vězeň Kulda. „Zastřelili Kuldu, tak ho dali na dveře a my jsme kolem něj museli chodit.“ Kdo smekl čepici, šel okamžitě do bunkru. Přesto to několik vězňů udělalo. Plánování útěku po tak otřesném zážitku svědčí o bezradnosti, ale také odvaze vězňů, kteří se pro něj rozhodli i přes obrovský risk a minimální šanci na úspěch. Chtěli utéct ve voze, který vyvážel hlušinu těsně za táborový plot. „Jeden si tam lehne, dá si na sebe fošny a na to hlušinu a s tím, co by to vyvážel, by to bylo domluvený,“ vzpomíná na plán útěku Vilém Šindelka. Než ho však mohli realizovat, někdo je prozradil a oba skončili na tři týdny v bunkru. Byl prosinec a venku panovaly tuhé mrazy. Tento takzvaný bunkr byl zapuštěn v zemi a betonovým stropem dovnitř prosakovala voda. Jediným vybavením byl kbelík. Bunkr neměl ani okna, jen malou mříž ve dveřích a vězeň v něm ležel na hliněné podlaze. K jídlu byla jen černá melta a jednou za tři dny poloviční dávka stravy. Takto pamětník prožil Vánoce roku 1952!

Jako útěkář byl z lágru Vojna poslán do věznice v Leopoldově, kde byly snad nejtvrdší podmínky v Československu. Pamětník má na měsíce, které v něm strávil, několik vzpomínek. Často mluví o spoluvězních, mnoho z nich přitom patřilo k elitě národa. Jednalo se o faráře, setkal se s hokejisty národního týmu, důstojníky Československé armády a dalšími a dalšími nevinnými muži. Vzpomíná také na stávku vězňů, která vypukla na konci srpna roku 1955 a v historii československého vězeňství neměla obdoby. Zapojili se do ní skoro všichni vězni, ale po dvou dnech vtrhli do cel dozorci ozbrojení samopaly a zdivočelými psy a z každé cely odvezli několik vězňů do samovazby. Mezi nimi i Viléma Šindelku, který na to dnes takto vzpomíná: „To jsme stávkovali a hladovku jsme drželi. To jsem si odpykal zase v korekci. Drželi jsme hladovku, takže nebudeme nic jíst a musíme ležet. Oni tenkrát přišli na tu světnici, a kdo tam ležel, tak ho mlátili, a já jsem se vzpouzel, tak mě zmlátili a ještě mě dali do korekce.“ Tak jako mnoho jiných vězňů vzpomíná také na dozorce Rudolfa Eliáše, kterému vězni neřekli jinak než hvízdavý Dan. „V Leopoldově byla největší svině hvízdavý Dan. Ten mě nechal místo korekce stát venku v mrazu u ostnatých drátů.“

V roce 1959 byl Vilém Šindelka na lágru Bytíz u Příbrami, kde opět pracoval v uranových dolech. Společně s Rudolfem Jagerčíkem a Josefem Hájkem tam kopali celý rok tajnou chodbu, kterou se nakonec dostali na svobodu. „Tam byla chodba. Máte chodbu, tak jak jsou ty koleje, a z té chodby se udělal navrch komín, kde jsou ty sypy a žebříky, abychom tam mohli brát zase tu žílu. Tak my jsme přišli na tu chodbu a do toho komína do vrchu a hledali jsme, kde je to blízko těch drátů. Teď jsme zjistili, že tady z toho komína jde chodba dvacet nebo pětadvacet metrů nad tou poslední chodbou. Teď tam byly dvě rozrážky. Jedna byla otevřená, volná, tam jsme mohli být a ta druhá byla zabetonovaná. Takže to asi je k hranicím, k drátům, že tam na konci navrchu už bysme se mohli probourat. Ten beton jsme podhrabali a vždycky tam jeden šel, měl vercajk, paličku, špicar, tak šel a klepal do vrchu, pořád klepal do vrchu. Po centimetrech. Až jsme se dostali… Na vrchu byl koridor. Tady odstřelovací pásmo. A teďka máte tady ty sloupky. Tak my jsme se dostali pod ten koridor až tady na konec a tady už jsme vylezli. Z druhé strany, jak byl ten sloup a potom jenom to odstřelovací pásmo a tam už jsme byli volní. A to trvalo pomalu celej rok.“

Jak pamětník vypráví, útěk plánovali a připravovali celý rok. Nikomu to přitom neprozradili a vždy, když jeden kopal únikovou chodbu, další dva pracovali za něj, aby tak všichni plnili normy a nebyli v podezření. S civilními zaměstnanci, kteří také pracovali v dolech, měnili smolinec (uranit – vězni nazývaný smolka), což byl nerost s vysokým obsahem radioaktivního uranu, za který civilní zaměstnanci dostávali peněžní odměnu. Získali tak od nich kompas, mapy a nějaké peníze, které potřebovali pro útěk na Západ.

Útěk podnikli během noci v době střídání stráží. Získali tak spoustu času, protože dozorci se o něm dozvěděli až při ranním sčítání a i přes rozsáhlé pátrání nebyli nalezeni. Vilem Šindelka, Rudolf Jagerčík a Josef Hájek se ve vězeňském mundúru dostali až do Kladna, kde se u ochotných známých převlékli do civilních šatů. Pěšky potom pokračovali až k hranicím s NDR. „Šli jsme pěšky. To bylo v květnu, takže bylo vidět, a když něco jelo, tak jsme houpli do příkopu a dostali jsme se až do Karlových Varů.“ Rudolf Jagerčík to tam znal, protože tam sloužil jako pohraničník, a tak bez větších problému prošli u Horní Blatné hranice. „Tam jsme prošli dobře. Ony tam byly ostnatý dráty. Chtěli jsme je přelézt a ony pod náma padaly. Asi to bylo shnilý, tak jsme to jenom prolezli dírama. Viděl jsem tam na dálku pohraničníky na koních, co tam jezdili. Tam se tolik nehlídalo.“

Z NDR chtěli potom přejít do NSR, což se jim nakonec nepodařilo, protože několik desítek kilometrů od hranic je udal taxíkář. „My jsme šli po nějaké ulici, jestli tam byl nějakej taxíkář nebo ten jejich estébák, šli jsme dál po ulici a potom nás obklíčili. Dozvěděli jsme se, že nás udal taxíkář, ten Němec. Potom jsme byli u těch Němců, než nás předali. Na hranicích nás vzali Pražáci. Tak jsme jeli do Prahy na výslechy. Potom nás zavezli na ten lágr, aby vězni věděli, že nás chytli. A potom jsme byli v Příbrami a na Pankráci. A potom nás vzali do Leopoldova.“

Po zatčení byli v Příbrami odsouzeni na další čtyři roky vězení. Ani tento neúspěch ale pamětníka neodradil a v Leopoldově plánoval další útěk. Spoluvězni, kteří s ním chtěli utéct, byli ale převezeni jinam a to celý plán zhatilo. Potom už nenašel nikoho, komu by mohl tolik věřit.

Propuštěn až po sedmnácti letech vězení

I díky několika útěkům nebyl Vilém Šindelka propuštěn na žádnou z velkých amnestií, které prezident Antonín Novotný vyhlásil v roce 1960 a 1962. Když proti tomu pamětník podal stížnost, Nejvyšší soud to takto odůvodnil: „Nejvyšší soud prošetřil chování odsouzeného Viléma Šindelky a z vyjádření náčelníka UNZ – MV zjistil, že chování odsouzeného po celou dobu výkonu trestu je neukázněné a byl 21x kázeňsky trestán. Až do poslední doby chová se provokativně vůči příslušníkům MV, příkazy neplní a nerespektuje. Dvakrát uprchl z výkonu trestu, naposledy v roce 1959, kdy byl dopaden až v NDR. Podle tohoto vyjádření po celou dobu výkonu trestu projevuje při každé příležitosti odsouzený nepřátelství k socialistickému zřízení a vyhledává styk výhradně se zarytými nepřáteli socialistického zřízení.“ A jak se neplnění rozkazů a nepřátelství vůči socialistickému zřízení projevovalo, vzpomíná Vilém Šindelka. „Dělali jsme chodbaře a oni po nás chtěli, abychom spoluvězňům dávali trestné dávky, aby cvičili, dělali dřepy a takové věci. Já jsem říkal, že to dělat nebudu, a tak nás dali do korekce. (…) Já jsem byl zásadovej. Neměl jsme co ztratit.“

Propuštěn byl nakonec až 28. února 1966, více než 17 let po zatčení. Do vězení vstoupil jako pomalu nedospělý mladík v devatenácti letech a odcházel jako muž středního věku v šestatřiceti letech. Jeho rodiče se ho už nedočkali. Oba zemřeli těsně před jeho propuštěním. „Oznámili mně to, až bylo po pohřbu,“ vzpomíná.

Neměl žádné peníze a jeho vyhlídky v socialistickém zřízení nebyly nejlepší. Nakonec skončil tak jako spousta jiných vězňů opět v uranových dolech, tentokrát už jako civilní zaměstnanec. Pracoval v Dolní Rožínce, kde se ještě i dnes těží radioaktivní ruda. Svůj životní úděl dnes bere až s neuvěřitelnou lehkostí. „Akorát jsem to všechno stihl. Oženil jsem se, děcka máme, stromy jsem na zahradě vysadil, barák jsem dal do pořádku.“