Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Sívek (* 1939  †︎ 2016)

• narozen r. 1939 v rodině sestry výsadkáře Josefa Valčíka

• 1942 - rodiče a část příbuzných zatčeni při heydrichiádě

• 1942, resp. 1943 - rodiče popraveni v Mauthausenu

• vyrůstal v rodině prarodičů

• 1945 - adoptován rodinným přítelem

• 1948 - adoptivnímu otci znárodněna pila

• 1953 - studoval vojenské učiliště v Lipníku nad Bečvou

• práce v armádě, později odešel

• 1969 - převzal vyznamenání pro J. Valčíka in memoriam

• 1990 - rehabilitován v hodnosti plukovníka

• zemřel 26. dubna 2016

Miroslav Sívek se narodil 20. dubna 1939 v obci Střelná na Valašsku v rodině sestry parašutisty Josefa Valčíka. Oba rodiče byli zatčeni při heydrichiádě v červnu 1942, otec byl popraven, matka, v té době těhotná, byla po porodu čtvrtého dítěte deportována do Mauthausenu, kde byla počátkem roku 1943 popravena. Dětí se ujali příbuzní, pan Miroslav žil v rodině prarodičů do léta 1945, kdy ho jako válečného sirotka adoptoval rodinný přítel. Pan Miroslav Sívek absolvoval vojenskou školu a řadu let pracoval v armádě.

Celá Valčíkova rodina byla popravena

Na své rodiče má pan Miroslav Sívek, narozený v dubnu 1939, vzpomínky jen matné. Vyrůstal za války na Valašsku, v chudé oblasti, kde „lidé neměli zámky, protože nebylo co ukrást, zavíral se pouze chleba, protože ten byl nejcennější“. Jeho otec pracoval jako sedlář, choval různé domácí zvířectvo, matka se starala o hospodářství a tři děti. Kromě Miroslava v rodině vyrůstal jeho starší bratr a sestra, navíc v létě 1942 byla paní Sívková počtvrté těhotná. Život rodiny se naprosto změnil v červnu 1942, kdy oba rodiče odvedlo gestapo – maminka pana Sívka byla sestra Josefa Valčíka, výsadkáře desantu Silver A, který zemřel spolu s dalšími aktéry atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 18. 6. 1942 v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. „Celá Valčíkova rodina, celkem čtrnáct lidí, včetně jeho šedesátiletých rodičů, byla popravena.“

Raději jednoho sirotka sám vychovám

Tří dětí Sívkových, dvou bratrů a nejstarší sestry, se ujali prarodiče. „Formálně jsme byli vedeni v dětském domově ve Valašských Kloboukách, ale asi tam neměli místo. Nikdo nehlídal, kde jsme spali, takže jsme zůstali u prarodičů. Přesto to bylo dětství pod kontrolou, museli jsme se pravidelně hlásit a nesměli jsme se nikam stěhovat.“ V létě 1945 Miroslava Sívka adoptoval rodinný přítel, který si předsevzal, že pokud se vrátí z německého vězení, kam ho zavřeli proto, že načerno zaměstnával lidi, ujme se válečného sirotka. „Přišel za ním farář, aby prý dal peníze na válečné sirotky. Strýc mu řekl: ,Peníze nejsou správná pomoc, raději jednoho sirotka sám vychovám.‘“

O osudu rodičů se pan Sívek dověděl až po válce. Ve svém dětském chápání je bral jako oběti války, kde jsou na jedné straně dobří a na druhé zlí. Dlouhá léta tři sourozenci Sívkovi, vychovávaní v adoptivních rodinách, nevěděli o svém nejmladším bratrovi. Tušili sice, že maminka při zatčení byla těhotná, ale předpokládali, že ji zabili i s nenarozeným dítětem: „Byli jsme přesvědčeni, že skončil jako matka v Mauthausenu. O něm jsme se dověděli až dlouho po válce, když si vyřizoval úřední záležitosti a zjistilo se, že byl adoptován. Ze setkání s bratrem jsem měl radost.“ Bratrem Miroslava Sívka je známý pražský knihkupec a milovník knih Vratislav Ebr. Také on byl po několikaletém pobytu v kojeneckém ústavu v Praze-Krči vychován v adoptivní rodině, jejíž příjmení si ponechal.

Do armády jsem šel proto, aby strýce neposlali na uran

Pěstoun, kterého pan Sívek označuje jako strýce, vybudoval pilu v Lidečku, kde zpracovával dříví z Ukrajiny a dál je prodával, především do Německa a Holandska. „Strýc byl vyhlášený nimrod, při lovech na Ukrajině i jinde získal kontakty a později začal se zpracováním dříví. Pilu založil hlavně proto, aby v chudé valašské obci vytvořil pracovní místo.“ V roce 1948 pilu znárodnili. „Pila fungovala chvíli, pak strýce označili za velkopodnikatele a pilu mu sebrali. S ní i domek, ve kterém jsme bydleli. Měl jsem strach, aby strýce neposlali komunisté za trest do uranových dolů. Tehdy stačilo málo a člověka snadno zavřeli. Dal jsem se k armádě, šel jsem na vojenské učiliště do Lipníka. Bylo to i proto, aby strýce nechali na pokoji.“ Nakonec v armádě strávil pan Sívek velkou část svého života, sloužil u čestné stráže pražské posádky.

Sirotčí důchod mi v roce 1953 soudruzi sebrali

Stát se k panu Sívkovi, válečnému sirotkovi a oběti heydrichiády, zachoval rozporuplně. „Za války jsme dostávali dětské přídavky, byly to vázané vklady, které Beneš na konci války zrušil, a nedostali jsme nic. V osmačtyřicátém roce jsme pak museli prodávat některé věci, abychom se uživili. Vyrostl jsem bez peněz, studovat jsem nemohl. Dostával jsem sice sirotčí důchod, ale nemohl jsem s ním nakládat. Vzít ho naopak mohli, tak mi ho soudruzi v roce 1953 sebrali.“ Sirotčí důchod mu byl odebrán v souvislosti s měnovou reformou v roce 1953.

V armádě nevěděli, jestli byl atentát dobře nebo špatně

Ani v armádě si s panem Sívkem moc nevěděli rady: „Na vojně se mě báli vzít do strany, protože nevěděli, jestli byl atentát dobře nebo špatně. Jeden rok to bylo tak, druhý jinak, navíc názor politiků se měnil.“ Jako nestraník nemohl být služebně povyšován, a pokud ano, vždy se zpožděním. V roce 1969 přebíral pan Sívek s rodinou vyznamenání pro Josefa Valčíka in memoriam z rukou tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody. „To mě pak nemohli vyhodit nějakou dobu, když jsem dostal vyznamenání za strýce Valčíka.“ Nakonec byl pan Sívek v podstatě donucen z armády odejít, později pracoval nějakou dobu jako civilní zaměstnanec na štábu obrany a později v podniku zahraničního obchodu. Po roce 1990 byl rehabilitován a dostal hodnost plukovníka.

Povinností občana je vlastenectví

Panu Sívkovi jako milovníkovi a znalci historie i duchovních nauk vadí různý pohled na dějiny způsobený ideologií: „Historii píšou vítězové. Proto byl tak odlišný osud vojáků z východní a západní fronty.“ Ještě víc ho ale trápí nárůst příznivců neonacismu: „Neofašistů je dnes podstatně víc než pamětníků a lidí, kteří by si měli vzpomenout, a měli by si vzpomenout proto, aby se to neopakovalo.“

Pan Sívek je o smyslu atentátu na Heydricha, který vyvolal masové represe a nebývalou pomstu, při níž přišel o oba rodiče a velkou část rodiny, jednoznačně přesvědčen:  „Jsem hrdý, že můj příbuzný pro tuto společnost něco udělal. Povinností občana je vlastenectví, vztah ke své zemi. Jestliže byla Česká republika okupovaná, tak povinností všech občanů bylo nějakým způsobem se zapojit. Takže otázka není, zda atentát měl nebo neměl být. Heydrichův úkol byl jediný – likvidace českého národa. Obyčejné lidi chtěl poslat na Sibiř, o inteligenci říkal, že ji postaví ke zdi nebo poněmčí. Heydrich začal likvidací. Kdyby neudělali nic, asi bychom v lepším případě žili někde na Sibiři v koutě zemljanky. Jejich čin vycházel z vlastenectví. V současné době vlastenectví z výchovy vymizelo, chybí duchovní etika a slušnost. Dnes jsou na prvním místě peníze.“

Miroslav Sívek zemřel náhle 26. dubna 2016. Poslední rozloučení proběhlo 3. května  v pražském Motole.

_____________

K činnosti skupiny Silver A viz nejnověji Zdeněk Jelínek: Operace Silver A, Praha 2010