„Ten listopad měl docela vliv na naše manželství. Ono bylo už trochu v krizi. Když moje žena viděla, jak se všechno mění, dostala najednou šílený strach, že nebude mít práci, že... no nevím, byla z toho vedle. Byla v tomhle po rodičích, trochu konformnější. Mě tyhle otázky moc nezajímaly. Říkal jsem si, že něco umím, tak se snad zase uživím. Hlavně jsem nechtěl opakovat tu chybu, že bych někam lezl a snažil se angažovat. Prostě jsem chtěl dělat svoji práci, věřil jsem, že bude pořád. Do určité míry ale měla pravdu, že některá nakladatelství zanikla, a naopak vzniklo asi tři a půl tisíce soukromých nakladatelů. Většinou jsou to nakladatelé, kteří chtějí na knihách vydělat. To není tak, že by chtěli udělat krásnou knihu. Dnes, když se podíváte do výlohy, tak v té změti knih, jestli jich je deset procent pěkně udělaných, tak je to hodně.“
„V Mánesu se vytvořilo takové tiskové centrum, kam lidi začali svážet papíry, malovaly se tam plakáty a byly tam směny, kam člověk přišel, dělal tam, dokud mohl, a pak se zase vystřídali.“ – „Také jste tam pomáhal?“ – „Také. Ale to bylo samozřejmé, tím se nějak nechlubím. Byla tam fůra lidí. Jasně, že jsme se pak dozvěděli, že nás tam nejvíce organizovali ti bývalí estébáci – ti výtvarníci, kteří byli angažovaní přímo jako agenti. Já nemůžu říct, že v té spontánnosti nám někdo mohl něco organizovat, ale bylo zajímavé, že právě oni se stali těmi mluvčími a oni šli jednat. A my jsme jim věřili.“
„Když jsem viděl, jací to podepisují lidé, jakého formátu, tak jsem si říkal, že já jsem nějakej malej ilustrátor, grafik, tak co na mně sejde. Byl jsem ale přesvědčován, že to podepsat mám. Že ti lidé, kteří to nepodepíší, už nedostanou práci a nevím co. Stačilo pár telefonů a tu práci jste dostat nemuseli. Takže vznikla zvláštní situace, kdy mě začali přesvědčovat mí nejbližší. Moje žena byla v jiném stavu. Rodina na mě začala tlačit, že Jitka je v jiném stavu a já jsem jediný živitel rodiny a musím pro to něco udělat. Oni byli dost konformní v tom vztahu k režimu a pod tím tlakem jsem to podepsal. V takové poslední, deváté vlně, která ještě vyšla. Oni vždycky zveřejnili v Rudém právu, kdo to podepsal, a pak už to bylo mraky jmen, a tak jsem si myslel, že se v tom ztratím. Takže jsem to podepsal. Dodnes to cítím jako svou určitou prohru.“
„Já jsem to cítil hlavně přes tátu. On podepsal Dva tisíce slov a v tu ráno ho zakázali. Dokonce knížky, které byly hotové, tak šly do stoupy. On při tom těmi knížkami a ilustracemi žil. A najednou mu to sebrali. Začal se živit tím, že dělal keramické stěny. Naučil se keramiku a začal dělat něco úplně jiného, což na jedné straně obdivuji. Jasně, že si i doma kreslil a dělal litografii, ale už nemohl dělat ty věci.“
„Nakonec ta vojska a to všechno, ty se stáhly, to jsme pozorovali v Týdenících a pak když jsme přijeli do Prahy. Stáhly se z měst. Ale ono ani tak nebylo hrozné to vojsko jako to, jak se lidé začali měnit. Jak se najednou někteří začali chovat dle rčení ‚košile bližší než kabát‘. Najednou měli možnost dostat se k nějakým postům. A bylo to dost rychlé. To mě překvapilo, jak se společnost z nějakého nadšení rychle stáhla a zatáhla ocas a nastalo ticho. To bylo dost děsný.“
„Když jsem byl na té střední škole v šedesátých letech, došlo k uvolnění. Byla literatura, chodily k nám filmy, začalo absolutní divadlo, Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, kino mladých, kde jsme najednou mohli vidět filmy, které předtím nebyly dostupné. Byla to taková umělecká, kulturní, společenská obleva. Pak už jsme to považovali za normální s tím, že nastanou krásné časy, že se společnost konečně očistí a bude úplně o něčem jiném... No a pak přišel srpen. Ťafka, jak se říká.“
Pavel Sivko se narodil 24. ledna 1948 v Praze. Jeho otec Václav Sivko byl malíř, grafik a ilustrátor, maminka Libuše byla v domácnosti. Pavel má o dva roky mladší sestru. V mládí ho kromě jeho otce ovlivnil také otcův přítel, fotograf Josef Sudek. V roce 1967 absolvoval výtvarnou školu na Hollarově náměstí a téhož roku byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studoval v ateliéru Jiřího Trnky. Po jeho smrti v roce 1969 ateliér převzal Zdeněk Sklenář. Školu absolvoval v roce 1974. Pavlův otec se po podpisu Dvou tisíc slov a vystoupení z KSČ v roce 1968 nemohl profesně uplatnit, zamezili mu, aby ilustroval knihy, nemohl vystavovat ani publikovat, což velice těžce nesl. Zemřel předčasně v roce 1974. Pavel kvůli účasti na protiokupačních stávkách po invazi vojsk Varšavské smlouvy z kádrových důvodů nemohl absolvovat vojnu v armádnímu výtvarnému sboru, ale musel narukovat k pracovnímu praporu v Chebu. Po vojně našel uplatnění jako knižní ilustrátor a grafik, pracoval na volné noze a vyhýbal se politickým tématům. V roce 1977, když jeho žena Jitka čekala dítě, podlehl nátlaku okolí a z obav, že přijde o práci, podepsal tzv. antichartu. Listopad 1989 prožil na demonstracích, v Mánesu pomáhal v tiskovém centru s výrobou letáků a plakátů. Po revoluci pracoval šest let ve výtvarném oddělení v nakladatelství Mladá fronta, od roku 1997 do roku 2020 byl profesorem na Střední výtvarné škole Václava Hollara v Praze. Byl ženatý s výtvarnicí Jitkou Walterovou Sivkovou.
