Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Lea Skácelová (* 1933  †︎ 2023)

• narozena 18. 6. 1933 v Pardubicích v české židovské rodině jako Liduška Pilná

• otec i matka pracovali v obchodě

• otec získal před válkou křestní list, 1939 pokřtěna i dcera

• 1940 vyloučena ze školy, ilegální vyučování

• prosinec 1942 většina matčiny rodiny deportována do Terezína

• březen 1943 otec zatčen gestapem a vyšetřován

• duben 1943 Lea s matkou povolány do Prahy, měly odjet do Terezína

• na příkaz německého úředníka se vrátily domů do Pardubic

• duben 1943-jaro 1945 se Lea skrývala na statcích u Holic

• jaro 1945-květen 1945 se skrývala v pardubické nemocnici

• květen 1945 setkání celé rodiny

• studovala na gymnáziu, později na pedagogické fakultě

• členka organizace Hidden Child

• zemřela 10. dubna roku 2023

Některé životní osudy změní momentální, v zásadě náhodné rozhodnutí. To platí i o příběhu paní Ley Skácelové.

Narodila se jako Liduška Pilná v roce 1933 v Pardubicích do židovské rodiny. Otec Otakar Pilný pocházel z Trhové Kamenice, vyučil se v obchodě a obchod provozoval i poté, co přesídlil do Pardubic. Tam se seznámil se svou budoucí ženou, Jindřiškou Grotteovou. Oba rodiče živil obchod, který nejdříve vlastnili, později převedli na družstvo a dál v něm byli zaměstnáni jako vedoucí. Rodiče, kteří se svým židovstvím netajili, se cítili jako čeští Židé – mluvili česky, chodili do Sokola i do synagogy. Pamětnice vzpomíná: „ Sobota ráno patřila dědečkovi, doprovázela jsem ho do synagogy a nikdy jsem nechtěla jít jinam.“

Odjeli všichni mimo nás

Matčina rodina byla více nábožensky orientovaná. Naopak dědeček z otcovy strany, bývalý legionář, se po svém návratu z ruského zajetí rozhodl vyškrtnout členy své rodiny ze židovské obce. Byli nadále evidováni jako bez vyznání a bez příslušnosti k židovské obci. Otec pamětnice se později nechal pokřtít díky známému farářovi, který zfalšoval matriky. Stejně tak dal v roce 1939 pokřtít i šestiletou dceru. Ačkoli před válkou uvažovali o emigraci, nakonec k ní z různých důvodů nedošlo. Po zavedení norimberských zákonů tak byla rodina Pilných takzvaným smíšeným manželstvím Židovky a nežida a z Lidušky se stala navzdory křtu míšenka. To bylo pro jejich osud za války rozhodující.

Liduška stačila ukončit pouze první třídu školní docházky, poté byla ze školy jako míšenka vyloučena. Na dvoře pardubické synagogy, v zimní modlitebně, ale vznikla díky iniciativě dvou sester ilegální svépomocná škola pro židovské děti, kterou Liduška navštěvovala další dva roky, do prosince 1942, než většinu židovských obyvatel Pardubic čekala deportace do ghetta Terezín. Deportaci předcházela registrace Židů, k níž se musela dostavit rodina Pilných i rozvětvená matčina rodina Grotteova. Lea Skácelová s dojetím popisuje registraci: „Nás do transportu nepovolali, chránila nás obec jakožto ´árijce´. Ale babičku, které bylo 81 let, a všechny další příbuzné čekal transport do Terezína. Tehdy jsem brečela, že pojedu s ní a nebyla jsem k utišení celou cestu domů, plakala i matka a otec byl naprosto zdrcený.“  

Věděla jsem, že musím říci ano

V prosinci 1942 odjela do Terezína většina pardubických Židů. V březnu 1943 si pro otce přišlo gestapo, pamětnice uvádí, že se pravděpodobně přišlo na falešný křestní list a že patrně někdo udal faráře, který matriku přepsal. Otce odvedli a za nějakou dobu dostala matka s Liduškou předvolání, že se mají obě dostavit do Prahy do Haštalské ulice. Jely vlakem na pražské Denisovo nádraží (nádraží Těšnov, které dnes už neexistuje) a ještě na peróně vrazil tehdy desetileté Lidušce náhodný kolemjdoucí, voják SS, pořádnou facku: „Vyviklal mi zuby, začala mi téct krev a na matku zařval, že mám nakřivo hvězdu. Já jsem to přes bolest ani nevnímala. To jsem ještě netušila, že jeho facka má být požehnána,“ vzpomíná Lea Skácelová.

Došli do domu v Haštalské ulici, který patřil židovské obci, kde na skupinku několika dospělých žen a osmi dětí čekali dva úředníci židovské obce, muž a žena, dále dva uniformovaní příslušníci SS a jeden německý civilista. Tam jim oznámili, že ženy budou odvezeny na Hagibor, kde budou pracovat, a děti zůstanou v témže bytě v Haštalské ulici, kde je pro ně připraven pokoj, jako v dětském domově. „Najednou jedna z matek rozrazila ty dveře, kde měl být náš pokoj. Nebylo tam vůbec nic. Strašně zaúpěla a vrhla se z okna. Nikdo se nezmohl na žádnou reakci, pouze německý civilista zařval na uniformované SS a poslal je ven za ní,“ popisuje pamětnice.

Další události se také odehrály velmi rychle. Takto je líčí patrně jediná pamětnice, paní Lea Skácelová: „Němec si mě zavolal k sobě, ukázal mi fotografii nějaké dívky. Řekl mi, že to je jeho dcera, která zemřela před nějakou dobou, a že on nechce, abych zemřela i já. Zeptal se mě, zda mám kam jít. Duchapřítomná maminka odpověděla, že můžu jít k Růže, naší bývalé služebné. Já jsem ale řekla, že nikam sama nejdu. Zeptal se mě tedy: ´Pokud pustím i ty další, půjdeš pak?´ Věděla jsem, že musím říci ano. ´Ano.´ Načež ten úředník rychle nám všem osmi dětem strhal hvězdy, dal nám peníze na cestu, vyzval dva úředníky ze židovské obce, aby nás odvedli na nádraží a podle instrukcí matek posadili do vlaku. A tak to i bylo.“ Německý úředník se podle pamětnice jmenoval von Berndorf – alespoň tak odpověděl její matce na otázku, za koho se má modlit. Ačkoli se ho rodina po válce snažila vypátrat, člověka toho jména se jim ani přes německé úřady najít nepodařilo. Tento téměř neuvěřitelně znějící příběh z pochopitelných důvodů nemůže být ověřen z jiných zdrojů.

Dva roky v úkrytech

Liduška se tedy vrátila do Pardubic, kde se jí ujala bývalá služebná Růža. Není zřejmé, zda z vlastního rozhodnutí, nebo po poradě s někým jiným, ale rozhodla se, že bezpečnější bude dívku schovat. Po několika dnech ji svěřila evangelickému faráři, který desetiletou dívku umístil do rodiny, která ji ukrývala. Liduška tak vystřídala čtyři nebo pět rodin evangelíků v okolí Holic. O rodičích měla kusé zprávy díky vzkazům od faráře, které jí předávaly rodiny – věděla, že otec je v pracovním táboře a maminka je doma v Pardubicích. V rodinách evangelíků na statcích zůstala do konce zimy 1945, kdy ji převezli na infekční oddělení nemocnice v Pardubicích, které díky tamnímu lékaři, dr. Řehořovi, také sloužilo jako úkryt různým osobám. V nemocnici zůstala do konce války, prodělala tam záškrt a další onemocnění, ale brzy se setkala s rodiči.

Tehdy se dověděla podrobnosti o rodičích - matku v dubnu 1943 po dvou dnech z Hagiboru pustili, protože měli podezření na tuberkulózu a další dva roky se schovávala doma. Velmi jí pomohla služebná Růža a další sousedé z domu. Otce navzdory zvěstem o vězení v Německu z vyšetřování na gestapu propustili, vrátil se do obchodu a později byl internován v táboře pro nežidovské partnery ze smíšených rodin v Postoloprtech, odkud před evakuací tábora utekl a přidal se k partyzánům v okolí Trhové Kamenice, odkud pocházel. Rodina Pilných tedy válku nakonec přežila, ovšem 37 členů nejbližší rodiny paní Skácelové bylo zavražděno. Pamětnice s bolestí přiznává, že se s válečnou zkušeností nikdy nevyrovnala: „Mívám sen, že se celá rodina sejde u babičky na oběd a nikdo, nikdo nemusí nikam odjíždět,“ uzavírá paní Lea Skácelová.