František Skála

„V návaznosti na ty zbraně, co jsme si vyráběli ve škole, ještě předtím jsme si s kamarádem vyrobili takové jako skládací samopaly, které jsme měli ve futrále od houslí, patrně jsme to viděli v nějakém filmu. Byly tam ty šroubovací tlumiče a to jsme měli ve futrálech od malých houslí. A s tím jsme pořádali také výpravy do centra, kdy jsme vždycky vstoupili do banky a tam jsme jakože nenápadně chodili, až nás pak odtamtud vypakovali. Přesně si pamatuju jedno místo v Pasáži Lucerna. Dalo se tam jít po takových schodech nahoru a tam jsme si rozložili ty futrály, sešroubovali jsme si ty šakalovky a tam jsme s nimi jako gangsteři číhali. Pak jsme to zase sbalili. Většinou jsme jezdili do toho centra šestadvacítkami. V té době to byla stará tramvaj, která měla přední vůz se dvěma plošinami a zadní vlečňák, ve kterém byl průvodčí. A ten průvodčí vzadu normálně štípal lístky, ale když se jelo na zadní plošině předního vozu, tak tam člověk nebyl vlastně vůbec kontrolován. Tam jsme si dělali čárky, kolikrát jsme tou dotyčnou tramvají jeli, protože některé jsme měli oblíbené. Například číslo 2144 si pamatuju dodnes.“

„No a v průběhu toho pomalinku zase začala nabíhat ta volná tvorba – ve chvílích prázdně a přetlaku z toho, že člověk celé dny seděl a někde něco šuftil. Začal jsem potom jako takový nedělní umělec, kdy jsem si říkal, že o víkendu budu dělat volnou tvorbu, kdy se uvolním. A došlo k takovému sebeuvědomění, k takovému zlomu, kdy jsem se najednou úplně oprostil od různých školních klišé a toho, co jsem se snažil dělat, a úplně jsem se vrátil k tomu dětství a k úplně nejsvobodnějšímu projevu. Ten byl vlastně velmi brutální, co se týče třeba těch médií a toho nářadí, co jsem používal. Měl jsem u toho úplné záchvaty štěstí. Začal jsem znova pracovat se dřevem, ale ne jako řezbář, který tam něco pečlivě dělá. Začal jsem používat sekyru a kladivo a šroubovák, kterým jsem schválně ňoumal, abych se přiblížil takovému tomu naivistickému, upřímnému projevu, který se snaží vydolovat něco z toho materiálu. Včetně těch témat. Bylo tam takové to šimrání absurdity, kterou jsem pociťoval s nástupem postmoderny. Samozřejmě jsem měl nějaké informace o tom, co se děje na Západě. Ale zároveň mě hrozně překvapovalo, že to, co cítím jako tah doby... Že železná opona v tomhle neexistuje, nefunguje. Že to mám nějak sám ze sebe a že to nevykoukávám z nějakých katalogů z ciziny.“

„Na střední škole už byl ten užší okruh přátel, který mně potom zůstal do budoucna. A byly to takové věci, které jsou z dnešního hlediska docela nepochopitelné. Třeba jak se nesmělo jezdit nikam [na Západ] do zahraničí, tak jsme jezdili každé léto k moři do Bulharska, asi osm let za sebou. A byl to pro mě úplně nezapomenutelný zážitek, který mě asi velmi silně ovlivnil i v té profesní kariéře, protože jsme tam vždycky tři neděle žili jako domorodci – nazí, v nějaké oblasti, kde to bylo možné, kde bylo co nejmíň turistů. Vlastně jsme prošli celé to pobřeží a vytipovali jsme si asi dvě nebo tři místa. Tam jsme jezdili žít jako psanci, skryti před bulharskýma práskačema a policií, která po nás šla, protože jsme museli mít razítko v pase, že jsme někde ubytovaní. Ale dařilo se nám takhle tam vegetovat. A ten zážitek z toho, když člověk žije na mořském břehu, v té době ještě poměrně pustém místě, je úplně úžasný.“