Harald Skala

„Dostal jsem nakonec tu uniformu – hnědou košili, černé krátké kalhoty, k tomu opasek a dýku. Byl jsem na to hrozně pyšný.“ – „Co bylo na tom opasku? Byl tam nějaký nápis?“ – „Už nevím, asi jo. Krásně jsem všechno složil do komínku na můj noční stolek a čekal, až přijde otec. Chtěl jsem se mu pochlubit. Otec vždy, když přišel z práce, přišel za mnou a chvíli jsme si povídali. Přišel ke mně a viděl složenou uniformu, koukal na to, sednul si ke mně a neřekl nejdřív vůbec nic. A pak jsem viděl, že mu začaly téct slzy. Ptal jsem se ho, co mu je. On neřekl ani slovo, vstal a beze slova odešel. To si pamatuju dodneška, tenkrát jsem to nechápal. Já jsem na to byl pyšný, krásná uniforma zadarmo. Ale to jsem pochopil teprve později, o co šlo.“

„Jednou jsem se díval z okna a viděl jsem, jak z baráku naproti vychází dva ruští vojáci a v ruce mají rádio. A já jsem to rádio poznal – to bylo rádio rodiny, co měli těch pět kluků. Postavili rádio na chodník a začali točit knoflíkama, ale rádio nehrálo. Tak ten jeden vzal samopal a vystřelil do rádia. V tom okamžiku se tam objevil nějaký ruský důstojník. Akorát jsem sledoval, že byl nějaký dišput, rozhovor. Najednou důstojník vytáhl pistoli a toho vojáka odstřelil. Já jsem málem vypadl z okna. Mně se udělalo špatně, běžel jsem za matkou do kuchyně, říkal jsem: ‚Mami, mami, on ho zastřelil.‘ Matka mě už pak k oknu nepustila. Ten druhý voják ho zřejmě musel odklidit, to už jsem potom neviděl.“

„Přihlásil jsem se, jel do Chrudimi, složil zkoušky. Byl jsem jeden z nejlepších. Byl jsem přesvědčený, že v září pojedu do Chrudimi a nastoupím na průmyslovku. Pak někdy v létě, v červenci, přišel přípis z ministerstva školství. Rodiče ho otevřeli, nejdřív jsem se vůbec nedozvěděl, co to bylo. Potom otec zmizel, několik dní s námi vůbec nemluvil. A potom z něj vylezlo, že do školy přijatý nejsem, že mě odmítli. Bez udání důvodu. Otec se tehdy vypravil do Prahy na ministerstvo kultury, odkud byl dopis adresovaný. Přijel zpátky, nic z něj nevylezlo. Prostě mi říkal: ‚Studovat nesmíš, musíš dělat něco jiného.‘ Matka mi později řekla, že mě odmítli z důvodu, že ona je sudetská Němka a otec bývalý úředník, bydleli jsme v Jihlavě a já chodil do německé školy.“

„Jednoho dne jsme byli nahoře na chatě na Suchém vrchu (v Orlických horách). Šli jsme tam na oběd a bylo tam dost lidí. Všechny stoly byly obsazené, akorát u jednoho seděli dva sovětští důstojníci a dvě místa tam ještě byla volná. Tak jsme si sedli k nim, protože tam asi nikdo sedět nechtěl. Otec tenkrát trochu rusky uměl a ti dva se s ním začali nějak bavit. Měli objednanou myslím vodku a chtěli pronést přípitek. Otci objednali taky jednu vodku. Otec teda nikdy nepil, ale odmítnout si netroufal. Skleničku vodky držel v ruce, ti dva se postavili, zvedli skleničku vodky a oba vykřikli: ‚Za svobodnou Litvu!‘ To byli Litevci, v tom momentě všichni kolem začali tleskat. Najednou se z toho stala strašná pijatyka. Pamatuju si, že jsme vycouvali, protože otec nechtěl pít. Co tam bylo potom dál, to nevím.“