Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sudetoněmecký původ mu za komunistů uškodil, po emigraci pomohl
narodil se 3. 7. 1935 v Žacléři, pochází ze smíšeného česko-německého manželství
za druhé světové se po nátlaku gestapa rodina přestěhovala do Jihlavy, chodil do německé školy
během osvobozování zažil rabování sovětských vojáků i útlak německého obyvatelstva
začátkem 50. let mu komunisté znemožnili studium průmyslové školy, později ji však vystudoval
po škole nastoupil do práce v Liberci, v roce 1956 se poprvé oženil
na vojně sloužil u pomocných technických praporů na Šumavě
během 60. let pracoval v technickém úseku libereckého dopravního podniku
po rozpadu prvního manželství, v němž se mu narodila dcera Iveta, se oženil podruhé
se třetí manželkou Evou emigroval do Belgie, kde žil jeho strýc
díky sudetoněmeckému původu získal v Německu občanství i možnost pracovat
po příchodu do zahraničí se mu narodila druhá dcera Regina, ale ani třetí manželství nevydrželo
až do 90. let pracoval v jaderné energetice, zajišťoval mezinárodní přepravu jaderných látek
po pádu železné opony se věnoval organizaci zájezdů z Německa do severních Čech
se svojí čtvrtou manželkou se v roce 2010 přestěhoval do Lužice, blíž k českým hranicím
zde žil i v roce 2022
Když vlak překročil hranice Československa směrem do západního Německa, zeptal se sám sebe Harald Skala: „Kam vlastně patříš?“ Psal se rok 1969 a on se svou těhotnou manželkou cestoval na návštěvu svého strýce v Belgii. Z dovolené se však stala trvalá emigrace.
V Německu se necítil jako cizinec, protože pocházel ze smíšeného manželství a jeho matka byla sudetská Němka. I díky tomu poté na Západě mohl začít nový život a úspěšně pracovat v jaderném průmyslu. Po pádu železné opony dokonce organizoval zájezdy do severních Čech pro sudetské Němce.
„Cítím se doma v obou zemích,“ přiznává, přestože v Československu čelil mnohým překážkám. Komunistický režim mu pro jeho sudetoněmecký původ zpočátku znemožnil studovat průmyslovou školu, na vojnu poté musel k pomocným technickým praporům. Česko-německé manželství jeho rodičů přinášelo komplikace také během druhé světové války.
Harald Wilhelm Skala se narodil 3. července 1935 v Žacléři do smíšeného česko-německého manželství. Jeho rodiče tehdy sice žili v Českém Brodě, ale matka Ilsa, sudetská Němka, chtěla rodit v blízkosti své rodiny a známých německých doktorů.
Matčin otec Wilhelm Heinz vedl textilku v Žacléři, kde tehdy téměř žádní Češi nežili, protože se jednalo o převážně Němci obývané pohraničí. Rodina se tak měla dobře, pamětníkova babička nemusela pracovat a byla v domácnosti, stejně jako dcera. Heinzovi původně pocházeli z Rýmařovska na severní Moravě, kam jejich předci přišli v 17. století ze Saska.
Pamětníkův otec Ladislav Skala naopak vyrůstal v chudých poměrech a pocházel z okolí Písku. „Měl poměrně těžký život. Vychodil jenom základní školu, živil se v prodejně hospodářských strojů, ale on byl dost introvertní, neuměl s lidmi moc jednat. Zato ale byl velký sportovec, v lehké atletice dokonce reprezentoval na dělnických olympiádách. Díky sportu se nakonec dostal k práci v nemocenské pojišťovně,“ vypráví Harald Skala.
Díky atletickým závodům se jeho rodiče poznali. Když matka Ilsa trávila výměnný pobyt, takzvaný handl, u české rodiny v Žamberku, kamarádky ji vytáhly na sportovní stadion, kde ten den závodil mladý Ladislav Skala. Brzy už společně chodili na rande s česko-německým slovníkem.
Rodiče Ilsy Heinzové zpočátku sňatek s Ladislavem Skalou nepodporovali, nešlo ani tak o národnost, jako spíše o horší sociální postavení partnera. Nakonec však svolili a zaplatili i svatbu. Po sňatku v roce 1934 žili Skalovi v Českém Brodě, kde se jim o rok později narodil syn Harald.
Doma vyrůstal v dvojjazyčném prostředí, otec nicméně obvykle trávil celý den v práci, takže pamětník slýchal více němčiny od maminky. Přesto se rodiče rozhodli, že malý Harald nastoupí do české školy. Jenomže tou dobou už české území spadalo pod nadvládu nacistického Německa a druhá světová válka zuřila.
„Jednou večer se u nás objevilo gestapo. Jako ve filmu přišli dva pánové v dlouhých kožených kabátech s klobouky na hlavě. Otec musel opustit místnost a nějakou dobu diskutovali s matkou, pak zase zmizeli. Skončilo to tak, že otce přesunuli do pojišťovny v Jihlavě,“ vysvětluje Harald Skala.
Jihlavsko tvořilo na česko-moravském pomezí ostrov, kde žilo v drtivé většině německé obyvatelstvo, pro otce tak přemístění znamenalo spíše komplikace. Také pamětník, který zde nastoupil do německé školy, zpočátku pociťoval jako „bémák“ odpor. Například ve škole ho protičesky naladěný učitel, veterán z první světové války, nechával celé hodiny stát v koutě.
Později si však pamětník přátele ve městě našel. Kamarádil se například s dětmi z rodiny vysokého důstojníka wehrmachtu, jehož rodina žila přes ulici. Vášnivě propadl veslování, které organizovala nacistická mládežnická organizace Deutsche Jungsvolk (takzvaná Pimpfe), jakýsi předstupeň Hitlerjugend. Harald Skala tehdy ještě jako malý kluk politické souvislosti nemohl vnímat, těšilo ho, že může veslovat po jezerech v okolí Jihlavy.
„Nakonec jsem dostal i tu hnědou košili, černé krátké kalhoty, opasek a dýku. Byl jsem na to jako kluk pyšný. Složil jsem si to do komínku a čekal, až přijde otec, abych se mu pochlubil. Přišel ke mně, koukal na to a neřekl vůbec nic. Pak jsem viděl, že mu začaly téct slzy. Vstal a beze slova odešel. Tenkrát jsem to nechápal.“
Pro otce byl život v silné německé komunitě plný podobných nepříjemností. Pamětník vzpomíná, že se už tak dost zamlklý tatínek ještě více uzavřel, po nocích chodil na půdu a s dekou přes hlavu poslouchal vysílání z Londýna. Jednou se o Vánocích například vydal na venkov pro husu, ale dlouho do noci se nevracel, na kole se musel ve sněhu a tmě vyhýbat německým patrolám. Jídlo bylo na příděl, a tak husa ke štědrovečerní večeři mohla znamenat vězení i popravu. Život se změnil i matce, dosavad pracovala pouze v domácnosti, během války jako totálně nasazená dělala sekretářku v místním gymnáziu.
Jak se válka postupně chýlila ke konci a k Jihlavě se přibližovala Rudá armáda, z města čím dál více známých a sousedů odcházelo zpět do západního Německa, odkud je sem říšské úřady posílaly. Skalovi ve městě zůstali a brzy zažili jeho osvobození, leč pro ně zdaleka neznamenalo úlevu.
Německá armáda chtěla původně město bez bojů předat Sovětům, ale pár jedinců se trhlo a zaútočilo na první přijíždějící tanky. Sověti se poté mstili a v prvním týdnu město drancovali, dokud se sem nepřesunulo velení. Pamětník s rodiči se první dny museli schovávat na půdě, aby unikli nebezpečí. Přesto jednou přímo v noci do jejich bytu dva vojáci vtrhli, ale k ničemu vážnému nedošlo.
„Jednou jsem koukal z okna, jak z domu naproti v ulici vyšli dva ruští vojáci. Nesli si z domu rádio, poznal jsem ho, patřilo té rodině důstojníka s pěti dětmi. Rádio nehrálo, tak jeden z Rusů vzal samopal a vystřelil do něj. Potom přijel důstojník, měli mezi sebou dišput, najednou důstojník vytáhl pistoli a toho vojáka odstřelil. Málem jsem vypadl z okna, udělalo se mi špatně a běžel jsem za matkou,“ vzpomíná Harald Skala.
Pamětníkova matka se snažila svého syna držet doma v bezpečí, přesto se některým incidentům s armádou v ulicích nešlo vyhnout. Zvlášť ne v případě malého zvídavého kluka, který se chtěl svézt důstojnickým automobilem anebo lezl do starého odstaveného tanku. Ze všeho se nakonec s odstupem času staly úsměvné příhody.
Vážnější důsledky přinesla opět národnostní otázka. Jestli Skalovi cítili v protektorátu tlak v souvislosti s tím, že otec je Čech, konec války vše obrátil a tentokrát představoval problém matčin německý původ.
„Byla vyhláška, že se všichni Němci mají dostavit v Jihlavě na náměstí. Šli jsme tam s matkou, stáli uprostřed plného náměstí. Museli jsme dělat kliky a mezi těmi, kteří leželi na zemi, chodili lidi s klackama a Němce bili,“ popisuje pamětník protiněmeckou atmosféru po osvobození.
Odsun se však Skalových netýkal, v Československu mohli zůstat i prarodiče Heinzovi. Pamětníkův dědeček pomohl na závěr války zachránit ukrajinské dělnice, které pracovaly v jeho továrně a jejichž tábor se nacisté pokusili na poslední chvíli vyhodit do vzduchu. Díky tomu mu pak ze strany rudoarmějců nehrozilo nebezpečí. Navíc pro své znalosti a zkušenosti zůstal v továrně k ruce dosazenému národnímu správci. Prarodiče v Čechách žili až do své smrti.
Kvůli práci se ale opět musel až do Aše přesouvat pamětníkův otec Ladislav. Až později se Harald Skala dozvěděl, že toto přeložení a disciplinární řízení souvisely s jeho docházkou v německé škole a s členstvím v říšských mládežnických organizacích. Sám pamětník po válce zůstal na rok doma a snažil se lépe naučit česky, aby mohl zpět do školy.
„Otec mezitím v Aši pomáhal lidem utíkat přes hranice. Můj strýc z matčiny strany bojoval ve válce a poté se vrátil do západního Německa. Táta převáděl moji tetu s jejími rodiči, její otec byl jedním z ředitelů Becherovky.“
V roce 1947 se Skalovi přestěhovali do Lanškrouna, kde po roční pauze začal pamětník znovu chodit do školy. Matka nastoupila do sekretariátu komunálního podniku a brzy si v novém městě našla přátele. Ti většinou provozovali drobné živnosti, a tak po nástupu komunistů k moci v roce 1948 bohužel část z nich zmizela ve vězení. „To byl můj první kontakt s komunismem,“ přiznává pamětník.
Další zkušenosti se ho už bohužel dotkly přímo. Nejprve režim zrušil Skauta, se kterým Harald Skala jezdil rád na letní tábory. Natruc poté odmítl vstoupit do Pionýra a místo toho z vlastní vůle chvíli ministroval u místního kněze.
Další zásah přišel, když se Harald Skala přihlásil na průmyslovou školu do Chrudimi a složil přijímací zkoušky. Během léta přišlo z ministerstva rozhodnutí, že dál studovat nesmí. „Matka mi později řekla, že to bylo proto, že je sudetská Němka, otec pracoval jako úředník a navíc jsem chodil do té německé školy.“
Místo průmyslové školy se tak pamětník začal učit na strojního zámečníka. Pro učně tehdy existovala také pokračovací škola, na niž Harald Skala chodil nejdřív v České Třebové a poté ve Varnsdorfu. Díky dobrým výsledkům ho ředitel nakonec paradoxně doporučil ke studiu průmyslovky v Chrudimi. „Ředitel mi vysvětlil, že situace je jiná. Už jsem kádr, patřím k dělnické třídě a studovat můžu.“
V dobrých výsledcích pokračoval pamětník i na střední škole. Po maturitě tak dostal možnost studovat univerzitu, se svojí tehdejší partnerkou Eliškou se však rozhodli, že nastoupí do Montážního podniku v Liberci. Toužili se co nejdříve osamostatnit. Krátce po příchodu do nového města a zaměstnání proto také v roce 1956 přišla svatba.
Ještě téhož roku odešel Harald Skala sloužit na vojnu. Do poslední chvíle nevěděl, k jaké jednotce jej přiřadí. „Koukal jsem překvapeně, když jsme dorazili do Stříbra, vystoupili z vlaku a viděli černě oblečené muže s lopatou,“ říká pamětník.
Znamenalo to, že vstoupil k pomocným technickým praporům (PTP), kterým se přezdívalo „černí baroni“. Tyto útvary komunisté zřídili k internaci a převýchově politicky nespolehlivých osob, využívali je také jako levnou pracovní sílu.
Pamětníkova jednotka sídlila blízko železné opony ve Svatém Tomáši na Šumavě, kde stavěli posty pro protiletadlová děla a bunkry. Východní blok pod dominancí SSSR se nepřetržitě připravoval na možnost války se Západem a tomu se podřizovalo i silně militarizované hospodářství a státní správa.
Z těžké vojny si přesto Harald Skala uchoval převážně jen veselé příhody, například ze stavby v blízkosti ostnatých drátů. „Stála tam ruina hradu a z její věže šly vidět rakouské Alpy. V tu chvíli mě nenapadlo, že tam za dvacet let budu jezdit na lyžích.“
Do Liberce se vrátil po dvou letech. Ve svém původním zaměstnání nevydržel a kvůli špatným poměrům na pracovišti přešel do libereckého dopravního podniku, kde pracoval celá 60. léta. Změny nastávaly také v osobním životě.
První manželství se spolužačkou Eliškou, v němž se pamětníkovi narodila dcera Iveta, se rozpadlo. Krátce nato se Harald Skala oženil podruhé se zdravotní sestrou Blaženou, která ho ošetřovala, když s vážnou žloutenkou ležel v nemocnici. Ani tento vztah však nedopadl. Třetí ženu poznal v dopravním podniku, po svatbě se snažili sehnat vlastní bydlení a zapojili se do družstevní výstavby paneláku.
Plány na život v novém bytě narušil srpen 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy. Po letech reformního směřování a uvolňování se komunistický režim opět utužil. Podniky měnily své vedení a začaly prověřovat i kádrovat zaměstnance, pamětník v takových podmínkách dál jako vedoucí úseku pracovat nechtěl. Pár měsíců po okupaci navíc odešel z KSČ, do níž vstoupil na počátku 60. let.
Koncem dubna 1969 obdrželi Skalovi cestovní vízum a pas do Belgie. O to zažádali o rok dříve, kdy plánovali navštívit pamětníkova strýce, ale kvůli okupaci na dovolenou přestali myslet. Teď se však rozhodli odjet s úmyslem, že se za čtrnáct dní vrátí zpět do Liberce.
„Manželka byla tou dobou v jiném stavu. Nasedli jsme do vlaku večer a přijeli do Chebu, na nádraží se stálo dvě hodiny, pohraničníci všechno kontrolovali. Potom jsme jeli a za hranicemi už vycházelo slunce. Stál jsem v chodbičce a koukal ven. Všude najednou různé kamiony, barevné reklamy, nikde nápisy ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. Místo toho domy krásné omítnuté, políčka upravená. V tom momentě jsem začal přemýšlet, kam vlastně patřím,“ líčí Harald Skala.
Dovolená se velmi záhy stala rozhodováním o zásadním životním kroku. Strýc pamětníka přesvědčoval, aby se s manželkou do Československa nevraceli, hranice se měly opět uzavřít. Manželé Skalovi se tak nějaký čas rozhodovali, podrobně si spočítali a porovnali životní možnosti. Čísla a argumenty hovořily jasně – rozhodli se na Západě zůstat.
V západním Německu na konci 60. let panovala konjunktura a také zájem o nové pracovníky. Pamětník s pomocí strýce kontaktoval různé firmy a dostal pozvánky k pohovorům. Pro cestu přes hranice ovšem potřeboval další dokumenty. Na československé ambasádě Harald Skala příliš nepochodil, strýc měl ovšem jiný plán.
„Jeho známý mě vzal načerno přes hranice. Zastavili jsme poblíž hraničního přechodu, tam probíhala hranice mezi Belgií a Německem, vedla hřbitovem, za ním byl les a poté pokračovala dálnice, kde na mě známý měl čekat na odpočívadle. Tak jsem se pomalu prošel hřbitovem, upravil kytičky, prošel tím lesem a znovu nastoupil do auta,“ vzpomíná Harald Skala.
Díky této lehce nelegální akci se mohl ucházet o práci a nakonec i získal pozici technika ve firmě vyrábějící palivové kazety pro jaderné elektrárny. Po podpisu smlouvy však musel pamětník legalizovat svůj pobyt v NSR. Na úřadech mu pomohlo, když předložil svůj křestní list v němčině a ukázalo se, že pro něj platí zákony týkající se sudetských Němců. Německé občanství získal tak on i jeho manželka.
„První dny jsme bydleli v podnájmu, neměli jsme ale na nábytek a oblečení. V prosinci se narodila má druhá dcera Regina. Zbývalo mi deset marek, nějak jsem žil, a když přišla zpráva z porodnice, chtěl jsem se jít podívat, ale neměl peníze na autobus. Tak jsem šel pěšky patnácticentimetrovým sněhem,“ popisuje těžké začátky po emigraci pamětník.
Zatímco v západním Německu začínali Skalovi nový život, v Československu se o ně jako o emigranty začala zajímat Státní bezpečnost. Z archivních svazků a spisů vyplývá, že Haralda Skalu i jeho manželku Evu komunistická prokuratura o dva roky později v nepřítomnosti odsoudila k roku a půl vězení za trestný čin opuštění republiky. Stát jim také odebral veškerý majetek.
Pro Haralda Skalu ale tyto události měly minimální důsledky. Jeho finanční situace se naopak zlepšovala a dařilo se mu i v práci. Ovšem ani třetí manželský svazek nepřetrval. Čtvrtou ženu Petru Karin, která pocházela ze Sárska, poznal pamětník v práci. Později si spolu postavili dům.
Z technického úseku se pamětník ve firmě přesunul do odbytu a měl na starosti plánování přepravy jaderných látek. Vydával se na pracovní cesty po celé Evropě, ale i do USA, Japonska nebo SSSR. „To bylo spojené s prověřováním dopravců, zařizováním povolení v zemích i mimo Německo. Byla to náročná a v jistém směru i nebezpečná práce. V našem oddělení jako jediném jsme osobně zodpovídali za dodržování zákonů. Kdybychom něco porušili, mohli jsme jít do kriminálu,“ upozorňuje pamětník.
Postupně v Německu sílilo ekologické hnutí a prosazovala se zelená politika, která jadernou energetiku chtěla omezit. Harald Skala se tak často v práci potýkal s protesty aktivistů, ale i s překážkami ze strany státní správy. Tlak na omezení jádra nadále sílil, a proto se společnost Siemens postupně rozhodla výrobu palivových kazet zrušit a propustit zaměstnance starších ročníků. K nim patřil i pamětník.
Tehdy už se psal začátek 90. let, železná opona spadla a se změnami se otevřely i nové možnosti. Nějaký čas se ještě Harald Skala živil jako poradce v oblasti dopravy jaderných látek. Poté se ale už jako důchodci s manželkou vydali na zájezd do Tater.
„Průvodce nestál za nic, říkal jsem si, že bych to zorganizoval mnohem lépe. Zašel jsem za šéfem té cestovní agentury a nabídl mu zájezd do severních Čech. Netvářil se na to, ale řekl jsem, že sudetské Němce by to zajímalo. Překvapila ho nízká cena, zařadil tedy moji nabídku do katalogu. Zájezd se hned zaplnil a museli jsme udělat další dva.“
Od 90. let tak Harald Skala vozil turisty na Jablonecko a Liberecko, pro mnohé to byl podobně jako pro něho návrat do rodných krajin. V Jablonci také navštěvoval dceru Ivetu z prvního manželství. Postupně s manželkou zjistili, že na západě Německa, kde žili, je toho moc nedrží. Našli si hezký lužický podstávkový dům poblíž Žitavy a v roce 2010 se do této oblasti ležící v blízkosti severních Čech přestěhovali.
Pamětník tam žil i v roce 2022 a nadále se uplatňoval jako překladatel i organizátor přeshraničních zájezdů. „Sousedi v Německu se mě ptají: ‚Kde je tvůj domov?‘ Nemůžu na to odpovědět. Cítím se pořád zavázán rodné zemi, ale i té zemi, která mě přijala a mám v ní dobrý život. Cítím se doma v obou zemích,“ přiznává na závěr Harald Skala.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Jan Kubelka)