Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. MUDr. Josef P. Skála (* 1941  †︎ 2021)

• narozen 15. srpna 1941 v Praze na Malé Straně

• po únoru 1948 otec, majitel koloniálu, zavřen na čtyři roky a odsouzen ke konfiskaci majetku

• 1958–1964 – studium na Fakultě dětského lékařství

• koncem srpna 1968 emigroval

• 21. srpna 1969 přijel do Vancouveru

• 1976 – ve Vancouveru založil české Divadlo Za rohem

• 2008 – ocenění Gratias agit pro Divadlo Za rohem

• 2010 – obdržel Masarykovu cenu

• 2010 – získal ocenění FNG Starr kanadské lékařské komory

• zemřel 22. září 2021

U Mouřenína

Dům číslo 5 na rohu ulic Mostecká a Lázeňská, pár kroků od Karlova mostu, je místo, kde to všechno začalo. Dědeček Josefa Skály tu měl od roku 1906 koloniál a Skálovi patřili mezi dobré rodiny, starousedlíky z Malé Strany. Koloniál prosperoval, dědeček ale v roce 1913 náhle zemřel a jeho syn, pamětníkův tatínek, ho musel v obchodě zastoupit. Byl rodinnou situací donucen zanechat studia na gymnáziu, vyučil se obchodníkem a svou pílí a pracovitostí vybudoval z koloniálu velkoobchod s kávou, kterému se říkalo U Mouřenína. Později rozvážel Mouřenínovu kávu úspěšně po celém Československu. Josef Skála chtěl po roce 1989 navázat na rodinnou tradici, jak dnes vysvětluje z Kanady: „Teď je z toho domu butik-hotel Balthasar, dole je směnárna a kafeterie. Já se v roce 1991–1994 soudil o restituci, ale byl jsem převálcovanej a okradenej. Moje snaha byla obnovit ten specializovanej obchod s kávou – několik původních zaměstnanců mého otce tenkrát mělo zájem to udělat. Škoda.“

Únor 1948 převrátil Skálovým život od základů. „V roce 1948 po lednových událostech se můj tatínek jednou nevrátil domů z práce, z obchodu. My jsme vůbec nevěděli, co se děje, a jeho zaměstnanci říkali, že přijelo auto s pány v kožených kabátech a mýho tatínka odvezli. A asi rok, možná dýl, jsme vůbec nevěděli, jestli je táta živej, nebo mrtvej,“ vzpomíná Josef Skála, jak se jako osmiletý směl s maminkou zúčastnit soudu, jak jeden pán mluvil a mluvil a tatínek byl osvobozen, jak ale vzápětí vstal jiný pán a tatínka poslal do kriminálu. „Takže my jsme okamžitě z toho štěstí, že táta je osvobozenej, prožili obrovský zklamání.“ Tatínek, ač neexistovaly důkazy a nebyl vlastně odsouzen, se vrátil z vězení domů až po třech nebo čtyřech letech. Důvodem jeho uvěznění byla zřejmě snaha, aby se jeho obchod a veškerý majetek dostaly do jiných rukou.

Otec však nebyl v rodině jediný, koho zavřeli. Pamětníkův strýc ing. Josef Stejskal strávil na Mírově dvanáct let. Z maminky, dříve kultivované ženy ve slušném společenském postavení, se stala po únoru 1948 uklízečka. Tatínek po propuštění z vězení v roce 1956 dostal práci v kladenské Poldovce a posléze se živil jako závozník a řidič stěhovacího auta. „Šel poznat dělnickou třídu, jak tenkrát říkali.“ Rodinu Skálových postihl stejný osud jako mnohé úspěšné a schopné podnikatele střední třídy. Byl počátek padesátých let a Josef Skála vzpomíná: „Já jsem si z tý doby pamatoval pouze to, že mně bylo divný, že se dost často stávalo, že když babička dala na stůl večeři, tak to bylo jen pro moji sestru a pro mě a maminka a babička řekly, že už jedly.“

Dva roky života v psí boudě

Kořeny rodiny po generace tvořili mlynáři a statkáři na Benešovsku a Kolínsku. Vesnice, nebo spíše samota na Benešovsku, znamenala jistotu a bezpečí, kam rodiče poslali malého Josefa za války. „Oficiální adresa samoty, kde nebyla žádná elektřina, žádná kanalizace, zněla Klokočná u Vranovské Lhoty u Vranova, poslední pošta Přestavlky u Čerčan.“ Jediným kamarádem kromě babičky mu byl po dva roky bernardýn Péťa. Malý Josef s Péťou spal i jedl.

Na závěr války se již pamětník vrátil k rodičům do Prahy. Jednou, když šli s maminkou přes Maltézské náměstí, museli utíkat a schovat se do podloubí: ze střechy japonského velvyslanectví se totiž střílelo. Těsně po válce, 11. května, se rodina rozrostla – Skálovým se narodila dcera.

Nerudovo gymnázium

Neuvěřitelné se stalo skutkem: po základní škole v Josefské ulici na Malé Straně se Josef Skála dostal na Nerudovo gymnázium jen o pár ulic dál, v Hellichově ulici. Psal se rok 1953, v březnu zemřeli Stalin a krátce po něm Gottwald a v září téhož roku začalo být lépe a pamětník směl studovat. Celoživotní obrovská láska k divadlu začala zde, v Hellichovce. Pět let ho formovaly osobnosti nadšených kantorů a divadelníků, vesměs staří profesoři z předválečného období – především prof. Karel Vetter, zakladatel divadelní tradice v roce 1949, výtvarník učitel Divíšek a spolužáci, z nichž mnozí u herectví zůstali, třeba Jan Tříska, Vít Olmer a Klára Jerneková. Josef Skála prošel skvělou školou: byl kulisákem, osvětlovačem, recitátorem, navrhoval scény a hrál. To všechno se mu později hodilo.

Medicína

Po maturitě chtěl pokračovat na divadelní fakultě, a dokonce složil talentové zkoušky. Rodiče ovšem měli jinou představu, chtěli, aby studoval medicínu: „Lze se živit medicínou a divadlo dělat jako koníčka, ale obráceně to asi nejde, řekli.“ Ředitel gymnázia, starý pan profesor Pacholík, mu otevřeně řekl, že doporučit ho na vysokou školu nemůže, ale poradil mu to, co mnoho lidí nevědělo: existuje děkanská výjimka. V případě skvěle složené maturity a vynikajících výsledků u přijímacích zkoušek bylo možné se v roce 1958 dostat na Fakultu dětského lékařství. A Josefu Skálovi se to podařilo. Rodina však nutně potřebovala, aby pamětník pobíral prospěchové stipendium. S maximálním úsilím je pokaždé získal a během prázdnin navíc chodil na brigády do Poldovky. Ovšem už ve druhém ročníku založil Univerzitní divadlo klasické komedie. Hrálo mj. Klicperu, Kleista, a to v dnešním Cimrmanově divadle na Žižkově.

Josef Skála promoval s červeným diplomem v roce 1964, ale místo vědecké práce ve vývojové pediatrii v Praze dostal umístěnku do Aše, dál už to zřejmě nešlo. Získal tím však neocenitelnou praxi: za směšné peníze pracoval na dětském oddělení, v kojeneckém ústavu, na oddělení porodnickém a gynekologickém a jako obvodní lékař. Po dvou letech se mu podařilo vrátit se do Prahy jako vědecký aspirant.

Jaro 1968

„Jaro 1968 byl úžasnej zážitek.“ Najednou existovala možnost věci měnit. Josef Skála spoluzakládal Svaz mladých vědeckých pracovníků, jehož cílem bylo od základů změnit požadavky a obsah přípravy kandidátů věd: ruštinu, marxismus-leninismus a vědecký komunismus měla nahradit angličtina a odborné vzdělání. Dvacet lidí se pravidelně scházelo, debatovalo a psalo program. A poté přišel 21. srpen.

To, jak ho pamětník prožíval, můžeme vidět ve filmu. A ne v ledajakém. Americký režisér Philip Kaufman natočil Nesnesitelnou lehkost bytí podle Kunderova románu, ale některé scény si do filmu přidal sám: mladý doktor, telefon nepřetržitě vyzvánějící v předsíni domu v Mostecké ulici číslo 5, jímž otřásají sovětské tanky. Jak se tohle všechno Kaufman dozvěděl? Josef Skála o tom z Kanady píše: „Já jsem 21.–22. srpna chodil po Praze a nosil baterie svému příteli kameramanovi Pavlu Brezinovi, kterej okupaci natáčel, a natočený kazety jsme dávali cizincům a prosili je, aby je dopravili do BBC v Londýně. Tam ty materiály zůstaly a Kaufman je potom použil k autentickým záběrům okupace v Nesnesitelný lehkosti bytí. No a přes Pavla Brezinu a zřejmě přes pana režiséra Němce, kterej Kaufmanovi dělal konzultanta, se ta story mýho telefonátu po půlnoci na 21. srpna dostala až ke Kaufmanovi.“

Když potom po letech, už ve Vancouveru, šel pamětník do kina na The Unbearable Lightness of Being a uviděl záběry z okupace, u jejichž natáčení asistoval, byl z toho v šoku.

Encephalitis lethargica

Tato choroba byla poprvé popsána ve dvacátých letech 20. století v Americe: lidé žili v jakémsi stavu nezájmu, nezúčastněnosti a letargie. Po požití nově objeveného léku L-dopa však ožili a začali se aktivně podílet na svých životech. „A mně to připadalo, jako by celýmu tomu našemu národu na jaře v roce 1968 někdo dal tu l-dopu.“ Josef Skála vzpomíná, jak se lidé scházeli v proluce u Dětského domu, vášnivě diskutovali, probírali různé možnosti a řešení a jak to tam vřelo. „Ty dny těsně po okupaci byly nezapomenutelný. No, a od tý doby nastalo neuvěřitelný období sjednocení národa.“ V těchto vypjatých dnech rozvážel pamětník letáky, byl zajat sovětskými vojáky, musel stát mnoho hodin u zdi a nevěděl, jestli ho voják se samopalem a prstem na spoušti nezastřelí. Ten hluboký pocit bezmoci v něm zůstal. „Shodou okolností potom se zrovna vrátili Dubček a Smrkovský z Moskvy. A v tom okamžiku, kdy začali říkat: ‚Rozejděte se, poslouchejte, byly by nesmírný a nedozírný následky‘, tak se lidi začali v tý proluce u Dětskýho domu hádat. Jedni říkali: ‚Rozejděme se‘ a druzí: ‚Ne, vždyť to udělali pod tlakem, nemůžeme je poslechnout!‘“ Jednota lidí byla ta tam a Josef Skála si uvědomil, že musí odejít. Koncem srpna 1968 proto přešel hranice u Železné Rudy.

V emigraci

Rok na stipendiu ve Stockholmu mu stačil, aby si pro sebe definoval osud exulanta a uvědomil si, jaké postavení v homogenní švédské společnosti by ho čekalo. To nechtěl. Nejlákavější byl Nový svět, tam byli všichni emigranty. Nakonec vyhrál konkurz do Kanady a získal stipendium na UBC, University of British Columbia. Po lehce humorné záměně, kdy si myslel, že Vancouver vysloven po francouzsku bude někde v Québecu, se vydal správným směrem, stopem z Los Angeles, a 21. srpna 1969 dorazil do Vancouveru. „Okamžitě se mi tu líbilo.“

Na tomto místě je potřeba se zastavit a vrátit se k dědečkovi Jirounkovi, otci pamětníkovy maminky. Ten byl během první světové války legionářem, jedním ze šesti až osmi tisíc mužů, kteří v roce 1922 čekali ve Vladivostoku na loď do Vancouveru! Cestovali pak dál, vlakem do Québec City, potom na lodích do Hamburku a domů. Dědečkova anabáze trvající téměř šest let byla „cesta peklem“ a není divu, že se mu „Vancouver jevil jako ráj na zemi“. Často o tomto krásném své dceři vyprávěl.

Kanada poskytla pamětníkovi veškeré možnosti profesního růstu: díky svým schopnostem a pracovitosti brzy složil nostrifikační zkoušky, k titulu M.D. přidal titul Ph.D. ve fyziologii, dostal stipendium k ročnímu pobytu v prestižní nemocnici v Londýně, dělal výzkum, publikoval a byl úspěšný. Po návratu pracoval na oddělení dětské onkologie a hematologie, jezdil přednášet po světě a řádnou profesuru získal v roce 1984.

Opět k divadlu

Když Josef Skála přecházel československé hranice, měl s sebou bundu a tři knížky. Jeho vztah k češtině a literatuře se po letech strávených v Kanadě nezměnil. Navíc začal milovat stejným způsobem angličtinu. Vedení rozhlasové stanice CBC se rozhodlo produkovat dramatické čtení Švejka pro kanadské posluchače. „Uměl jsem skoro celého Švejka nazpaměť, a tak jsem se přihlásil.“ Konkurz vyhrál. Program Booktime v CBC měl patnáct pokračování a byl tak úspěšný, že se pamětník stal členem herecké unie a dostal nabídku vystupovat v dalších čtyřiceti pořadech. „Pak už jsem nemusel chodit na konkurzy.“

Rok 1976 byl nadmíru důležitý: v Torontu již existovalo české divadlo pod názvem Nové divadlo. Josef Skála spoluzaložil Divadlo Za rohem, české divadlo ve Vancouveru. Ve městě a okolí žije asi 25 000 obyvatel s českými nebo slovenskými kořeny a divadlo pro ně bylo a stále je místem, kde nejenže slyší krásnou češtinu a mají radost z představení, ale setkávají se společensky a navazují nebo udržují kontakty a povědomí o české komunitě. Za třicet let, co pamětník stál v čele divadla, byl režisérem, producentem, navrhoval scénu a v mnoha představeních i hrál, nastudoval soubor nadšenců neuvěřitelných sedmadvacet inscenací, čili dvě až tři ročně. Profesor Vetter by měl ze svého někdejšího studenta nepochybně radost. Hrála se klasika světová i česká, ale později také hry českých dramatiků-disidentů, jejichž světové premiéry se často odehrávaly právě v amatérském Divadle Za rohem. Oficiální premiéru zde měla například Žebrácká opera Václava Havla. Jeho hry se natáčely také na videokazety, které se pak posílaly autorovi do Prahy – nezastupitelnou roli spojky přitom sehrála dr. Markéta Goetz-Stankiewicz: viz http://www.pametnaroda.cz/story/goetz-stankiewicz-marketa-1927-4292.

„Na tahleta představení v češtině se chodili dívat i moji přátelé z divadelních kruhů ve Vancouveru, anglicky mluvící, a když se jim nějaká inscenace líbila, tak měli zájem o překlad a potom ji dělat v kamenných divadlech s profesionálními herci.“ Havlovy hry Audience a Protest (Josef Skála několikrát v roli Vaňka v angličtině u profesionálů, třeba v Kohoutově hře Atest) sponzorovala Amnesty International. „Když se Kohout přijel z Vídně na představení podívat, netušil, že jsem Čech. Po tiskové konferenci přišel do šatny za mnou a říká slovanskou angličtinou: ‚Víte, já už jsem těch Vaňků viděl asi jedenáct a v pěti jazycích, sám jsem režíroval asi šest, ale víte, to vaše pojetí Vaňka je mi nějaký blízký.‘ A já mu povídám pražskou češtinou: ‚Ono to je skrzevá toho, pane Kohout, že jste to vo mně napsal.‘ Pan Kohout se zarazil a říká: ‚Tak už mně to je jasný.‘“

Josef Skála také překládal, což opět upřesňuje z Kanady: „Bratrovi Václava Havla Ivanovi jsem taky přeložil do angličtiny knihu  Otevřené oči a zvednuté obočí – někdy koncem devadesátejch let. Taky jsem přeložil do angličtiny hru o Vaňkovi: Jiří Dientsbier: (Přijímač) Reception, která vyšla v knize editované Markétou Goetz-Stankiewicz: The Vanek Plays, v University of B.C. Press v roce 1987.“

Havlovu Žebráckou operu režíroval nejprve v češtině v Divadle Za rohem (Pavel Kříž v roli Mackeathe) v roce 1991. Líbila se a pamětník byl požádán o překlad. Nejdřív na překladu rok pracoval, poté ho „workshopoval“, jak se v Kanadě říká, a následně ho spolurežíroval v angličtině s profesionálními herci. „Žebráckou operu považuji za jednu z nejlepších Havlových her. Je to hra, kde vlastně jediným hrdinou je jazyk.“ Václavu Havlovi poslali záznam inscenace na videu, stejně jako z uvedení jeho Protestu. „Tenkrát komunikace fungovala tak neuvěřitelně, že Havel, který tenkrát nebyl ani na Hrádečku, ale ve vězení, že z premiéry jsme mu poslali dopis a první recenze, a my jsme od něj z kriminálu dostali odpověď za deset dnů, přestože normální dopisy chodily čtrnáct dnů!“

Po roce 1990

S politickou změnou se přirozeně významně změnily podmínky pro fungování českého divadla: „Lidé jezdí teď domů, Art Pacific Production přiváží české umělce. Přivezli Janžurovou, Matušku s Olgou Blechovou, Horníčka, Hegerovou, Pilarovou, Preisse, Postráneckého. Ale i dnes chodí do divadla dost lidí.“ Josef Skála skončil svou divadelní kariéru v českém divadle u příležitosti třicátého výročí jeho založení v roce 2007. O rok později také převzal pro divadlo vysoké ocenění Gratias agit. Profesně spolupracoval s nemocnicí v Praze-Motole. Ve Vancouveru si vzal pracovní volno a rok se v Praze zabýval čištěním kostní dřeně, metodě zvané purging, a pomáhal při založení jednotky transplantace kostní dřeně. Obdržel další ocenění, Masarykovu cenu, a v témže roce, 2010, cenu FNG Starr, nejvyšší ocenění kanadské lékařské asociace. Pamětník se aktivně zajímá o politickou situaci doma: v roce 2005 s Vilémem Prečanem a Jiřinou Šiklovou založil iniciativu Nesmíme zapomenout a databázi Životy vykolejené komunismem. Příležitostně píše články do českého a kanadského tisku.

Rodina

Na dokreslení, jak se československý establishment choval k emigrantům a jejich rodinám, Josef Skála z Kanady píše: „S rodiči jsem udržoval písemné spojení (samozřejmě cenzurované) neustále. Mého otce, který byl smrtelně nemocen, se mi na zásah kanadského velvyslance podařilo dostat do Vancouveru v roce 1981 na léčení. Maminku ovšem nepustili, a tak se otec asi po měsíci léčení tady, kdy se nám ho podařilo stabilizovat, rozhodl k ní do Prahy vrátit a tam pak dost brzo oproti našemu očekávání zemřel. Moje mladší sestra vážně onemocněla v roce 1985, odtud jsem jí zařizoval dost komplikovaně dovoz potřebných léků, ale mě za ní do Prahy nepustili až do její smrti v roce 1988 a ani na pohřeb. Maminka žila do roku 1991, takže po roce 1989 jsem se svými syny za ní několikrát byl.“

Synové Petr a Martin jsou dnes dospělí. Když se Josef Skála v roce 1981 rozvedl, začal se o syny ve věku tři a pět let starat sám. 

„Doufám, že možná po sobě nějakou stopu zanechávám. A to jak v Praze, tak tady ve Vancouveru,“ říká pamětník na závěr.