prof. MUDr. Josef P. Skála

„Já bych tady trošku vodbočil, že bych referoval na tu svoji kariéru v medicíně. Víte, mně to připadalo, že tu dobu padesátejch a šedesátejch let do toho Pražskýho jara ta celá naše zem trpěla diagnózou, která by se dala nazvat Encephalitis lethargica. To je, že žijete, ale vlastně nežijete. Tahleta choroba byla popsaná asi ve dvacátejch letech v Americe. Prostě lidi žili desetiletí, aniž by vypadali, že vnímají svoje okolí. Byli v jakémsi suspendovaném stavu částečného bezvědomí a pak najednou neurologové objevili látku, které se říká L-dopa. Tuhlenctu látku použili u pacientů, který trpěli tou letargií. Ti pacienti se najednou probrali. Absolutně probrali k životu a samozřejmě si nepamatovali těch čtyřicet let, ale najednou se probrali a normálně začali žít. A mně to připadalo, jako by celýmu tomu našemu národu na tom jaře v roce 68 někdo dal tu L-dopu. Takže jsme se probudili. Ty dny těsně po okupaci byly nezapomenutelný. Ta proluka u Dětskýho domu, kde se lidi scházeli a kde jsme diskutovali, kde jsme o všem mluvili, kde jsme vymejšleli, ta byla úžasná. A mně se tenkrát stala jedna věc. To bylo asi po těch třech dnech, jsme rozváželi letáky, na kterých byly napsaný poznávací značky aut, který ruská armáda v Praze zabavila a který používala jako civilní vozidla na to, že sbírali lidi. A my jsme dostali tyhlety licenční čísla těch aut, takže jsme je cyklostylovali a v tisícovejch množstvích jsme je vezli z tý tiskárny přes most do Revoluční ulice. Byla to aerovka stará, jen dvousedadlová, a mezi náma ležely stovky těch letáků. A zastavili nás Rusové. Voni byli spíš Asiati a mám dokonce pocit, že nemluvili rusky. My jsme se s nima snažili komunikovat a nešlo to. Nás z toho auta sebrali a postavili nás ke zdi. A zase ironicky u ústředního výboru komunistický strany. Před náma stál voják, kterej měl samopal na nás namířenej, prst na spoušti a nebyla s ním možná žádná komunikace. My jsme tam takhle stáli asi sedm hodin. Nemohli jsme samozřejmě si vodskočit na stranu, nic, a netušili jsme, co se s náma stane, protože tyhlety vojáci se samopalem se střídali asi každý dvě hodiny. A najednou asi po těch šesti hodinách přišel nějakej důstojník a řek nám rusky, ať rychle vypadneme a auto že je konfiskovaný. Takže jsme tam votaď vodešli, ale to byl neuvěřitelnej zážitek, protože to byl ten zážitek naprostý bezmoci. Shodou okolností potom se zrovna vrátili Dubček a Smrkovský z Moskvy. A v tom okamžiku, kdy začali říkat: ‚Rozejděte se, poslouchejte, byly by nesmírný a nedozírný následky‘, tak se lidi začali v tý proluce u Dětskýho domu hádat. Jedny říkali ‚rozejděme se‘, jedny říkali ‚ne, vždyť to udělali pod tlakem, nemůžeme je poslechnout‘. Já jsem si najednou s hrůzou uvědomil, že ta jednota, kterou jsme měli těch prvních pět dnů, už tam nebyla. A zadruhý jsem měl ten čerstvý pocit tý absolutní bezmoce a neschopnosti komunikovat s člověkem, který drží samopal, a zatřetí jsem se dozvěděl, že Svaz mladých vědeckých pracovníků bude považován za protistátní činnost. Takže v tom okamžiku jsem si uvědomil, že opravdu nechci následovat kročeje svýho otce a osud naší rodiny a že musím odejít. Takže jsem ilegálně přešel koncem srpna v Železný Rudě hranice, protože tenkrát Rusové udělali chybu, měli starý mapy a tu Železnou Rudu neobsadili, a pak jsem skončil ve Vídni.“

„No, a v roce 48 po lednových událostech se můj tatínek jednou nevrátil domů z práce, z obchodu. A my jsme vůbec nevěděli, co se děje, a jeho zaměstnanci říkali, že přijelo auto s pány v kožených kabátech a mýho tatínka odvezli. A asi rok, možná dýl, jsme vůbec nevěděli, jestli je táta živej, nebo jestli je mrtvej, až teprve asi po dvou letech, kdy zřejmě byl ve vyšetřovací vazbě, měl soudní přelíčení na Karlově náměstí. My jsme tam tenkrát s maminkou mohli jít. A já se pamatuju, že bylo vysloveno obvinění jakési a pak se mluvilo a nakonec ten soudce v tom taláru, co tam seděl, tatínka osvobodil, protože řek, že proti němu nejsou žádný důkazy. Jenomže tenkrát povstal jinej pán za tím stolem, kterej byl soudce z lidu. A ten soudce z lidu nesouhlasil s rozsudkem, takže my jsme okamžitě z toho štěstí, že táta je osvobozenej, prožili to obrovský zklamání, že půjde znovu do kriminálu. A v tom kriminálu byl další dva nebo tři, nebo dokonce čtyři roky. A přestože nikdy nebyl odsouzenej a nikdy proti němu nic nebylo a bylo samozřejmě zřejmý, že šlo pouze o to, že když pan šéf nějakýho obchodu byl v kriminálu nebo ve vyšetřovací vazbě, tak byla dána národní správa na jeho podnik, no a z té národní správy přišla konfiskace. Samozřejmě asi do roku nebo dvou. Přišli jsme absolutně o všechno. Maminka zůstala s babičkou a s mojí sestrou a se mnou sama a živila nás jako uklízečka. A můj tatínek, když už konečně byl propuštěnej z toho kriminálu, tak šel poznat dělnickou třídu, jak tenkrát říkali, do hutí na Kladno do Poldovky, kde strávil dost let a posléze skončil jako závozník a řidič na stěhovacích nákladních autech a podobně. Já jsem si z tý doby pamatoval pouze to, že mně bylo divný, že se dost často stávalo, že když babička dala na stůl večeři, tak to bylo jen pro moji sestru a pro mě a maminka a babička řekly, že už jedly. A samozřejmě jsem si tenkrát neuvědomoval, co to znamená.“